Tato zahrada je v majetku rodiny už dvě stě padesát let. Velkou změnou ale prošla až v posledních třiceti letech, kdy se současným vlastníkům podařilo skoupit různé podíly od více či méně vzdálených příbuzných a jako prvním se jim povedlo získat opravdu celý pozemek. Změny, které dělali majitelé, byly žádané. Ty, které přinesla velká voda před patnácti lety, naopak nečekané.

FOTO: Jaroslav Hejzlar

„Zahradu jsme založili sami, podle řádu zlatého řezu, výtvarných kompozic a meditačních zón. Pochopitelně se chyby udělaly, postupovali jsme cestou pokusu a omylu,“ říká výtvarník Dalibor Řihánek a dodává, že původně se snažili o zahradu japonského typu – s travinami, bambusem, koi kapry i lekníny v jezírku. Dnes se z jezírka stalo suché koryto s menšími plastovými jezírky, lekníny zůstaly, ryby nikoli. „Tak je zachován kontrast plynoucí řeky a klidného božího oka,“ dodává majitel.

Klasický plot nahradily zdi

Zahrada o velikosti zhruba čtyři a půl tisíce metrů čtverečních se nachází nad řekou a je orientovaná na jih, což ovlivnilo výběr rostlin. Přednost dostaly takové, kterým horko nevadí, a nebudou zde tedy příliš trpět. Na původním pozemku byly osmdesátileté stromy, které neplodily vůbec nebo jen velmi málo. Majitelé je odstranili, zůstaly zde pouze dvě třešně, které mají habitus skloněný k zemi. Japonci stahují větve sisalem, aby je dostali dolů. Zde tak rostou samy, bez lidského přičinění. „V místě se totiž nacházejí silné telurické proudy.

Majitelé si chtěli na zahradě vybudovat i kamenný dům. Obvodové stěny mají hotové, dále se stavbou vyčkávají.

FOTO: Jaroslav Hejzlar

Proto si předkové nedaleko odtud postavili kostelík, neb znali energii na promodlení,“ říká výtvarník. A ovocné stromy působí tak, že se jejich větve samy stáčejí k zemi. V poslední době sem přibyl ořešák, ten během roku položil korunu zcela na zem. Ovocné stromy doplňují jehličnany. Při povodních v roce 2002 přetekla voda i přes kamenný plot a vystoupala až osm metrů na pozemek. Smrk a další dřeviny se natolik podmáčely, že se vyklonily a nakonec se musely zlikvidovat. Pár jehličnanů odešlo, když zahradu napadl kůrovec. Překvapivě napadl nejvíce stříbrné smrky.

Majitelé-výtvarníci mají nejen cit pro kompozici, ale i barvy. Kvetoucí a barevně zajímavé rostliny a dřeviny zde nesmějí chybět.

FOTO: Jaroslav Hejzlar,

Majitelé výtvarníci mají nejen cit pro kompozici, ale i barvy. Kvetoucí a barevně zajímavé rostliny a dřeviny zde nesmějí chybět. Proto spodní patro pod jehličnany tvoří rododendrony a azalky, najdete zde sakuru, aukubu japonskou či barevné slivoně. Doplňují je ginkgo biloba, šácholany, vilíny nebo zmarlika Jidášova. Vznikla zde i malá skalka s vřesovci a mateřídouškou.

Ačkoli zahrada má být maximálně bezúdržbová, trávník je zde výjimkou. Vyžaduje pravidelné sečení, v létě méně časté, aby v horkách příliš netrpěl. „Loni jsme ho po třiceti letech hluboko přeorali a založili nový,“ dodává Dalibor Řihánek. Sice jde především o okrasnou zahradu, ale v horní části je umístěný a pěkně skrytý za cennými vajgéliemi a ibišky skleník s rajčaty a paprikami.

FOTO: Jaroslav Hejzlar

Ve znamení kamene

Původně zahradu ohraničoval plot postavený převážně z dřevěných planěk a zděných sloupků, jak bývalo obvyklé. Byl také první věcí, která odtud zmizela. Manželé vykopali nové základy a vybudovali kamenný plot. Kámen je zde ale zastoupen častěji. Určitě zaujme jako mulč na záhonech. Oblázky zde byly už původně. „Pravděpodobně dříve bylo koryto Otavy daleko výše položené a toto jsou pozůstatky,“ říká majitel. Vše kolem zahrady si tady dělají sami, včetně úpravy mulče. S odbornými firmami nemáme nejlepší zkušenosti, jsou nejen drahé, ale kolikrát neodvedly kvalitní práci, jak jsme byli svědky u známých,“ dodává Miloslava Řihánková.

FOTO: Jaroslav Hejzlar

I most může být uměním

Je logické, že dva výtvarníci využijí zahradu i jako venkovní galerii. „Plastik zde bylo poměrně hodně, i japonské lampy, vše keramika vlastní výroby. Bohužel se ale našli jedinci, kteří neváhali přelézt třímetrový plot a ukrást nám i oblázky,“ říká výtvarník. Některé plastiky zde zbyly, nové už majitelé nedoplňují.

Jako malé umělecké dílo může působit i lávka přes jezírko, má totiž jednu zvláštnost. Zespodu není beton, ale také kameny, které se krásně odrážejí na vodní hladině.

FOTO: Jaroslav Hejzlar

Ale jako malé umělecké dílo může působit i lávka přes jezírko, opět nápad a výroba majitelů. Má totiž jednu zvláštnost, zespodu není beton, ale také kameny, které se krásně odrážejí na vodní hladině. „S oblibou říkávám, že mi to na záda naložila žena a byl jsem tam tak dlouho, než to ztvrdlo. Pochopitelně jsem si udělal dřevěné bednění a kameny se pak vyskládaly,“ usmívá se Dalibor Řihánek.

Před patnácti lety přetekla voda i přes kamenný plot a vystoupala až osm metrů na pozemek. Smrk a ještě jiné dřeviny byly natolik podmáčeny, že se vyklonily a nakonec se musely zlikvidovat.

FOTO: Jaroslav Hejzlar

Původně si majitelé chtěli postavit na zahradě i kamenný dům, obvodové zdi už mají hotové. Kvůli mezilidským vztahům si to ale rozmysleli. „Došli jsme k názoru, že máme dost a chceme žít, nikoli se hádat. Naše poslání je jinde – tvořit výtvarná díla, obrazy, kresby, grafiku a moje paní tká gobelíny. To je hlavním smyslem našeho života.“ Zahradu považují za příjemný doplněk k relaxaci, známým říkají, že místo do posilovny chod í rýpat zahradu a tím se velice solidně udržují v kondici a vyčistí si hlavy.

Dojde i na pinie?

Současná podoba relaxační zahrady výtvarníkům vyhovuje. U domu, kde bydlí, zvolili spíš francouzsko-italský styl, zde chtěli něco méně náročného na údržbu. V nejbližší době zde nic měnit neplánují. A v budoucnu? „Za sto let tady vidím zahradu osázenou piniemi a výtvarná díla v bronzu a kameni. Proč? Aby nešlo umění jen tak odnést a pinie proto, že odolávají vedru, korunu mají vysoko a v parteru bude moci být sochařské lapidárium,“ dodává Dalibor Řihánek.

 www.floranazahrade.cz