Článek
Tato zahrada je v majetku rodiny už dvě stě padesát let. Velkou změnou ale prošla až v posledních třiceti letech, kdy se současným vlastníkům podařilo skoupit různé podíly od více či méně vzdálených příbuzných a jako prvním se jim povedlo získat opravdu celý pozemek. Změny, které dělali majitelé, byly žádané. Ty, které přinesla velká voda před patnácti lety, naopak nečekané.
„Zahradu jsme založili sami, podle řádu zlatého řezu, výtvarných kompozic a meditačních zón. Pochopitelně se chyby udělaly, postupovali jsme cestou pokusu a omylu,“ říká výtvarník Dalibor Řihánek a dodává, že původně se snažili o zahradu japonského typu – s travinami, bambusem, koi kapry i lekníny v jezírku. Dnes se z jezírka stalo suché koryto s menšími plastovými jezírky, lekníny zůstaly, ryby nikoli. „Tak je zachován kontrast plynoucí řeky a klidného božího oka,“ dodává majitel.
Klasický plot nahradily zdi
Zahrada o velikosti zhruba čtyři a půl tisíce metrů čtverečních se nachází nad řekou a je orientovaná na jih, což ovlivnilo výběr rostlin. Přednost dostaly takové, kterým horko nevadí, a nebudou zde tedy příliš trpět. Na původním pozemku byly osmdesátileté stromy, které neplodily vůbec nebo jen velmi málo. Majitelé je odstranili, zůstaly zde pouze dvě třešně, které mají habitus skloněný k zemi. Japonci stahují větve sisalem, aby je dostali dolů. Zde tak rostou samy, bez lidského přičinění. „V místě se totiž nacházejí silné telurické proudy.
Majitelé si chtěli na zahradě vybudovat i kamenný dům. Obvodové stěny mají hotové, dále se stavbou vyčkávají.
Proto si předkové nedaleko odtud postavili kostelík, neb znali energii na promodlení,“ říká výtvarník. A ovocné stromy působí tak, že se jejich větve samy stáčejí k zemi. V poslední době sem přibyl ořešák, ten během roku položil korunu zcela na zem. Ovocné stromy doplňují jehličnany. Při povodních v roce 2002 přetekla voda i přes kamenný plot a vystoupala až osm metrů na pozemek. Smrk a další dřeviny se natolik podmáčely, že se vyklonily a nakonec se musely zlikvidovat. Pár jehličnanů odešlo, když zahradu napadl kůrovec. Překvapivě napadl nejvíce stříbrné smrky.
Majitelé-výtvarníci mají nejen cit pro kompozici, ale i barvy. Kvetoucí a barevně zajímavé rostliny a dřeviny zde nesmějí chybět.
Majitelé výtvarníci mají nejen cit pro kompozici, ale i barvy. Kvetoucí a barevně zajímavé rostliny a dřeviny zde nesmějí chybět. Proto spodní patro pod jehličnany tvoří rododendrony a azalky, najdete zde sakuru, aukubu japonskou či barevné slivoně. Doplňují je ginkgo biloba, šácholany, vilíny nebo zmarlika Jidášova. Vznikla zde i malá skalka s vřesovci a mateřídouškou.
Ačkoli zahrada má být maximálně bezúdržbová, trávník je zde výjimkou. Vyžaduje pravidelné sečení, v létě méně časté, aby v horkách příliš netrpěl. „Loni jsme ho po třiceti letech hluboko přeorali a založili nový,“ dodává Dalibor Řihánek. Sice jde především o okrasnou zahradu, ale v horní části je umístěný a pěkně skrytý za cennými vajgéliemi a ibišky skleník s rajčaty a paprikami.
Ve znamení kamene
Původně zahradu ohraničoval plot postavený převážně z dřevěných planěk a zděných sloupků, jak bývalo obvyklé. Byl také první věcí, která odtud zmizela. Manželé vykopali nové základy a vybudovali kamenný plot. Kámen je zde ale zastoupen častěji. Určitě zaujme jako mulč na záhonech. Oblázky zde byly už původně. „Pravděpodobně dříve bylo koryto Otavy daleko výše položené a toto jsou pozůstatky,“ říká majitel. Vše kolem zahrady si tady dělají sami, včetně úpravy mulče. „ S odbornými firmami nemáme nejlepší zkušenosti, jsou nejen drahé, ale kolikrát neodvedly kvalitní práci, jak jsme byli svědky u známých,“ dodává Miloslava Řihánková.
I most může být uměním
Je logické, že dva výtvarníci využijí zahradu i jako venkovní galerii. „Plastik zde bylo poměrně hodně, i japonské lampy, vše keramika vlastní výroby. Bohužel se ale našli jedinci, kteří neváhali přelézt třímetrový plot a ukrást nám i oblázky,“ říká výtvarník. Některé plastiky zde zbyly, nové už majitelé nedoplňují.
Jako malé umělecké dílo může působit i lávka přes jezírko, má totiž jednu zvláštnost. Zespodu není beton, ale také kameny, které se krásně odrážejí na vodní hladině.
Ale jako malé umělecké dílo může působit i lávka přes jezírko, opět nápad a výroba majitelů. Má totiž jednu zvláštnost, zespodu není beton, ale také kameny, které se krásně odrážejí na vodní hladině. „S oblibou říkávám, že mi to na záda naložila žena a byl jsem tam tak dlouho, než to ztvrdlo. Pochopitelně jsem si udělal dřevěné bednění a kameny se pak vyskládaly,“ usmívá se Dalibor Řihánek.
Před patnácti lety přetekla voda i přes kamenný plot a vystoupala až osm metrů na pozemek. Smrk a ještě jiné dřeviny byly natolik podmáčeny, že se vyklonily a nakonec se musely zlikvidovat.
Původně si majitelé chtěli postavit na zahradě i kamenný dům, obvodové zdi už mají hotové. Kvůli mezilidským vztahům si to ale rozmysleli. „Došli jsme k názoru, že máme dost a chceme žít, nikoli se hádat. Naše poslání je jinde – tvořit výtvarná díla, obrazy, kresby, grafiku a moje paní tká gobelíny. To je hlavním smyslem našeho života.“ Zahradu považují za příjemný doplněk k relaxaci, známým říkají, že místo do posilovny chod í rýpat zahradu a tím se velice solidně udržují v kondici a vyčistí si hlavy.
Dojde i na pinie?
Současná podoba relaxační zahrady výtvarníkům vyhovuje. U domu, kde bydlí, zvolili spíš francouzsko-italský styl, zde chtěli něco méně náročného na údržbu. V nejbližší době zde nic měnit neplánují. A v budoucnu? „Za sto let tady vidím zahradu osázenou piniemi a výtvarná díla v bronzu a kameni. Proč? Aby nešlo umění jen tak odnést a pinie proto, že odolávají vedru, korunu mají vysoko a v parteru bude moci být sochařské lapidárium,“ dodává Dalibor Řihánek.
www.floranazahrade.cz
