Článek
Dobrušské vile se dlouhodobě přezdívá vila továrníka Klausnera. Vendelín Klausner, syn papírníka a od šesti let sirotek, který se vlastní pílí vypracoval, ale ve vile jen dožíval, nebyl jejím stavebníkem. Tím byl jeho syn Bohumil. Ve Frankfurtu nad Mohanem se vypracoval na vedoucího laboratoře pro voltmetry. Po návratu domů pracoval u firmy Baťa ve Zlíně při zřizování barvírny a úpravny širokého zboží a punčoch.
V době, kdy začali Bohumil Klausner a jeho žena Ludmila stavět svoji vlastní vilu, bydleli v Dobrušce v takzvaném Rýdlově domě. Roku 1943 ale byli nuceni dům uvolnit a přestěhovat se do své ještě nedostavěné vily. Pro nedostatek přidělovaných poukazů na stavební materiály probíhaly dokončovací práce pomalu.
V roce 1948 byla jejich vila předmětem vyvlastnění, ke kterému nakonec nedošlo. Následovaly ale roky nucených nájemníků a velkého úsilí o udržení domu ve vlastnictví.
Uspořádání interiéru i exteriéru odráží moderní přístup stavebníků. Vstup do objektu z ulice je po schodišti na venkovní, půdorysně kruhovitou terasu zapuštěnou do vyvýšeného obytného přízemí. Dominantními prvky vstupní strany vily jsou velké kruhové okno nad vstupní terasou a na protilehlém nároží zalomené pásové okno.
Pro pohled ze zahrady je charakteristické terasové uspořádání podkroví a vyvýšeného přízemí, přičemž široké schodiště vytváří spojnici mezi domem a zahradou. Terasu podpírá dvojice sloupů.
Na rekonstrukcích se podepsali další architekti
První rekonstrukci domu navrhl v letech 1984–1985 architekt Jan Bahník. Podstatně zasáhl do úpravy vstupní terasy, odstranil vestavěné betonové květináče se zábradlím a posunul venkovní schodiště proti hlavnímu vstupu do domu.
Druhá rekonstrukce, podle návrhu architekta Miroslava Kadečky z Hradce Králové, se uskutečnila v letech 2000–2001. Došlo při ní ke kompletní materiálové obměně vnějšího pláště vily a k částečnému přizpůsobení vnitřní dispozice novým potřebám majitele.
Vila i poté zůstala dál ve vlastnictví rodiny Klausnerových, zachovala si svůj původní ráz a funkci.