Na návštěvě v rodinné vile architekta Miroslava Petráně

Trasa s odborným výkladem vedla od sídla kanceláře v citlivě zrenovované vile přes návštěvu novostavby podle Petráňova projektu až k opravdu rodinné vile našeho hostitele, kde se kruh uzavřel.

„Vždycky mám dobrý pocit, když se vrátím na místo, které jsme vymýšleli s nějakým záměrem a s odstupem času se potvrzuje, že vše funguje, jak má,“ pochvaluje si realizaci přízemního domu uprostřed velké zahrady, do kterého nás pan architekt po pozvání majitelů zavedl.

„Než jsme se k té sehranosti dostali, tak to taky chvíli trvalo. Původní představu měli majitelé o domu s podkrovím. Ale já jim ho nedoporučoval. I proto, že parcela už není v místě, kde by byla součástí čtvrti s ulicemi mezi prvorepublikovými vilami. Zahrada nemá uliční frontu a aby byl barák nejlépe zasazený do prostředí, bylo by dobré jej udělat naopak odlišný.

Nemluvě o tom, že chodit do schodů je pro každého dříve či později problém. Tak jsem navrhoval: udělejme to všechno v rovině. Navíc je největší výhoda rodinného domu, že se z něho dá vstupovat rovnou do zahrady, do přírody.“

Dům má hned čtyři vstupy. Hlavní vchod s předsíní, vstup francouzskými dveřmi v prosklené stěně na zastřešenou terásku, a další dva na odvrácenou stranu zahrady, kde je další posezení pod pergolou... Zahrada je tu prostorná na všech stranách domu.

„S investory jsme se domlouvali v klidu a stavbu jsme dotáhli opravdu tam, kam jsme všichni chtěli. Dopadlo to fantasticky.“

Ing. arch. Miroslav Petráň je mimo jiné i autorem rekonstrukce a dostavby populární pardubické hokejové haly. Jeho další srdeční záležitost, protože tu hokej za dorost (s Martincem, Crhou a dalšími legendami) hrál.

První barák projektoval, když byl ve třetím ročníku vysoké školy, pro svého kamaráda a dalšího bývalého spoluhráče, pozdějšího reprezentanta Jirku Nováka. „Během stavby jsme se rozhádali a skoro půl roku jsme spolu nekomunikovali. Pak za mnou Jirka přišel a říkal: víš co, Míro, já už jsem vyzkoušel několik architektů, nechceš mi to dodělat? Samozřejmě jsem chtěl. Dům jsme posléze dotáhli a protože se pořád párkrát do roka vídáme, je pro mě největší odměna, když po šestatřiceti letech Jirka přijde a řekne: Míro, ani si nedovedeš představit, jak se nám tady dobře bydlí.“

„Velkou pardubickou jsem vždycky považoval za rodinné stříbro města a jsem rád, že se mi v roce 1992 podařilo závodiště vydrápnout zpátky z rukou státu, který to městu v roce 1956 ukradl. A od té doby mi to zůstalo přišité,“ konstatuje věcně i s nadšením Miroslav Petráň, který se jezdit na koni naučil až v pětačtyřiceti.

„Protože jsem dělal snad všechny sporty, mohu říci, že jízda na koni je ten nejhezčí. Je to sport ve spojení s živým zvířetem. A když si navíc s tím koněm rozumíte, je to senzační.“

Není prý pro něho podstatné, zda tvoří nějakou supermoderní architekturu. „Pro mě je podstatné, aby ty baráky měly užitnou hodnotu především pro lidi, kteří v nich žijí,“dodává pan architekt, který vybudoval bydlení i pro dceru. Romantické soukromí mezi trámovím z půdy v jejich rodinné vile, která stojí také uprostřed zahrady. Ani zde nechybí zákoutí se zahradním grilem a spojení s přírodou.

„Za jeden ze svých největších úspěchů považuji zkušenost z Anglie, kde má tehdy patnáctiletá dcera byla nedaleko Londýna u známých,“ pokračuje v naší poznávací cestě architekt Petráň. „Bydleli v krásném domě, možná z osmnáctého, devatenáctého století. Domeček měl tehdy prázdné podkroví a majitelka mě požádala, zda bych jí nenavrhl jeho zařízení.

Udělal jsem hned skicu tužkou na kus papíru. Líbila se jí a chtěla to realizovat. Upozornil jsem ji, že pro Anglii nemám žádnou licenci, a že jí to neuznají. Po roce a půl mi při návštěvě u nás řekla, že už je úprava hotova. A hlavně po schválení tamního občanského sdružení, které se stará o zachování původního rázu a je partnerem tamních památkářů! A jestli oni ocenili, že se mi podařilo respektovat charakter staré anglické architektury, tak jsem na to hrdý dodnes.

Vůbec si myslím, že s rozumnými památkáři je rozumná dohoda. I v Pardubicích, i v Praze. Ale musí se obě strany potkat a najít kompromis, vždy je to o diskusi a kompromis lze najít. Například při zařizování interiéru mám rád spojování starožitného nábytku s novým.“

Architektův přístup je patrný i na zrekonstruované vile, kde dnes sídlí i jeho kancelář. „Pracovali jsme na tom společně s kolegou Buriánem. Naše kancelář je zajímavá tím, že Míla je stavař a já architekt. Dnes neděláme už jen společně, ale i každý zvlášť. Přes stavařinu jsem se od něho moc naučil a on si zase vzal něco ode mne.

U řady akcí, na kterých se podílím, dělám i autorský dozor. Když stavební firmu hlídáte dobře, tak nedopustíte, aby zedníci dělali chybu. Můžete už stavět i podle projektu pro stavební povolení - když to ta firma umí. Ale když máte projekt pro provedení stavby, můžete si včas udělat i přesný a srovnávací rozpočet a ve výsledku tedy i ušetřit.“