Na návštěvě: Alexandra Dětinská maluje i pro dospělé

Architektura (hrady a zámky zejména) a příroda jsou jí inspirací stejně jako její sny. Možná proto má ateliér rovnou v ložnici, kde má svých obrázků nejvíce – hotových i zatím nedokončených. A stojan u okna stojí vždy připraven.

„Naivní malíři nemívají akademické vzdělání. Mě učila malovat maminka. K mé povaze tento styl sedí úplně nejlépe, protože se nemusím ničím vázat a maluji si opravdu co chci a jak chci. Je to velmi svobodný styl. A nemám ani žádný stanovený a vyhrazený čas na malování. Našimi předchůdci bývali rolníci, dělníci, kteří přišli z práce a z potřeby odreagovat se začali malovat, co zažívali – na nábytek, na sklo...“

Alexandra Dětinská se malování začala „na plný úvazek“ věnovat už rok po maturitě na zdravotnické škole.

Před dvaceti lety smíchovský byt vypadal jinak. Kuchyň byla menší a zbytečná příčka nepouštěla denní světlo do centrální místnosti bez oken, dnes útulného obývacího pokoje.

„Přestavěli jsme to tady poměrně zásadně a k obrazu našemu. A navíc jsme ve svém,“ pochvaluje si pražská rodačka, která se do centra Prahy přestěhovala z Vršovic, kde se jí také líbilo, ale už by neměnila.

„První dny v tomto bytě provázely i kuriózní situace. Nastěhovali jsme se do vybydleného bytu, který obývala parta feťáků a jednoho tu zapomněli v zadní místnosti. Když jsem do bytu přišla, slyšela jsem něco, co připomínalo zvuky pračky od sousedů. Pak jsem ale objevila spícího mladého muže,“ vzpomíná – dnes už s úsměvem – paní Alexandra na realitu starou dvě desítky let.

V dohledné době – i světlo na konci tunelu si lze namalovat – se chce zasadit o uspořádání mezinárodní výstavy naivního umění v Praze.

„Na rozdíl od okolních zemí žádnou takovou výstavu u nás nemáme, tak se pokusím to napravit a uspořádat. A tak doufám, že ke každoročnímu Setkání naivistů na zámku v Lysicích brzy přibude i Insita Praha.“

Poklidné a přírodní tóny výmalby bytu i doplňků dávají vyniknout barvám na obrázcích a vše tu vytváří pohodovou atmosféru. Včetně mini lodžie s výhledem do parku.

„Dnes už bych vymalovala zase jinak – ložnice už určitě nebude zelená. Začínají se mi líbit tlumené barvy. Šedá, okrová až bílá.... Vždycky jsem si potrpěla spíš na rustikální věci – jak je vidět na kuchyni. Jsem zdobitelka všeho. A barvy k tomu patří.“

Další seberealizace paní bytu se projevuje ve výrobě skládaných a domalovávaných panenek. Výsledkem je originální a zdobný šperk třeba i k zavěšení na krk.

„Některé kamarádky se zprvu zdráhaly něco takového nosit, že je to pro ně příliš zdobné a nápadné. Ale už jich mají ode mě více. Potvrzuje mi to můj názor, že člověk by si měl v rámci nějakých mantinelů dělat co chce,“ usmívá se autorka hravých šperků.

Klasický činžák se zdobnou fasádou i schodištěm může „ukrývat“ i sympaticky zmodernizovaný byt se vzpomínanými rustikálními prvky, kterými je v kuchyni třeba i nově položená dlažba na podlaze – jako někde na chalupě. S původními parketami ve vedlejších pokojích se nijak neruší.

Parkety jsou i v malém, ale výsostném království dospělého syna. V bývalém pokojíku pro služku. Ale nemalé okno vede na velký a překvapivě tichý dvůr.

Originálem je tu i mozaika vlastní výroby na sloupu, který vznikl v centru bytu vybouráním a posunutím příček. Odkaz na první republiku pro změnu připomínají i zdobné – leptané skleněné výplně dveří, které si po rekonstrukci nechali udělat. Za jedněmi z nich je i onen „snový ateliér“ s obrázky připravenými pro budoucí ilustrace knihy pro děti. Jejím autorem je už mnohým známý dobrodruh a cestovatel se psem Honza Drobný.

Alexandra Dětinská tak v knize s nimi (s Honzou a jeho psem) ze Smíchova – doslova obrazně – vyrazila například do Peru a Thajska. Těšit se na letní vydání knihy mohou i dospělí. Tedy ti s fantazií.