První jízda s novým Volkswagenem Caddy: Minidodávka prvotřídních schopností

Automobilka Volkswagen po 17 letech konečně představila novou dodávku Caddy a rovnou ji vybavila téměř vším, co může koncern v současnosti nabídnout. Poprvé jsme novinku mohli vyzkoušet v Bavorsku.

Člověka hned napadne, že automobilka pro první jízdy schválně volí takové místo, kde jsou silnice s kvalitním asfaltem. I zde se ale dá najít pořádná díra, abych vyzkoušel, jak se chová úplně nová zadní náprava. Ale popořadě.

Caddy má poměrně velký rozsah možných výbav – od základu, který nemá ve světlech ani jedinou LEDku a za příplatek je i klimatizace, až po kousek s plně LEDkovými světly ve všech rozích, adaptivním tempomatem i displejem coby přístrojový štít.

Zajímavostí je, že LEDková zadní světla mají mlhovky v páru, kdežto základní žárovková – která i rezignují na jakékoliv světelné podpisy, jsou to prostě světla bez kudrlinek – nikoliv. Podle automobilky to tak je zcela pochopitelně kvůli úspoře nákladů.

Na první projížďku beru verzi cargo s nejslabším turbodieselem o výkonu 75 koní, abych vyzkoušel ryzího pracanta. Až tak ryzí tedy není, má příplatkový dotykový displej s palubním systémem MIB3, který nabídne i navigaci.

K displeji se váže další zajímavost, ukazující lesk i bídu modulárních platforem. Auto má jednozónovou manuální klimatizaci, ovšem displej s dotykovým panelem pod ním je jedna součástka. Takže řidič i spolujezdec mají vlastní dotykové ovládání teploty ve voze, ale oba jím mění teplotu v celé kabině.

Základní užitková varianta má příjemné sedačky, ovšem protože je kabina poměrně malá, když si na háček u stropu pověsím kabát, trochu překáží v pohodlném usazení.

Všechny ovládací prvky se nicméně používají velmi příjemně, včetně dotykových panelů pro osvětlení a základní funkce vozu. Také řazení je příjemné a v zrcátkách toho vidím spoustu, ovšem trojúhelníček u nich překáží ve výhledu tak nešikovně, že když mám ve městě dát přednost zprava, špatně do té ulice vidím.

Nejslabší 75k turbodiesel na první pohled vypadá jako outsider, kterého si nikdo nekoupí. Jenže i tohle je dvoulitr – Caddy jinak objemný vznětový motor nenabízí – a odpich v rychlostech do 100 km/h je slušný. Samozřejmě, jedeme s prázdným autem, ale pokud nebudete pravidelně jezdit s šesti metráky vzadu a ještě s 1,4t přívěsem, který tahle verze nejvýše zvládne, věřím, že bude bohatě stačit.

Odhlučnění motoru je klasicky dodávkové, ale chrastění dieselu není na obtíž. Trochu víc mi vadí neustálé šplouchání nafty či AdBlue, které je v interiéru významně slyšet. Mimochodem, je ho tu zásoba na nejméně 21 tisíc kilometrů, jak při mé jízdě ukazuje displej, a to i se systémem dvojitého vstřikování. Automobilka se tak chlubí, že při měření emisí RDE v reálném provozu vypouští Caddy podstatně méně oxidů dusíku, než je limit pro normu Euro 6d.

Velmi příjemně mě překvapil také podvozek. Je založený na platformě MQB, ale pro Caddyho speciálně vznikla nová zadní náprava; hlavně proto, aby se i do krátké verze vešla europaleta napříč. Je tuhá s panhardskou tyčí a tlumiči pérování skloněnými zhruba 45° směrem dopředu a Caddy ji používá jak ve verzi s předním pohonem, tak i ve čtyřkolce.

Záď je i bez nákladu klidná a sebejistá, nikde nic neposkakuje, nemlátí a přejíždění většiny nerovností je tiché. Až velká díra dá ránu, která je slyšet v celém autě; víc ji ale vnímám od A-sloupků než zezadu. Přece jen je Caddy pořád velká krabice.

Na druhou projížďku beru pětimístnou, osobní a mnohem lépe vybavenou verzi se 122k turbodieselem, nejsilnějším v nabídce. Hned po nasednutí mě těší, že Volkswagen nedělá rozdíly v kvalitě materiálů interiéru u dělnických a osobních verzí – v obou jsou příjemné na dotek, a i kvalita zpracování je velmi dobrá.

Osobní varianta má sedačky s mnohem lepším bočním vedením a možností prodloužení sedáku; jízdní komfort je slušný a např. s verzí California, která bude s obytnou vestavbou také v nabídce, by mi nevadilo jet na dovolenou.

Displej místo klasických budíků je také shodný s tím v golfu osmé generace, stejně jako centrální displej s ovládacím panelem klimatizace – zde už dvouzónové. Jeho ovládání je oproti starším displejům jednodušší, obě strany se snadno ovládají tlačítky na pravé straně volantu, ale není možné si kamkoliv dát cokoliv.

Např. kombinace kulatých budíků a výstupu adaptivního tempomatu doprostřed není možná, stejně jako ten výstup lze mít jen vlevo, nechci-li velké zobrazení, takže není možné mít po stranách zároveň teplotu oleje a chladicí kapaliny a adaptivní tempomat.

Zadní sedačky nabídnou kapsy na drobnosti a stolečky, ovšem jsou pohodlné o něco méně. Je to lepší než např. v Citroënu Berlingo a jeho sourozenců, na rozdíl od nich však tady nejsou tři samostatná místa, nýbrž dvoumístná lavice a jedna sedačka, a také se okna bočních posuvných dveří nedají otvírat.

Úplně stejně se ale sedačky nedají složit do podlahy. Chcete-li mít velký nákladový prostor, musíte je z auta vyndat, k čemuž ale není třeba žádného nářadí. Zavazadlový prostor je ale i se sedačkami ohromný a pro přepravu dlouhých věcí lze sklopit i sedadlo spolujezdce. Roletku a síť ve výbavě také najdete, ovšem samotné zadní sklo bez výklopného čela se otevřít nedá.

Nejsilnější turbodiesel jsme na německé dálnici rozpohybovali až na 197 km/h, což z takhle nízkým výkonem svědčí o výjimečné aerodynamice vozu – navzdory tomu, že např. kolejnice posuvných dveří není schovaná, jako u starší generace, ale trčí ven. Auto také výborně plachtí a co do spotřeby jsem se ani nemusel příliš snažit a na nějakých padesáti kilometrech jsem dosáhl 4,9 l/100 km.

Motor nemá lepší odhlučnění ve srovnání s cargo-verzí, ale šplouchání už neslyším a podvozek se projevuje téměř totožně. Oproti cargu je o 15 mm vpředu a 20 mm vzadu níž nad silnicí, což mimo jiné pomáhá snížit odpor vzduchu.

Konečně dvě praktické pochvaly, a to jednak na přihrádku na vrchu palubní desky. Třebaže před spolujezdcem ji nahradil airbag, před řidičem je vážně velká. Pohodlně pojme standardní digitální zrcadlovku. Ovšem, samozřejmě se její obsah odráží v čelním skle.

A jednak, LEDkové světlomety produkují spoustu světla, které je na vozovce homogenní, bez tmavších fleků. Funkci matrix ani ostřikovače nenabízejí, ale autonivelaci a samočinné přepínání dálkových ano. Mají také tzv. světla do špatného počasí, která v podstatě rozšiřují kužel potkávacích světel do stran blízko před autem a stejně fungují i při zatáčení. A třebaže jsou v hlavních lampách, nikoliv v nárazníku, podle Volkswagenu takovéto řešení řidič vnímá jako lepší oproti klasickým mlhovkám.

A jedna výtka – navigace ve městě není příliš přesná a často si myslím, že jsem špatně odbočil a promptně najde jinou trasu. Jenže já jedu správně podle původní trasy, avšak zmaten tím, že navigace najednou vede jinam, jí věřím – v Mnichově se nevyznám a systém je koneckonců připojený k internetu, takže možná na původní trase vidí dopravní zácpu. Trasu tedy na poslední chvíli měním, ale jen zbytečně jedu delší cestou.

Caddyho ve výsledku můžu upřímně doporučit jako dělnické auto, ovšem na rozdíl od řady podobných minidodávek je i jeho osobní verze dost komfortní na to, aby plně zastala práci jediného auta v rodině.

Jasně že není nejlevnější – osobní verze bude u nás začínat na 622 tisících s DPH – ale investované peníze jsou vidět v materiálech, podvozku i jízdnímu projevu, který je tak blízko soudobým osobním autům, jak to jen u dodávky jde.