Ryby nejsou němé ani hluché, před lidským hlukem ale nemají kam utéct

Ryby nejsou němé ani hluché. Slyší, a některé dokonce velmi dobře a ve větším rozsahu než lidé. Vy můžete od dovádějících dětí poodejít, ale ryby nemají před antropogenním (způsobeným člověkem) hlukem kam utéct.

„Úroveň a rozsah hluku pod hladinou vod roste v celosvětovém měřítku, ale je mu věnována jen nepatrná pozornost,“ upozornil v časopise Trends in Ecology and Evolution Hans Slabbekoorn z nizozemské univerzity v Leidenu. V souvislosti s rušivým hlukem ve vodním prostředí se většinou píše o vlivu lodních motorů, vodních strojů a sonarů. Množí se poznatky naznačující vysoce negativní dopad těchto změn na život vodních tvorů.

„Lidé si stále představují vodní svět jako svět ticha, ale to je mylná představa,“ napsali v červencové studii o hlukovém znečištění vod Slabbekoorn a jeho kolegové z Německa a Spojených států, kteří spolupracovali na ojedinělém výzkumu. Všechny druhy ryb, které byly dosud zkoumány, jsou schopny vnímat zvuky. Slouží jim k tomu tzv. postranní čára, linie šupin na obou stranách těla nebo vnitřní ucho ukryté za skřelemi.

Atlantické tresky obecné (Gadus morhua) slyší podobný vlnový rozsah jako člověk, 30 až 1000 Hz. Některé ryby se speciální adaptací ale dokáží zaznamenat ultrazvuk v rozsahu 3000 až 5000 Hz, jiné – například úhoř říční (Anguilla anguilla) – i infrazvuk. Přes osm set druhů ryb ze stovky různých čeledí zvuky aktivně vyluzuje, většinou v hladině do 500 Hz. Jde o signály při vymezení vlastního teritoria, při souboji o potravu, při hledání partnerů k rozmnožování a o varovné signály při útoku predátorů. Člověkem produkované zvuky tak mohou zasahovat do prostředí ryb stejně jako do „normální“ přírody, kde ovlivňují život savců nebo ptáků.

V posledních letech se pozornost výzkumníků, ale i veřejnosti nejen v přímořských státech obrací ke stále častějším případům, označovaným jako hromadné sebevraždy velryb.

Velcí kytovci i celá stáda delfínů kulohlavců černých (Globicephala melas) se z neznámých důvodů vrhají na mělčiny, odkud se nemohou vrátit do hlubokých vod a hynou. Stává se, že se na břeh vracejí i poté, co je záchranáři po velkém úsilí vrátí do hlubší vody. I když neexistují přímé důkazy, připisuje se to nadměrnému hluku z lodních motorů či sonarů, který kytovce dezorientuje, případně poškozuje jejich orientační schopnosti. Vědci se ale shodují v tom, že antropogenní zvuky mění charakteristické chování kytovců.

Slabbekoorn zjistil, že hluk může negativně působit i na reprodukční schopnosti ryb, jejich vzájemnou komunikaci, reakci na predátory a na jejich rozšíření. Hejnové ryby jako sledi, tresky a tuňáci před antropogenním hlukem prchají v neuspořádaných skupinách. Hejna se tříští na menší shluky, což by mohlo být důsledkem poruchy – zda dočasné, nebo trvalé, není zatím jasné – jedné z charakteristických vlastností takových ryb.

Akvaristé vědí, že endemické cichlidy (čeleď Cichlidae) z afrického Viktoriina jezera, někteří čichavci (rod Trichopsis) a další chované ryby dokáží být skutečně hlučné. Cichlidy ale podle Slabbekoorna svou druhově specifickou „řeč“ dokonce v průběhu života mění: jinak „mluví“ mladé ryby a jinak dospělé. Tento „jazyk“ jezerních cichlid hraje klíčovou roli ve složitých rozmnožovacích rituálech.

To ovšem znamená, že rušivé hluky ve vodě komplikují dorozumívání ryb při rozmnožování, tedy snižují potenciální možnosti. Jest -liže ryby utíkají před hlukem, znamená to i negativní ovlivnění možností nalezení vhodné potravy. „Neslyší-li“ se ryby navzájem, nemohou si ani předat varovný signál před blížícím se dravcem.

Už přede dvěma lety navrhla agentura OSN zabývající se ochranou migratorních druhů vypracování mezinárodní konvence o omezení hluku v oceánech. Základním krokem mělo být používání méně hlučných motorů, návrhy ale šly přes přísnou regulaci používání sonarů a omezení rychlosti plavby až k přeložení hlavních lodních tras, respektive vytvoření bezplavebních zón v ekologicky nejcitlivějších oblastech.

„Mohlo by se tomu říkat efekt hlučného večírku: chcete-li, aby vás bylo slyšet, musíte mluvit hlasitěji než ostatní, takže nakonec nebude rozumět nikomu,“ přiblížil tehdy perspektivy hluku v oceánech Mark Simmonds z Nadace pro ochranu velryb a delfínů. U některých kytovců, kteří dobrovolně zahynuli na mělčinách, bylo podle něj zjištěno poškození tkáně shodné s následky tzv. dekompresní či kesonové nemoci potápěčů.

Jde o nebezpečný stav, kdy se v důsledku rychlého poklesu tlaku při vynoření z hloubky stlačený plyn ve tkáních změní v bublinky, což vede k selhávání smyslových vjemů, paralýze až ke smrti. Simmonds se domnívá, že totéž se stalo kytovcům, když se snažili před rušivým hlukem utéct příliš rychle, nad své fyziologické možnosti.

Rostoucí hladina hluku působí negativně na početnost populací a rozložení živočišných druhů. Podle řady studií, například podle zprávy o stavu národních parků USA z roku 2009, se antropogenní hluk stává významnou, ne-li hlavní hrozbou divoké přírodě.

Ve Spojených státech leží 83 procent území ve vzdálenosti menší než jeden kilometr od silnice. Průměrný automobil je tu slyšet úrovní 20 decibelů, nákladní auta až 40 dB. Za čtyři desetiletí (1970–2007) stoupl v USA počet obyvatel o třetinu, ale množství aut a počet ujetých kilometrů se za stejné období ztrojnásobily.

„Řada divoce žijících zvířat je natolik citlivá vůči umělému hluku, že se přesouvá do vzdálenějších oblastí,“ napsali Jesse Barber a Kevin Crooks z univerzity státu Colorado v časopise Trends in Ecology and Evolution.

Živočichové, kteří tuto možnost úniku před hlukem nemají, mění své chování: například sýkory koňadry (Parus major) v předměstských aglomeracích zpívají na vyšších frekvencích, které nejsou „obsazeny“ hlukem z lidské činnosti. Rosničky (rod Hylla) pociťují antropogenní hluk jako překážku při hledání partnera pro rozmnožování. Americká rosnička šedozelená (H. chrysoscelis) začíná s pářením později, protože samicím trvá déle, než rozeznají volání samců. Evropská rosnička zelená (H. arborea) je postižena podobně, protože samci v hlučnějším prostředí snižují četnost vydávaných zvuků. Pro oba druhy to znamená snížení reprodukčních možností.

Podobně jsou hlukem sníženy možnosti sov nebo netopýrů, kteří se při lovu potravy orientují sluchem. Zatímco sovy se stahují do oblastí, kam lidmi produkovaný hluk nedoléhá, netopýří populace se zmenšují. Nejběžnější evropský netopýr velkouchý neboli obecný (Myotis bechsteinii) ztrácí schopnost pronásledovat kořist, jestliže se dostane do oblasti s „běžnou“ hladinou antropogenního hluku.

„Znečištění hlukem je natolik všudypřítomné, že se pomalu stává jedním z hlavních faktorů snižování biodiverzity,“ varoval v závěru studie Barber. V „panenské“ přírodě je i sebemenší cizí hluk snadno rozeznatelný.