Měl jste od začátku představu povídkového filmu, nebo vznikla některá povídka jako první?

Původně jsme připravovali samostatně jen povídku Antonio Cacto, tehdy ještě pod názvem Dědek Kaktusák. Natočená byla už v roce 2010, ale nedařilo se ji trikově dokončit.

Když pak do projektu vstoupil producent Ondřej Trojan, dohodli jsme se na povídkovém filmu. Ale není to tak, že celovečerní film vznikl z krátkého jako z nouze ctnost. Maják už jsem měl rozpracovaný, o Velkém chlapovi jsem přemýšlel a postupně jsem zjistil, kolik mají všechny tři společného. Především motiv, kdy prcek potká něco obrovského a špatně to s ním dopadne. Zajímalo a bavilo mě vzít stejnou situaci a podívat se na ni prostřednictvím různých žánrů a odlišných technologií od klasických až po nejmodernější.

Mezi jednotlivými povídkami jsou spojovací filmečky, které vycházejí z vašeho studentského snímku Na draka, který v roce 1998 vyhrál festival FAMU v kategorii animace a získal i cenu diváků. Proč jste se k němu vrátil?

Chtěli jsme oddělit jednotlivé povídky něčím, co diváky dostane pokaždé zase do původního stavu. Říkáme tomu jednohubky. Po snímku Na draka jsem sáhl proto, že mě zajímalo, jak přeložit jednoduchý kreslený film do 3D animace, aniž by ztěžkl. Když nakreslíte na papír za postavu linku, je jasné, že to je horizont. Ale jakou krajinu představuje, si už každý domyslí sám. V tom je kouzlo a půvab tužkové animace. Ve 3D je to konkrétnější, musíte ukázat víc, a přitom to minimalistické kouzlo nezabít.

Vaší doménou je animovaný film, přesto jste obsadil dva velmi osobité herce – Jana Budaře a Pavla Landovského, který se tak naposledy objevil před kamerou. Jak se vám s nimi točilo?

Nejsem zvyklý mluvit s herci, neumím to, a možná právě to je zaujalo. Ale hlavně si myslím, že Jana Budaře bavilo pustit se do něčeho, co ještě nedělal. Zajímal se o celý film, nejen o svou roli, měl dokonale přečtený scénář, s radostí skákal do krabic a válel se po podlaze, chtěl vědět, co bude po dokončení hraných scén s filmem dál. Má dvojroli, hraje i animovanou figurku Antonia, kterou jsme točili metodou motioncapture, tedy snímáním pohybu živého herce do počítače a jeho přenosem na animovanou figuru. Hrál tedy vlastně sám se sebou.

A Pavel Landovský?

Jeho postava je podivínský dědeček, a to on nemusel hrát, protože podivín – a nemyslím to vůbec špatně – prostě byl. Něco na něm bylo ohromně podobného animovanému Antoniovi. I když má maličkou roli, natáčení s ním bylo jedním slovem nezapomenutelné.

Počítáte s vysláním filmu do zahraničí, ať už na festivaly, nebo do distribucí?

Od začátku jsme ho připravovali s tím, že se chceme v nejlepším slova smyslu vrtnout někam dál od české klasiky. Vážíme si jí, milujeme ji, ale chtěli jsme natočit něco, na co u nás nejsou lidé zvyklí a co budeme moci převézt přes hranice bez ostudy a neblahého puncu provincialismu, který se vymlouvá na špatné finanční podmínky. Samozřejmě nemůžeme soupeřit s Amerikou ani Francií, ale snad se nám podařilo jít vlastní cestou.

Co chystáte dál?

Více či méně šílených nápadů mám asi tak na dva životy, ale nejbližší projekt natočím se svou ženou, režisérkou a výtvarnicí Denisou Grimmovou. Bude to rodinný animovaný film podle knihy Ivy Procházkové I myši patří do nebe.