Je to vaše první setkání s touto rolí i hrou?

Pidrmanová: Manon jsem poprvé četla v patnácti a úplně jsem ji chápala, ačkoli jsem neměla životní zkušenosti, které k tomu patří. Možná to bylo právě tou nezkušeností, že mě tehdy tak okouzlila. Teď jsem se daleko víc zamýšlela nad tím, co je to vlastně za příběh a jak se k pochopení postavy Manon dobrat.

Štorková: I já jsem se s ní setkala na střední škole, ale do hloubky jsem si ji prožila až teď, při zkoušení inscenace v Národním divadle. Je jiná než postavy, které jsem dosud hrála. Bylo pro mě těžké i krásné hledat v sobě koketu, ženskou rafinovanost Manon.

Mám pocit, že tato inscenace je k Manon přísnější, než je Nezvalův text.

Pidrmanová: Možná ano, ale nemyslím, že ji nějak odsuzuje. Pro nás bylo nejdůležitější rozkrýt kouzlo sousloví hříšná světice. Přes neodpustitelné hříchy, kterých se Manon dopouští, jsme pro ni hledali pochopení – skrze její věk, dravou chuť do života, životní filozofii. Její koketerie není cílevědomá, ona bere život, jaký je, líbí se jí, když ji muži obdivují, užívá si to. Ale je to nevědomé, z nedomyšlení toho, kam až to může zajít, že to není jen tak, hrát si s lidmi.

Štorková: Manon je prostě Manon. Hříšná světice. Samozřejmě může za to, co působí, ale přes to všechno by neměla ztratit sympatie diváků.

Manon a Des Grieuxe rozděluje různé pojetí věrnosti. Zatímco Manon stačí věrnost srdce, Des Grieux požaduje od Manon i věrnost těla. Jak chápete tento rozpor?

Pidrmanová: O tom jsem moc přemýšlela. Pro Manon tělo není tak podstatné. Je šťastná, že je tak nádherná a díky tomu může s ostatními manipulovat. Bere to jen jako lehkomyslnou hru. Důležitější je pro ni cit, vědomí, že ji někdo doopravdy miluje. Potřebuje být milována, a to jí stačí.

Štorková: Těžko se mi na to odpovídá, ale pro mě osobně je věrnost a důvěra ve vztahu velmi důležitou hodnotou.

Jak vám pomáhá výrazná výtvarná i veršová stylizace?

Pidrmanová: Velmi. Inscenace je hodně stylizovaná a myslím, že v té rovině funguje daleko lépe, že napovídá divákům, že Manon není jen pohádka.

Štorková: Kostýmy, scéna i stylizované aranžmá hrají s námi a naše úsilí velmi podporují. Navíc Špinarův tým přišel s přesnou představou, do které jsme my vstoupili zkoušením a pokusili se ji naplnit a rozvinout ve stejném duchu.

A verš?

Pidrmanová: Jsem ráda, že jde o tak nádherný veršovaný text. Některé věci jsou veršem prostě dané a byla by ztráta času přemýšlet o tom, jak by se to dalo říct jinak. Mají svá pravidla. Ale naplnit je můžeme teprve tehdy, když tomu sami uvěříme.

Štorková: Dan Špinar to krásně formuloval v tom smyslu, že verš je sám o sobě přesný, vede naši emoci a není třeba k němu něco přidávat. Setkání s veršem pro mě bylo velmi obohacující. A za jeho zvládání moc vděčíme paní profesorce fonetiky Zdeně Palkové, která dbá na správnou výslovnost a přednes textu u herců Národního divadla.

V činoherních inscenacích není běžné, aby dvě herečky alternovaly hlavní postavu. Jak to vnímáte?

Pidrmanová: Má to své výhody i nevýhody. Velká výhoda je, že díky alternující kolegyni vidíte, jak věci na jevišti fungují, a lépe je chápete. Nevýhodou je, že herec může kvůli alternaci najet na slepou uličku, protože nechce napodobovat, kopírovat, a hledá si za každou cenu své řešení. Například ženskost Manon jsme si musely objevit každá po svém. To jsou tenké ledy, ale alternace byla hrozně zajímavá, bylo to nabité a cenné zkoušení.

Štorková: Je to pro mě inspirativní, třeba tím, že jsme si díky srovnávání různých pojetí objevovaly i věci, které by nás bez toho nenapadly. A i když jsme se vzájemně nekopírovaly, tak některá Janina řešení byla vodítkem pro mou vlastní cestu. Oceňuji také fakt, že to byla práce bez rivality, ale se snahou vytvořit společným úsilím co nejlepší inscenaci. Snažila jsem se z téhle zkušenosti, která pro mě byla nová, vzít si co nejvíc.

Pro vás, Pavlíno, je Manon i první zkušeností s jevištěm Národního divadla. Jaký je váš první pocit?

Štorková: Je to pro mě velký zážitek, ale jsem ráda, že se na jevišti Národního divadla cítím dobře. Je tam pro mě dobré klima. Teď už jen zvládnout techniku. Zkoušení Manon mi ve vstupu na scénu Národního divadla pomohlo, mimo jiné i tou stylizací, která k tomuto osobitému prostoru patří a kterou Dan Špinar jako režisér i umělecký šéf velmi přesně cítí.