Článek
V září 2013 jste ohlásili několikaměsíční pauzu. Proč byla třeba?
Dwane: Bylo to důležité. Trochu si odpočinout bylo součástí plánu, protože první dvě alba splynula dohromady. Předtím jsme neustále pokračovali dál, až jsme si najednou uvědomili, že to tak nelze dělat donekonečna. Vzali jsme si tedy chvíli volna a strávili ji doma, každý zvlášť. Poté jsme se znovu zformovali, abychom pracovali na třetím albu. To jsme nakonec natočili dřív, než jsme plánovali. Setkali jsme se v New Yorku a každý z nás měl nové zkušenosti. V našich životech se toho hodně událo, měli jsme o čem psát.
Album se od předchozích výrazně liší. Jakou roli v tom hrála několikaměsíční pauza?
Lovett: Myslím, že i těch pár měsíců nám umožnilo se znovu najít a pátrat po tom, kdo vlastně jsme a jakou hudbu chceme hrát. Dostali jsme se po dvou albech do bodu, kdy když jste se někoho na ulici nebo třeba mé mámy zeptali, kdo jsou Mumford & Sons, našel vždy jasnou odpověď. Zavřeli jsme se svým způsobem do škatulky a mohlo se snadno stát, že to tak bude celý život. Mohli jsme za dvacet nebo padesát let zjistit, že děláme pořád hudbu z té škatulky a už nikdy jsme před sebe nepoložili žádnou výzvu.
Tohle ale byla dobrá příležitost do toho jít. Pořád se cítíme jako docela nová kapela. Jsme stále mladí a připraveni třeba i neuspět. Pořád máme vůli něco zkoušet, i když to může dopadnout špatně. Tahle deska upřímně a jasně říká, kdo teď jsme. Bez ohledu na cokoli, co jsme udělali předtím, a bez toho, abychom si hráli na víc, než opravdu jsme. Proto to album milujeme.
Deska sice může reprezentovat, kdo jste v daném okamžiku, strávíte s ní ovšem víc času. Nahrávali jste ji přes rok a v následujících letech budete hrát písně z ní na koncertech…
Dwane: Ty písně jsou svým způsobem o okamžiku, v němž vznikly. Musí pro nás ale znamenat tolik, abychom je chtěli hrát několik let. S tím jsme je psali.
Co jste měli na srdci, když jste na albu začali pracovat?
Dwane: Není to úplně přímá deska, ale je jasnější. V zásadě je autobiografická. Jsou to naše příběhy z nedávné minulosti. Nechceme příliš vysvětlovat významy, ale jde o příběhy nás všech, příběhy z různých měst, ve kterých žijeme. Na srdci jsme toho měli opravdu hodně.
Byl vznik alba Wilder Mind náročnější v porovnání s předchozími deskami?
Lovett: Byl vlastně velmi bezbolestný. Samotné nahrávání trvalo osm nebo deset týdnů. Nepitvali jsme písně příliš do hloubky, protože jsme jim chtěli nechat dost prostoru. Jednu jsme dokonce nahrávali dvakrát, ale vzali jsme nakonec první pokus. Byli jsme s ním víc spokojeni. Možná jsme si ve studiu byli o něco jistější. Připadlo nám, že některé písně jsou dobré tak, jak jsou, třeba s malinkými vadami. Někdy jsme měli pocit, že je správné, když některý part není vypilovaný k dokonalosti.
Dwane: To mě na tomhle nahrávání bavilo. Dřív jsme se snažili, aby vše znělo dokonale. I když jsme zpočátku hráli na akustické nástroje, snažili jsme se o hudbu, která mohla uspět v rádiu. Nyní jsme ale byli sebejistější, a tak na desce můžete slyšet autentické výkony. Já jsem jako baskytarista udělal spoustu chyb, které můžete slyšet. To je úžasné.
Lovett: Mnoho věcí se nahrávalo naživo. Producent James Ford hraje v několika písních na bicí. Je dobrý hráč. Někdy jsme si postavili aparaturu a hráli tak, jak si nahrávání desky představujete ve snech. Realita je sice většinou jiná, nám se ale podařilo zachovat mnoho z toho, co jsme společně zahráli. Z toho mám radost, protože když album poslouchám, dokážu se vrátit zpět do toho momentu ve studiu.
Album se jmenuje Wilder Mind, tedy Divočejší mysl. Proč to jednotné číslo?
Lovett: Nepopisuje to nás, je to název písničky. Ta dvě slova nejsou v názvu proto, aby charakterizovala skupinu. Legrační je, že jsme o tom diskutovali, ale jsem rád, že jsme to nechali takto. Písničky jsme psali zvlášť, bez nějakého konceptu.
Pracovali na textech všichni členové kapely?
Lovett: Ano, každý napsal nějaký. Nyní jsme čtyři autoři a čtyři hráči. Vytvořili jsme takový diagram s naší hudbou uprostřed. Myslím, že to je naše nejúspěšnější snaha o spolupráci, proto o ní tolik mluvíme. Dařilo se nám vzájemně dokončovat věty.
(překlad Šárka Hellerová)