Článek
Proč jste expozici pojmenoval Videoart, když vystavujete převážně obrazy?
Když se dneska řekne videoart, každý má úplně jasno, ten kontext je tak nudně jednoznačný. Baví mě možnosti interpretace a chtěl jsem pojem videoart trošku rekontextualizovat. Výstavu bych klidně mohl nazvat Filip Černý – Objekty. Stejně jako výstava videoprojekcí by mohla mít název Obrazy. Je to nadsázka, fígl v posunutí kontextu.
Ve chvíli, kdy se na obrazy budete dívat jako na videoart, najednou uvidíte ještě něco jiného než jen malbu, obraz vymezený rámem. Pro mě je plátno, jak řekl i kurátor Petr Vaňous, obrazová plocha i projekční plátno. A video v latině znamená vidět, tedy videoart lze číst i jako vidět umění.
Výstavu na pražské Staroměstské radnici, která se koná do 26. července, lze rozdělit na dvě části. Jedna prezentuje hlavně malby vytvářené technikou airbrush – americké retuše – a asamblážové obrazy. Druhou je možné označit za galerii portrétů bradavek. Proč právě série bradavek?
Není to koncepce, která by vznikla jako konkrétní projekt. Už dlouho jsem měl v ateliéru nedotčený kruhový formát a nápad namalovat bradavku přišel znenadání. Jednu jsem si proto bez jakéhokoli podkladu vymyslel, spontánně a s radostí. Bavilo mě to. Říkal jsem si, co kdybych já tu radnici olemoval bradavkami? No a k jedné jsem udělal další, až z toho byla celá série.
Maloval jste je zpaměti?
Jsou tam i skutečné bradavky, které znám, ale ze začátku jsem je maloval zpaměti. V první chvíli jsem chtěl, aby si byly velmi podobné. Středově souměrné růžové kruhové terče. Taky jsem se logicky podíval na web, zkonfrontoval, objevil a trochu rozšířil jejich různorodou škálu. Napadlo mě je i pojmenovat, ale nechtěl jsem, aby to bylo zavádějící a evokovalo nějaký můj deník. Omezovalo by to interpretaci, moje instalace je naopak otevřená pro libovolný kontext.
V kurátorském textu se píše, že vedle ženského ňadra mohou kruhové obrazy působit jako terče, či dokonce naddimenzované vypínače nějakého spotřebiče.
To je rovina abstraktnějšího pohledu. Líbí se mi, že to jsou takové vizuální kroužky, dokonce se můžou brát jako filmová políčka. Nechtěl jsem dělat turistické pohlednice s klasickým sexistickým podtextem. Je to óda také na mateřství.
Bradavky miluju a při pohledu na ně by to člověka mělo jemně pošimrat na jazyku. Možná to může působit jako fetišistický objekt, ale nechtěl bych, aby to bylo bráno jako prvoplánově provokativní joke na téma kozy. Ale jeden z možných pohledů na instalaci je, jak jste řekla, taková portrétní galerie.
Patrná je i inspirace street artem. Malujete v ulicích?
V ulicích nemaluju. Streetart je jeden z masivních trendů v současném umění a i já tuto tendenci vnímám. Některé věci mě baví, malinko se mi street art vnucuje, i vzhledem k technice, kterou používám. Se šablonami pracuju mnoho let a celou dobu o nich přemýšlím jako o samostatných obrazech, proto jsem šablony dal na čistá plátna nebo nalepil na zeď.
Jsou to přiznané postprodukty, povýšené na samostatný finální kus. Najdete zde i od streetartu zcela vzdálené obrazy, třeba rozostřené lesní zátiší, které vás vtahuje do iluzivního snu, filmu, videa.
