Vyplývá to z usnesení vlády č. 471 nazvaného Pozice vlády České Republiky v rámci jednání o institucionální reformě Evropské unie, které konkretizovalo českou pozici při jednáních o Lisabonu, jenž odkazuje právě na Listinu základních práv.

Ve svém usnesení se kabinet sice přihlásil k ochraně lidských práv a svobod, na druhou stranu však zdůraznil, že je „především třeba umožnit přistoupení EU k Evropské úmluvě“ o ochraně lidských práv a základních svobod.

„Tím bude zajištěn jednotný evropský standard lidských práv a svobod, aniž by hrozila určitá partikularizace ochrany prostřednictvím přijetí právně závazné Listiny základních práv. Nový smluvní základ EU by tedy neměl obsahovat samostatnou Listinu základních práv, ale zajistit přistoupení EU k Evropské úmluvě, čímž bude jasně vymezen standard ochrany ve vztahu k činnosti Evropské unie a jejích orgánů,“ stojí v usnesení.

 

My jsme nebyli toho názoru a nejsme toho názoru, že by tady bylo jakékoli ohrožení České republiky,bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg

 

Rozdíl mezi Evropskou úmluvou (1953) a Listinou základních práv EU (zformulována v roce 2000 a v platnost má vstoupit společně s Lisabonskou smlouvou) tkví v orgánu, který rozhoduje o oprávněnosti případného nároku.

Dva soudy

Zatímco v prvním případě to je Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (není ve struktuře EU a nebude pro něj platit Listina základních práv EU), ve druhém jde o Evropský soudní dvůr v Lucemburku (patří do struktur Unie a bude rozhodovat i podle Listiny základních práv EU).

Soud ve Štrasburku už v roce 2005 odmítl žalobu devadesáti odsunutých Němců o náhradu za majetek zabavený podle Benešových dekretů. Odvolávali se přitom na Evropskou úmluvu. Soud v Lucemburku o ničem takovém ještě nejednal. Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost to bude možné a řídit se bude mj. i listinou.

Právě možnost, že by soudní spory mezi jednotlivci a státy EU řešil soud v Lucemburku podle Listiny práv EU, vedla prezidenta Klause k obavám, že by vysídlení Němci tam mohli být ve svých majetkových nárocích úspěšní. Proto podmínil podepsání Lisabonu sjednáním výjimky, že Listina práv EU nebude pro ČR právně závazná.

Česká vláda však mezi dubnem a červnem 2007 změnila názor, pokud jde o závaznost dodržování Listiny práv EU signatáři Lisabonské smlouvy. Na červnovém summitu v roce 2007 se už stavěla proti tomu, aby jakákoli členská země měla výjimku z připravované smlouvy, a dokonce tehdy pohrozila vetem. Česká vláda tehdy razila názor, že nárok na výjimky mají mít buď všichni, nebo nikdo.

Británie a Polsko si své výjimky nakonec prosadily, Topolánek to v nedávném rozhovoru pro LN vysvětlil tím, že ČR neměla takový vliv.

„Tak za prvé jsou silnější než my, neměli bychom na to sílu. A hlavně – mně sice ta listina vadila a vadí dodnes, ale já jsem neměl mandát od vlády. Rozumíte, mně zase Bursík později pustil mandát ve věci emisí a povolenek, to byl obrovský úspěch, my jsme zamezili tomu, aby se z podniků ukradly peníze a „rozfrncaly“ se ve větrných elektrárnách.“

Na to, že existovalo dva roky staré usnesení české vlády, které varovalo před možnými dopady Listiny základních práv EU na spory státu s jednotlivci, si nevzpomněl ani on, ani další členové vlády.

„My jsme nebyli toho názoru a nejsme toho názoru, že by tady bylo jakékoli ohrožení České republiky,“ řekl minulý týden Právu bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. „Pokud vím, na vládě se o tom nejednalo,“ dodal. Nicméně připustil, že by si to ještě musel ověřit.

Debatu otevřel Jakl

Dohady, zda se Topolánkův kabinet v minulosti zabýval, či nezabýval Listinou základních práv EU, rozvířil nedávný výrok Ladislava Jakla, tajemníka prezidenta Václava Klause. Jakl prohlásil v ČT, že bývalá vláda kvůli tehdejšímu vicepremiérovi Martinu Bursíkovi a Schwarzenbergovi o listině vůbec nejednala, ačkoli znala rizika s ní spojená.

„Asi mi pan Jakl přisuzuje ještě větší sílu, než jakou jsem v té vládě reálně měl. Na jednání vlády nikdo takový návrh, který bychom mohli zablokovat, nevznesl,“ řekl Lidovým novinám Bursík. Také někdejší ministr pro EU Alexandr Vondra i šéf lidovců Cyril Svoboda prohlásili, že se o problému listiny na vládě nejednalo. Usnesení vlády č.471 z 25. dubna 2007 svědčí o něčem jiném.