Trollové předepisují léčbu Norskem

Neproklínejte osud. To si s vámi jen pohrávají trollové. Občas, když si to slunce namíří k obzoru, skalní štíty se začnou ztrácet v mlze a na obloze si vezmou hlavní slovo černé mraky, se člověku zdá, jako kdyby ho někdo trpělivě a bedlivě pozoroval.

Vězte, že se nemýlíte. To jenom trollové, původně zlomyslní, škodolibí a lidi nesnášející potomci obrů nebo přímo obři, se chtějí přesvědčit o tom, kdo že se to vetřel do jejich hájemství.

Poťouchlost skřetů s dlouhými zahnutými prsty a chlupatým ocasem výstižně dokládá skutečnost, že se ušklíbají nad tím, že když si uleví, lidé jejich toaletu považují za vodopády.

Jak běžel čas – přesněji řečeno, jak Norové jako farmáři a řemeslníci pronikali do hor, prošli trollové metamorfózou. „Jednak se zmenšovali, jednak někteří zdobromyslněli, až vyměkli tak, že sem tam lidem i pomáhají,“ vysvětluje Martin Skalský, průvodce CK Periscope. A tak vám někdy rozfoukají opar nad třpytivým jezerem, nadeženou před fotoaparát stádo sobů, pozdrží trajekt, abyste ho stihli, nebo nezapnou policejní radar.

Obrys trolla se dostal dokonce i na dopravní značku na krkolomné silnici Trollstigen, v překladu Žebřík trollů.

Šestikilometrový majstrštyk silničářů – jedenáct dech beroucích serpentin – se vine po úbočí horských velikánů zvaných Biskup, Královna a Král a 180 metrů vysokého vodopádu Stigfossen.

Trollové milují temnotu, a pokud na ně dopadne sluneční paprsek, promění se v kámen. Není divu, že si tak oblíbili Trollvegen (Stěnu trollů), výchozí bod putování k Trollímu žebříku. Sluneční paprsky sem vydatně dosáhnou jen chvíli při východu nebo západu slunce – a to jen ve vrcholícím létě.

Nejvyšší vertikální skálu v Evropě (1100 metrů) s pozoruhodným převisem pokořil až v roce 1965 tým norských a britských horolezců. Nedosti na tom – v roce 1980 Fin Tim Jorma Oster jako první skočil dolů padákem. Po sérii smrtelných úrazů úřady tento adrenalinový sport jeho následovníkům zatrhly.

Než vyrazíte vzhůru po Žebříku trollů, vyplatí se zastavit a především složit hlavu v kempu stejného jména.

„Prarodiče tu měli farmu, kde poskytovali lidem přístřeší a stravu. V roce 1936, kdy po osmi letech stavby král Haakon VII. otevřel Trollí žebřík, sem začali vozit turisty. Kráčím v rodinných šlépějích,“ vysvětluje Edmund Meyer, majitel kempu, jímž ročně projde 40 tisíc hostů a kde si můžete pronajmout chatku nebo postavit stan.

O příběhy není nouze ani kolem Geirangerského fjordu, nejpodmanivějšího v celém Norsku. Je to 16 kilometrů dlouhý a 360 metrů hluboký jazyk zakousnutý do pevniny.

Když se trajekt rozvážně prokousává vodní hladinou obklopenou divokou, drsnou přírodou, pochopíte, proč prospekty některých cestovek hovoří o léčbě Norskem.

Vodopády kolem fjordu se jmenují Sedm sester, Nevěstin závoj nebo ten ve tvaru lahve Nápadník či Pijan. Místní sedlák se prý postupně neúspěšně ucházel o každou ze sedmi sester, jejichž rodina žila v sousedství. Přišel z toho o rozum a začal se dívat na dno sklenkám s pálenkou.

Přehlédnout nemůžete ani ruiny opuštěných farem, které zde postavili přímo fanaticky optimističtí sedláci. Podnebí nad vnitrozemskými fjordy bývá mírnější než ve „zbytku“ země. Farmáři chovali nejen kozy, krávy a koně, ale pokoušeli se na březích fjordů pěstovat jablka a broskve.

Na jednom ze statků slavil v roce 1993 norský královský pár stříbrnou svatbu. Panovník Harald V. a královna Sonja přiletěli vrtulníkem, ale hosté museli vylézt vzhůru po žebřících poté, co je na lodích proškolili specialisté ze zásahového komanda norské armády.

Mimochodem, žebříky používali i sedláci. Vytahovali je nahoru pokaždé, když se k nim fjordem blížili výběrčí daní.

Za vším hledej ctižádost umanutého norského sedláka. Oskar Rom totiž hodně slyšel o nálezu vikinské pohřební lodě u Gokstadu poblíž fjordu u Osla, tehdy ještě Christianie, v roce 1880. Bylo kolem toho tolik slávy a rozruchu, že to snad ještě svět neviděl. Ve volných chvílích začal farmář kopat i na svém pozemku statku u Osebergu.

Objevil pár věcí, o nichž se domníval, že by mohly zajímat archeology. Osmého srpna 1903 vyrazil do Christianie, aby se pochlubil profesionálovi – Gabrielu Gustafsonovi. Ten se o dva dny později do Osebergu vydal osobně.

Za rok už Gustafson nepochyboval o tom, že narazil na zlatou žílu. Na archeologický poklad, který ve dvacátém století jen tak něco netrumflo – snad jen odkrytí hrobky egyptského faraona Tutanchamóna.

„Dubové vikinské plavidlo odpočívalo v Osebergu od roku 834 v nepropustném jílu, skvěle zakonzervováno. Mohylu dávno před Gustafsonem objevili vykradači hrobů a odnesli zlato a stříbro. To ostatní se dochovalo v dokonalém stavu. Kůže, dřevo a látky,“ vysvětluje Petr Burian, majitel CK Periskope a znalec severní Evropy.

Když se rozhlížíte po Muzeu vikinských lodí na poloostrově Bygdöy v norské metropoli, váš zrak nejspíš spočine na honosném oseberském pohřebním plavidle. Díky plochému dnu se dokázalo prosmýknout ústími řek a dalo se snadno přenášet. Postavili ho mezi lety 815 až 820, široké bylo pět a dlouhé 22 metrů, pohánělo je patnáct párů vesel. Nesloužilo k dobyvatelským výpravám, ale spíš k zábavním vyjížďkám. Na poslední cestu se vydalo jako pohřební loď ženy vikinského náčelníka.

Královna dostala na cestu do Valhally, obdoby křesťanského nebe, nádherně vyřezávané sáně a vědra z tisového dřeva, ale i zemědělské nářadí.

„Překvapí vás precizní až filigránská práce – tedy dovednosti, jež Vikingům, zpravidla líčeným jako krvežízniví nájezdníci, nebývají připisovány,“ podotýká Petr Burian.

Kromě asi padesátileté ženy se v hrobce našla přibližně dvacetiletá dívka. Historici mají za to, že otrokyni nebo dvorní dámu zabili, aby doprovodila svou paní na cestu na věčnost.

V roce 2006 se šéf muzea Arne Emil Christensen pokusil zprostit Vikingy viny za rituální vraždu. „Chtěli jsme porovnat DNA obou žen. Pokud by se shodovalo, mohlo jít o matku a dceru, které třeba mohly zemřít na stejnou nemoc. Bohužel nám náš záměr zhatil nedostatek materiálu k analýze,“ připustil s lítostí.