Hlavní obsah
Houbám svědčí prudké ochlazení a pár deštivých dnů. Foto: Profimedia.cz

Vyrazit za kuropění s košíkem do lesa a s jiskrou v oku slídit po sametových hlavičkách vykukujících tu z mechu, tam zpod vrstvy jehličí. Takové okamžiky jako národ houbařů milujeme. A podle mykologů si letos přijdeme na své.

Houbám svědčí prudké ochlazení a pár deštivých dnů. Foto: Profimedia.cz
Houbařská sezona je v plném proudu

„Houbařská sezona má dobře našlápnuto,“ libuje si mykoložka Lucie Zíbarová. První hřiby začaly růst ještě před začátkem léta. Když nepřijdou extrémní sucha, můžeme se těšit na plné košíky a úspěšný vrchol sezony. Ten začíná na přelomu srpna a září, nejoblíbenější druhy do smaženice, houbovky a bramboračky se ovšem sbírají celé prázdniny.

Co houbám na rozdíl od déletrvajícího sucha nevadí, jsou výkyvy teplot. „Může se stát, že se uprostřed horkého léta extrémně ochladí a za týden nebo za čtrnáct dní budou lesy plné,“ říká mykoložka.

Úroda podle ní nezávisí pouze na počasí uplynulých týdnů, ale i na tom, jaké bylo loni. Houby rostou v periodách. Jeden rok je jich plno, další dva tři si dají pauzu.

Pokud rostou, neznamená to nutně, že by jim počasí vyhovovalo. Může to být spíš naopak – vlivem šoku z nepříznivých podmínek se snaží rozmnožit a zachovat svůj druh.

Za liškami na Šumavu

K nejčastěji sbíraným houbám u nás patří různé druhy hřibů, na něž si troufnou i méně zkušení. Stačí jim podívat se na spodek klobouku a mají jasno – tahle houba není „prašivka“, ale „hříbek“.

„Moc dobré jsou přitom holubinky, lidé se jich zbytečně bojí. Žádná z nich není vyloženě jedovatá, nejedlé poznáte ochutnáním, mají palčivou chuť. Od jedovatých muchomůrek se poznají snadno, jejich klobouk se dá lámat všemi směry,“ přidává svůj tip Lucie Zíbarová s tím, že podobně jako ryzce jsou holubinky vynikající jen tak opečené na másle.

Hřib pravý smrkový

Foto: Profimedia.cz

Houbařští pamětníci rádi vzpomínají na lesy plné lišek. Někteří pak s povzdechem dodávají, že dnes už to není, co bývalo. Pravdu mají jen částečně.

Lišky během osmdesátých let skoro vymizely kvůli znečištěnému životnímu prostředí. Kyselejší půda nevyhovovala ani některým druhům hřibovitých hub a holubinek. Tou dobou bylo možné narazit na lišky leda tak na Šumavě.

„Teď už je to lepší a citlivé lišky se do našich lesů opět vracejí, dnes už je najdete i v Krušných nebo Jizerských horách, jejichž půda patří k nejvíce zasaženým, stále jich tam ale není moc,“ říká Zíbarová.

Nejlépe se houbám daří na horách, kde je chladnější podnebí a víc srážek. Kromě již zmíněné Šumavy patří k houbařským rájům třeba Orlické hory nebo Vysočina. Svá místečka mají ale i houbaři v okolí Prahy.

Na zahradě to nepůjde

Kde se houby naopak téměř jistě nechytnou, je půda našich zahrad. Zvyk nosit na ni odřezky a zbytky po čištění úlovků donesených z lesa s představou, že jednou sklidíme hříbky do kulajdy přímo před domem, nemá smysl.

Plodnice hřibovitých hub určených na zahradu se přitom i prodávají. Podle mykologů je to jen komerční záležitost.

Václavky jsou vynikající třeba na guláš, musí se ale vařit aspoň dvacet minut.

Foto: Profimedia.cz

Houby rostou v symbióze s kořeny stromů a bez nich se jich nedočkáme. Pokud ovšem nemáme chalupu přímo v lese nebo na jeho těsném okraji.

Potíž je i v tom, že houby potřebují půdu relativně chudou na živiny, jakou na zahradách nemíváme. Výjimkou jsou žampiony nebo hlíva – ty můžeme vypěstovat třeba i na balkoně.

Hledejte podél cest

Snad každý houbař má svá oblíbená místečka. Ví, že u toho roští pod kopcem bývají babky, tamhle pod břízou zase křemenáče.

Někdy ale vyrazíme na místo, které neznáme. Prodíráme se hustým lesem, drobné větvičky švihají do obličeje, zakopáváme o kořeny, košík prázdný, nálada klesá.

Mykoložka Lucie Zíbarová doporučuje hledat houby podél cest.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Vyčerpaný houbař to konečně vzdá, sejde na prostornou lesní cestu, průsekem svítí slunce, je tak hezké aspoň se projít, nic nehledat, po ničem se nepídit, nechat oči odpočinout… A tu najednou, přímo vedle cesty – jeden „pravák“ vedle druhého! Zázrak? Kdepak. Podle vědecky smýšlejících mykologů běžná věc.

„Houby často rostou právě na místě, které je narušované, proto je můžeme najít podél cest. Proč přesně to dělají, nevíme. Možná potřebují k vytvoření plodnic světlo,“ komentuje Lucie Zíbarová.

Věcí, které o houbách netušíme, je podle ní víc než dost, zatímco mykologů je málo. Většinu svého života tráví tyto záhadné organismy pod povrchem půdy, takže se špatně zkoumají. Jejich podhoubí může přežívat pod mechem a jehličím celé roky, aniž by vystrčilo hlavičky vhodné ke sběru. Zvládne tak i suchá léta, k nimž pařilo to loňské.

Je libo lanýže, či lysohlávky?

Zatímco většina z nás považuje za nejlepší úlovek hnízdečko hřibů „praváků“, najdou se i tací, kteří by nad takovým pokladem ohrnuli nos.

Co roste nad zemí, je nezajímá, pod povrchem se dá najít jinačí poklad – houby zvané lanýže. Rostou i v České republice, přičemž kilo se v závislosti na druhu a kvalitě vykupuje za cenu v řádu desítek tisíc korun. Čím je lanýž větší, tím je dražší, podobně jako u diamantů.

Taky vás napadlo pořídit si honem prasátko schopné tyto aromatické podzemní houby vyhledávat, nebo aspoň speciálně vycvičeného psa? S takovou vidinou snadného zbohatnutí narazíte. V tuzemsku rostoucí lanýž letní je chráněný a jeho sběr je zakázaný.

Památka na Černobyl

Mnoho mýtů se traduje kolem radioaktivity hub, a nejsou to vždy jen mýty. Pravdivý je třeba ten o divokých prasatech, jejichž maso se po nadměrné konzumaci hub stává radioaktivním.

„Hlavně při nedostatku jiné potravy si divočáci dávají jelenku obecnou, podzemní houbu vyznačující se schopností koncentrovat cesium vyskytující se stále v půdě po výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu,“ upozorňuje mykolog Jan Borovička.

Nejvíc radioaktivních divočáků pobíhá podle něj na Šumavě. Z jejich masa se proto odebírají vzorky putující na hygienickou stanici. Ukáže-li se, že je v nich vyšší než povolené množství cesia, nesmí se maso dostat na talíře. Z běžně sbíraných hub ale není třeba mít obavy.

Méně komplikované je to u nás s ještě jedním druhem hub pyšnícím se jinou než čistě gastronomickou hodnotou – omamnými houbičkami lysohlávkami. Podobně jako LSD navozuje tato přírodní droga změny vědomí. Experimentovat s ní odborníci nedoporučují – může spustit schizofrenii či jinou duševní nemoc.
Problematické jsou tyto halucinogenní houby i z jiného, neméně závažného důvodu.

Mykolog Jan Borovička, specialista na radioaktivitu hub

Foto: Petr Hloušek, Právo

„Podobají se čepičatkám jehličnanovým, prudce jedovatým houbám rostoucím na podobných místech,“ upozorňuje specialista na výzkum lysohlávek Jan Borovička.

Čepičatky mají v sobě stejný toxin jako nejznámější česká smrtelně jedovatá houba muchomůrka zelená.

Opravdu je to žampion?

„Otrava je zákeřná tím, že se projevuje až po určité době. Člověku se po konzumaci udělá špatně, jenže pak se mu zase uleví. Mezitím už ale došlo k narušení jater a ledvin. I když se konzument v této fázi dostane k lékaři, je na záchranu pozdě,“ popisuje Lucie Zíbarová princip otravy naší nejzákeřnější houbou, muchomůrkou zelenou.

Sušit, nebo mrazit?
Po návratu z lesa je třeba houby zpracovat co nejdříve, skladovat by se měly maximálně 24 hodin, a to rozložené v chladu. 
K sušení se nejlépe hodí pravé hřiby, bedly, křemenáče a ryzce, naopak lišky sušením tvrdnou a hořknou. Před sušením houby nikdy neoplachujeme, stačí očistit nožem. 
Správně usušené houby jsou křehké, šustí a neohýbají se. V dobře uzavřené sklenici nebo plátěném sáčku vydrží do další sezony. 
Houby lze uchovávat i v mrazáku, a to buď předem krátce povařené, nebo čerstvé. Hlavní výhodou tepelné úpravy je, že po ní houby zaberou méně místa. Po rozmrazení už znovu nezmrazovat.

Tato obávaná houba je bohužel lehce zaměnitelná s oblíbeným žampionem. „Vytváří bílou odrůdu, která se žampionu podobá,“ upozorňuje Zíbarová a přidává příběh houbaře, který měl na kraji lesa své oblíbené místo, kam léta chodil na žampiony.

Foto: Profimedia.cz

Jednou se mu k nim ale přimíchalo pár muchomůrek zelených. Ty jsou sice rozpoznatelné podle takzvaného kalichu smrti pod kloboukem, u mladých hub ale nemusí být dobře patrný, nebo si ho sběrač v houbařském zápalu prostě nevšimne.

Východní Evropa vede, jinde nic moc

Ve sběru hub se vyžívá hlavně východní Evropa – Rusko, Ukrajina, Polsko a samozřejmě Slovensko. V těchto zemích rostou podobné houby jako u nás, jiný může být ale přístup k nim.

„Palčivé ryzce, považované u nás za nejedlé, upravují v Rusku metodou mléčného kvašení a nakládané je běžně konzumují,“ popisuje nezvyklé metody Lucie Zíbarová.

Mezi národy, které houby zrovna nemusí, patří ty ze severu Evropy. Ani naši němečtí sousedé do lesa s košíky obvykle nevyrážejí – jedinou houbařsky spřízněnou oblastí je Bavorsko. V Itálii či Francii si na houbách rádi pochutnají, přednost ale dávají těm kupovaným s tím, že nejoblíbenější nejsou hřiby, ale lišky.

Čech trávící dovolenou v evropských zemích může vlažnějšího přístupu místních k honbě za houbařským úlovkem směle využít. Najdou se tu stejné druhy jako u nás, přičemž „nevysbíraný“ les působí jako ráj.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků