Příběhu Patrika Procházky (24) se až nechce uvěřit. Možná proto lítá mezi Spojenými státy a Českem, přednáší studentům, firmám a nyní i v rámci své soukromé praxe učí lidi, jak najít motivaci, chuť žít a něco dokázat.

„Narodil jsem se na Slovensku, předčasně, v 32. týdnu. Jako miminko jsem prodělal zápal plic. Měl jsem problémy s chůzí. Často jsem plakal, že mě bolí nožičky,“ řekl Právu Patrik.

„Pak mi v roce zjistili dětskou mozkovou obrnu. Rodiče mi pořád říkali, ať se snažím naučit normálně chodit. Že jinak nebudu žít a plnit si sny, nebudu cestovat, ani studovat. Nejdřív mě kvůli tomu nechtěli ani přijmout na základní školu. Snažil jsem se, ale někdy v pubertě mi došla motivace a chuť do života,“ pokračoval.

„Přestal jsem v žití vidět smysl. Řekl jsem si – mám dvě možnosti. Napíšu dopis, kde jim řeknu, jak je zlé se k člověku chovat jako k postiženému, jak moc mi to ubližovalo a skočím z okna toho třetího patra. Anebo se pokusím to změnit. Sebe i přístup k lidem označovaným jako ti postižení. A najednou mě napadlo, že bych to mohl dokázat,“ usmívá se dnes úspěšný psycholog.

Na svých přednáškách na školách se snaží dětem za pomoci svého životního příběhu ukázat, že nic není nemožné.

Na svých přednáškách na školách se snaží dětem za pomoci svého životního příběhu ukázat, že nic není nemožné. Že nezáleží, v jaké životní situaci se nacházejí, ale na jejich vnitřní jistotě a víře. Musí si uvědomit, že vše, co se děje, se děje pro jejich dobro. To je to, co jim umožní žít plnohodnotný a štastný život.

FOTO: archív Patrika Procházky

Žádal každý týden

„Chtěl jsem se dostat na gymnázium Open Gate s internátem. Vůbec nepřijímali, chodil jsem na základní školu, a tam se musí přecházet z gymnázia. Ale já to vzdát nechtěl, tak jsem jim každý týden volal, čtyři měsíce. Až jsem je přesvědčil, že o to opravdu stojím, uvolnilo se jedno místo, já udělal přijímačky na jiné gymnázium a pak k nim podle pravidel přestoupil a získal stipendium,“ popsal svůj první úspěch Patrik.

Tím to však pro kluka na vozíčku, který se necítil jako méněcenný, ale výjimečný, teprve začalo.

„Toužil jsem jít studovat co nejdál. Byl jsem nějakou dobu i v Oxfordu, ale tam bylo ­po­chmurné podnebí a pro mě to bylo stále moc blízko. Nakonec se mi podařilo díky nadaci studovat na floridské univerzitě ve Spojených státech. Po čtyřech letech jsem tam vystudoval psychologii a vrátil se do Česka. Dokázal jsem to,“ řekl s hrdostí v hlase Patrik.

FOTO: archív Patrika Procházky

Procestoval svět

Jedno léto, ještě během studia, trávil na Slovensku v rehabilitačním centru. Tam se seznámil s rodinou z Dubaje, která tam léčila svou dcerku s podobným postižením.

„Ti úžasní lidé mi řekli, že jsem jejich nadějí. Nadějí pro jejich dceru a její život. Pozvali mě do Dubaje, ubytovali v tom nejdražším hotelu, v pokoji pro osm lidí. Tak jsem si řekl, že tam vezmu i všechny, které mám rád. Loni v létě maminku, sestru a kamarády, na podzim pak tátu. Až tehdy mi táta poděkoval a já na něm konečně viděl, že i on už mě vidí jinýma očima. Jako vítěze, jako úspěšného člověka, ne jako postiženého,“ uvedl Patrik.

Díky podpoře dubajské rodiny se mu po studiu, které ukončil loni, povedlo ještě něco, o čem si vozíčkáři běžně netroufají ani snít. Procestoval téměř celý svět.

Stipendia na studia v zahraničí získal od The Kellner Family Foundation a Bakala Foundation.

Stipendia na studia v zahraničí získal od The Kellner Family Foundation a Bakala Foundation.

FOTO: archív Patrika Procházky

„Kromě toho, že jsem si tady v Česku otevřel vlastní praxi, a jezdím dělat workshopy do škol i firem, mým hlavním cílem je otevřít kliniky po celém světě. S lékaři, kteří umějí léčit, ale zároveň s pacienty mluví, kde by lidé dostali péči jak po fyzické, tak po psychické stránce. A tak jsem se rozjel obhlídnout místa a navázat kontakty. Byl jsem v Kuvajtu, Dubaji, Abu Dhabí, Egyptě, na Novém Zélandu, v Austrálii, na Maledivách, na sv. Martinu, v New Yorku a Los Angeles,“ vyjmenoval podnikatel.

„Ano dokázal jsem to i s židlí, kterou mám všude s sebou. A beru to jako výhodu. Mám sice o něco těžší život, ale já to beru tak, že je zajímavější. A to chci předávat dál. Lidem, kteří žili dvacet let super život, měli nehodu, skončili na vozíku, aby věděli, že teď je čeká druhá část super života. Jen jiná. Takoví lidé nejsou postižení, ale výjimeční,“ uzavřel Patrik Procházka.