V případě chronických onemocnění, k jejichž projevům patří i bolest, je člověk vystaven velké psychické zátěži. Nemocný je často opakovaně zaměstnáván myšlenkami na svůj zdravotní stav a i ve chvílích relaxace a relativní psychické pohody mu všudypřítomná bolest připomíná jeho potíže a nedovolí mu na ně plně zapomenout.

Čím vážnější onemocnění je, čím je horší prognóza a čím větší bolest nemoc doprovází, tím více je psychika nemocného zasažena.

Myšlenky pacienta jsou mnohdy neustále zaměstnávány nemocí, což vede k rozvoji poruch nálad a k depresi.

Pokud člověk nenalezne účinnou pomoc, která zmírní jeho dlouhodobé potíže, nezřídka přicházejí na řadu i myšlenky na ukončení života, které pacient vnímá jako vysvobození ze svého utrpení.

Čím vážnější onemocnění je, čím je horší prognóza a čím větší bolest nemoc doprovází, tím více je psychika nemocného zasažená. Kvůli utrpení, se kterým dlouhodobě bojuje, ubývají síly a někdy i naděje.

Chátrají i mezilidské vztahy

Není tedy divu, že chronická onemocnění zasahují i do oblasti mezilidských vztahů. První potíže přicházejí v době vyslovení diagnózy. Člověk nechce přijmout fakt, že není zdravý, cítí se být životem podveden a je frustrován, plný obav a strachů.

Nemocní chtějí o svém stavu hovořit, často se zaobírají otázkou, proč si nemoc vybrala právě je, a jak se bude dál vyvíjet jejich život. Tím v mnoha případech začíná selekce přátel a kamarádů, kteří ne vždy chápou změnu v chování člověka, jehož dlouho znali. Je zasaženo sebevědomí nemocného, jeho sociální aktivity i fyzický a pracovní výkon. Nemocný hledá podporu i porozumění a s větší intenzitou se obrací na své blízké příbuzné.

Tím se ale mnohdy začne vyhrocovat situace doma. Pokud nejbližší okolí neprojeví dostatek zájmu a trpělivosti, vzniká problém. Potíž je však v tom, že nedostatek zájmu ze strany partnerů a dětí často bývá pouze subjektivním pocitem nemocného, nebo pouze důsledkem prostého faktu, že okolí neví, jak by se mělo nejlépe k nemocnému chovat.

Nezřídka se setkávám s tím, že blízcí po čase začínají problémy nemocného přehlížet či zpochybňovat, což komunikační nedorozumění jen násobí.

Jak tedy s nemocným komunikovat?

Základem je obrnit se trpělivostí a i ve chvílích psychické nepohody nemocného nepropadat panice a dodávat mu slova povzbuzení. Chronické onemocnění vždy zasáhne celou nejbližší rodinu nemocného. I oni totiž mají strach, prožívají s ním léčbu, sbírají informace o nemoci, hledají pomoc. Někdy však nevědí, jak mohou nemocnému nejlépe pomoci.

Neznají sílu slova a nevědí, jak být nápomocni v boji s nemocí. Pak je namístě vyhledat radu u specializovaných psychologů. Dobrým pomocníkem mohou být i pacientské organizace, kde nemocný potká lidi se stejným zdravotním problémem, a tak může on i jeho blízcí čerpat z jejich zkušeností.

Dobré je, i pokud má nemocný nějakého koníčka, kterému se může věnovat a který ho pojí s okolím. Přestože na nemoc a obavy s ní spojené nemocný nemůže úplně zapomenout, individuální aktivita, zaměstnání a koníčky mu dávají možnost na chvíli životní strasti vytěsnit a prožít radost z obyčejných věcí. Příjemné prožitky dávají člověku sílu dále bojovat s nemocí.

Z praxe znám případ mladé paní s diagnózou Bechtěrevova choroba. Tato dáma byla nadšená rekreační sportovkyně, běhala, hrála tenis. Ani přes svou nemoc se však sportu nevzdala, jen fyzickým aktivitám přizpůsobovala své tréninky. Přestože se stále léčí, svou nemoc si nehodlá připouštět víc, než je třeba, a na rekreační úrovni vyhrává řadu tenisových turnajů. Nyní dokonce zápasy i sama organizuje.

V péči jsem měla i pacienta, který si diagnózu Bechtěrevova nemoc vyslechl jako dvacetiletý na vojně. Stejnou nemocí trpěl i jeho otec a jak se později ukázalo, i strýc. I v tomto případě šlo o člověka fyzicky aktivního.

Během sezení jsem zjistila, že největší potíž byla v tom, že viděl, jak nemoc postupuje u jeho otce, který se již přestával hýbat. Během času si našel partnerku, která lyžovala a hodně jezdila na kole. Ta mu dodala velkou psychickou odvahu a velmi ho psychicky podpořila. Dnes spolu tvoří aktivní manželský pár a vychovávají společného syna.

Jak komunikovat s nemocným
Trpělivě vyslechnout jeho obavy a pocity.
Dodávat mu psychickou podporu.
Projevit zájem o jeho samotného a jeho nemoc.
Snažit se nemocného motivovat a podporovat v jeho zájmech.
Projevit spoluúčast s jeho problémy.