Článek
"Počet týrání stoupá s ekonomickou krizí. Více lidí si nedokáže zajistit samostatné bydlení, a tím se prohlubuje závislost i zhoršené mezilidské vztahy," vysvětluje vedoucí nonstop bezplatné krizové linky Senior telefon 800 157 157 Jana Kosařová a dodává: "Bohužel v souvislosti se zhoršující se ekonomickou situací narůstá i počet sebevražedných hovorů seniorů. V dluzích vidí svoji situaci mnohdy jako neřešitelnou."
Podle statistik Občanského sdružení Život 90, které linku provozuje, v roce 2012 oproti roku 2011 došlo k nárůstu počtu hovorů o 2000 volajících. Přibylo seniorů, kteří se svěřovali přímo s problematikou týrání, významně také stoupl počet hovorů se sebevražednými sklony.
Kromě finanční situace ale mnohé seniory trápí nemoci a neschopnost se o sebe zcela postarat. Dost často tak péče o ně spadá na jejich nejbližší. Z rozsáhlé evropské studie vyplynulo, že až 78 % pečujících životních partnerů trpí depresí, a totéž platí i pro 47 % pečujících dospělých dětí. Nikdo však už neměřil, u kolika rodinných příslušníků přerostla dobře míněná starostlivost v hněv, který vyústil v některou z forem fyzického a ještě častěji psychického týrání starého člověka.
Když rodina nápor nezvládá
Pozastavujeme se nad tím, prosáknou-li na veřejnost informace o špatném zacházení se seniory v ústavních zařízeních. Ve skutečnosti jsou však nejčastěji týráni doma svými nejbližšími příbuznými. Ti již nezvládají abnormální a pro ně nepochopitelné chování staré osoby a také řadu činností, které musí vykonávat. Cítí se frustrovaní a nevědí si rady s pocity izolace, kterou řada seniorů závislých na pomoci druhých osob pociťuje.
„Starat se například o starého člověka s demencí, který je částečně či zcela bezmocný, je velmi náročné. Je nutné si totiž uvědomit, že pečující lidé jsou zpravidla životní partneři, kteří jsou již také staří, nebo děti seniorů v průměrném věku 40 až 50 let. To znamená, že chodí do zaměstnání, mají vlastní dospívající či dospělé děti a musí zvládat běžné domácí povinnosti,“ konstatuje Mgr. Marie Hronová, ředitelka Pečovatelského centra Praha 7 s Denním stacionářem pro seniory Tusarova 42.
„Není divu, že se v nich najednou něco zlomí a prostě již nemohou dál. Trpí syndromem vyhoření, depresí, ale také výbuchy hněvu, v nichž všechny své problémy, únavu, nervozitu, přepracovanost a stresy začnou automaticky a neúmyslně přikládat tomu, že se musí starat o starého člověka,“ dodává Hronová.
Řešením mohou být denní stacionáře
Vhodnou prevencí jsou denní stacionáře určené výhradně seniorům s nějakou formou demence, které umožní rodině poskytnout svým nemocným rodičům odpovídající profesionální péči, a přitom je ponechat žít v prostředí, na které jsou zvyklí. Bohužel v České republice je takových zařízení zatím velký nedostatek. Například v Praze jich existuje pouze dvanáct.
„Služby denního stacionáře jsou vyzkoušenou prevencí nejen v oblasti domácího násilí na seniorech. Rodinní příslušníci nemusejí mít vůbec žádné výčitky svědomí, že se o svou maminku nebo tatínka nestarají, jak si původně představovali. Ruku na srdce, ani při té nejlepší snaze totiž svým nemocným rodičům nedokážou poskytnout odbornou péči zaměřenou na zpomalení rozvoje onemocnění jako vyškolený ošetřovatelský personál stacionáře a odborníci, kteří do něj docházejí praktikovat různé aktivity zaměřené například na trénink paměti a jemné motoriky. Senior navíc může ve stacionáři trávit přesně tolik času, kolik jemu i rodině vyhovuje – třeba jen část dne nebo dokonce týdne,“ vysvětluje Marie Hronová.
Nespornou výhodou denních stacionářů pro seniory je i možnost navazovat nové vztahy. „Největším nepřítelem stáří je pocit osamění, to však v prostředí stacionáře nehrozí," dodává Hronová.
