Finalistka soutěže Nej sestřička, vedoucí plzeňského Dárcovského a náběrového centra Českého národního registru dárců dřeně, zůstala hemato-onkologii věrná. A proto zažívá pokrok medicíny, kdy se pomocí nejmodernějších léčebných metod osmdesát procent pacientů vyléčí. Ale kvůli těm zbývajícím dvaceti je Eviným „idolem“ havíř Kuba z pohádky Dařbuján a Pandrhola, který dokázal uzdravovat pouhým otočením postele.

Chtěla být módní návrhářkou. Školačka Eva se v budoucnu viděla u šicího stroje nebo nad návrhy oblečení. Lákala ji liberecká oděvní průmyslovka. Ta však byla od jejich bydliště hodně daleko, uposlechla tedy maminku a nastoupila na střední zdravotnickou školu v Plzni. V rodině měli tetu, jednu z prvních vystudovaných zdravotních sester v Čechách. Jenže nastávající sestřička se místo maturity vdala a v osmnácti letech porodila prvního syna.

Dlouho byla jejím koníčkem móda. Šila, háčkovala, pletla na děti, na sebe, dnes na to nemá čas. Přesto se stále ráda pěkně obléká.

Dlouho byla jejím koníčkem móda. Šila, háčkovala, pletla na děti, na sebe, dnes na to nemá čas. Přesto se stále ráda pěkně obléká.

FOTO: Eva Merhautová

„Mám vlastně tři jedináčky. Po nejstarším synovi Radimovi se za pět let narodila Kateřina a pak za osm roků Jiří. Školu jsem si dodělávala dálkově při dětech,“ vypráví sympatická a stále usměvavá brunetka. Po mateřské dovolené s dcerou přišla do Fakultní nemocnice v Plzni na oddělení, kde pracuje dodnes. Původně na internu s odnoží hematologie, která pod ni patřila. Až v roce 1994 se obory oddělily a dnes funguje hemato-onkologické oddělení samostatně.

Proč si vybrala zrovna tuto oblast? „Náhodou. Po mateřské jsem nastoupila do ambulance a praxi jsem absolvovala na jednotce intenzivní péče. Zcela netradičně tam staniční sestru dělal muž. Luboš Novák je mým kolegou dodnes, mám ho moc ráda a vlastně kvůli němu a báječnému kolektivu jsem v nemocnici zůstala. Tam se mi moje profese začala líbit.“

Vzájemně si pomáhají

Když na hematologii v roce 1981 začínali, výběr léků pokulhával za vyspělými zeměmi, chyběly přístroje, zdravotníky často přepadaly pocity beznaděje. Tenkrát byli pacienty především mladí lidé, staří se k nim ani nedostali. Mladší ročníky sice podchytili, léčili, nemocní však většinou zemřeli. „Pamatuji si je dodnes a říkala jsem si, že tohle nevydržím.“

Eva Bystřická vyznává filozofii, že se musí snažit především sama. „Chci být volná a nikomu na obtíž,“ říká. „Ovšem líbilo by se mi být rentiérkou a cestovat. Miluju moře, jak šumí, je v něm síla.“

Eva Bystřická vyznává filozofii, že se musí snažit především sama. „Chci být volná a nikomu na obtíž,“ říká. „Ovšem líbilo by se mi být rentiérkou a cestovat. Miluju moře, jak šumí, je v něm síla.“

FOTO: Eva Merhautová

Po návratu ze třetí mateřské dovolené již hemato-onkologii šéfoval primář Vladimír Koza (světově uznávaný odborník na transplantace kostní dřeně, provedl jednu z prvních u nás a založil registr dobrovolných dárců, zemřel loni ve věku 58 let - pozn. red.) a věci na oddělení se daly do pohybu. Pustili se do transplantování kostní dřeně od příbuzných a později i od nepříbuzných dárců, protože zavedli jejich registr.

„Čekala mě úžasná, neskutečně zajímavá a pestrá práce,“ tvrdí Eva Bystřická, ale vzápětí přiznává: „Přesto se často trápíme. I když člověk pochopitelně ví, že se nesmí citově angažovat a připouštět si příběhy pacientů, stejně se nám to u někoho stane. Obvykle když s nemocným prožijete nějakou komplikaci, kterou zvládne. Víc vás to sblíží. Nevidím v tom žádnou logiku, žádné pravidlo, ale přibližně každý desátý mi uvízne v paměti, přiroste k srdci. Naštěstí to není u všech zdravotníků o stejném pacientovi. Takže si pak vzájemně můžeme pomáhat a podpořit se, když druhý kolega trpí.“

Důležité pochopení

Při tomto psychicky náročném poslání jsou proto důležité dobré vztahy na pracovišti. O některých věcech si totiž dovedou popovídat jen mezi sebou.

„Nejlépe si porozumíme, nejlépe si postěžujeme a rozebereme problémy. A nemusí to být člověk z našeho pracoviště, ale třeba sestřička z Olomouce ze stejného oddělení, která už ví, o čem mluvím,“ vysvětluje vrchní sestra a doplňuje, že v soukromí to nemají leckdy jednoduché.

Babiččina silná psychická baterie - vnoučata Hanička (5), Martin (4), děti nejstaršího syna. Svá zlatíčka má sice v Praze, ale vídá se s nimi často.

Babiččina silná psychická baterie - vnoučata Hanička (5), Martin (4), děti nejstaršího syna. Svá zlatíčka má sice v Praze, ale vídá se s nimi často.

FOTO: soukromý archiv

„Chce to trpělivého, tolerantního partnera, který naši profesi dokáže snášet. Většina sestřiček má doma problémy. Zdravý člověk totiž tomu, co zažíváme v nemocnici, nerozumí. Těžko se pocity sdělují, přenášet takové zkušenosti se vlastně nedá.“ Sama může posloužit jako důkaz, že jde skutečně o zkoušku vztahu. Její první manželství nevydrželo, třetího syna má s druhým mužem.

Světýlko na konci tunelu

Kam utíká, když je jí smutno? „Hodně mě nabíjí registr. Je to hezká, pestrá práce se zdravými, úžasnými dárci odhodlanými pomáhat. Jsou vstřícní, empatičtí, dobře si uvědomují, že zachraňujeme nemocné. Vznikl kdysi při interně v rámci jednoho kolektivu. Nadaci založil v roce 1991 otec jedné mladičké pacientky s panem primářem Kozou,“ říká.

S její pomocí rekonstruovali oddělení, nakoupili přístroje, snažili se modernizovat, aby pacienti, kteří si často sáhnou na úplné dno, měli co nejlepší podmínky.

V době, kdy ještě nemoc agresivně vítězila, se Evě Bystřické úplně převrátily životní hodnoty. Nevzrušovalo ji, že děti zlobí nebo přinesou špatnou známku ze školy. Přesto si dokázala během práce doplnit potřebné vzdělání a zajistit je i svým potomkům. Nejstarší syn Radim se stal architektem, mladší Kateřina má hotelovku a benjamínek Jiří studuje filmařinu.

Ovšem tyhle informace z vrchní sestry na hemato-onkologii Fakultní nemocnice Plzeň, kde má pod sebou 65 lidí, musíte páčit. Elegantní, upravená, štíhlá sympaťačka v bílém se raději věnuje pacientům, než by o sobě vyprávěla. Přesto se na závěr vyznává: „Celý život jsem měla velikánské štěstí na lidi kolem. Nikdy jsem nezažila v práci nějaké bezpráví. Obklopuje mě úžasný kolektiv a také jsem vždycky měla velké štěstí na šéfy…“