Transplantační program v České republice je velmi rozvinutý a výkony, které jsou v rámci programu prováděné, jsou na vysoké úrovni. Jako jedni z mála v Evropě máme v Česku i plně fungující program transplantace plic. Jediným místem, kde se tento druh operace provádí, je motolská nemocnice. „Ročně zde transplantujeme asi dvacítku pacientů, to znamená, že transplantace proběhne zhruba každé tři týdny.

Množstvím transplantovaných pacientů se ve světě řadíme ke středně velkým transplantačním centrům,“ vysvětluje Doc. MUDr. Robert Lischke, Ph. D., přednosta III. chirurgické kliniky Fakultní nemocnice v Motole.

Cystická fibróza a další

Plicní onemocnění, jejichž léčba vyžaduje transplantaci plic, jsou velmi úporná a člověka zcela vyřadí z běžného života. Pacienti, kteří jsou zařazeni na čekací listinu, jsou dlouhodobě nemocní, často upoutaní na lůžko a odkázáni na inhalaci kyslíku.

Společným znakem všech je dušnost, která není podmíněna pouze fyzickou námahou a přetrvává i ve stavu naprostého klidu. „Tito pacienti mají problémy i se základními úkony, nejsou schopni chůze a neustále pociťují dušnost, což je nejen omezuje, ale i velmi stresuje,“ dodává lékař.

Indikací k transplantaci plic je konečná neboli terminální fáze respiračního selhání. „Do této skupiny onemocnění patří chronická obstrukční choroba bronchopulmonální, při které dochází ke zúžení dýchacích cest. Dalším onemocněním je plicní fibróza, při které vzniká postupné jizvení plicní tkáně.

Nemocí, která patří k nejčastějším důvodům indikace transplantace plic, je cystická fibróza, kdy u pacienta dochází k masivnímu zahlenění plic v důsledku genetické poruchy. U tohoto onemocnění jde především o mladé pacienty,“ vysvětluje docent Robert Lischke.

Transplantovat je možné obě plíce, pravou, či levou část plic, případně pouze plicní laloky.

Transplantovat je možné obě plíce, pravou, či levou část plic, případně pouze plicní laloky.

FOTO: fotobanka Profimedia

Do skupiny onemocnění vyžadujících tento zákrok patří i idiopatická plicní hypertenze, při které je v cévách plic abnormálně vysoký tlak znemožňující správnou cirkulaci krve mezi plícemi a srdcem.

Část, anebo celé?

Možností, jak transplantaci provést, je několik.

Pro pacienta nejšetrnější metodou je jednostranná transplantace plic, při které je příjemci voperovaná pouze pravá či levá plíce. Při tomto typu zákroku je pacientovi ponechaná jedna vlastní plíce a dýchání zajišťuje plíce darovaná.

Oboustranná transplantace plic je nutná u všech onemocnění, kde by darování jedné plíce nestačilo k umožnění bezproblémového dýchání, jde především o onemocnění, během nichž v plicích probíhají opakované záněty. U těchto transplantačních postupů je vždy nutné získat orgán od zemřelého dárce.

Další možností je i transplantace pouze plicního laloku od žijícího dárce. „K tomu dochází zřídkakdy a jde především o dětské pacienty. Dárci plicního laloku v těchto případech nejčastěji bývají rodiče, kdy každý z nich daruje jeden lalok,“ upřesňuje docent Robert Lischke.

Přísně odměřený čas

Výběr pacientů na čekací listinu je velmi přísný a musí splňovat řadu kritérií. Základním předpokladem je, že pacient vyčerpal všechny ostatní možnosti léčby bez zlepšení svého zdravotního stavu. Podmínkou je i absence dalších zdravotních potíží a předpoklad, že transplantace přinese pacientovi výrazné zlepšení. Pokud jsou splněna tato a další kritéria, a pacient souhlasí s plánovaným výkonem, je provedena řada vyšetření, jejichž cílem je prověření, zda pacient náročný výkon zvládne.

Pak následuje čekání. To může být různě dlouhé. U někoho jde o měsíc, u jiného o řadu měsíců až několik let. „Aby mohlo dojít k transplantaci orgánu od zemřelého dárce, je nutné, aby dárce a příjemce měli stejnou krevní skupinu a aby plíce od dárce zhruba odpovídaly velikosti plic příjemce,“ doplňuje lékař. Pokud dojde k této shodě, je možné přistoupit k výkonu.

Přenesení darovaného orgánu do těla příjemce je třeba provést velmi rychle. Od vyjmutí darovaného orgánu do ukončení transplantace je vymezen čas 6 – 8 hodin.
„Na transplantaci, to znamená na odebrání orgánu, přípravě příjemce a vlastní transplantaci, souběžně pracují dva týmy. Jeden je zde v nemocnici, druhý je u dárce, kde darovaný orgán odebírá a připravuje na převoz do motolské nemocnice,“ přibližuje lékař.

Co může průběh zkomplikovat

Komplikací, které mohou vyvstat během výkonu, je mnoho. Nejčastěji jde o problémy technického rázu, například o krvácení, které vznikne při rozrušování srůstů během odstraňování nemocné plíce, dalším problémem může být velikostní nepoměr mezi orgánem dárce a příjemce. „Plíce je možné zmenšit, případně transplantovat jen jejich laloky. Případů, kdy jsou plíce dárce menší, než je třeba, je velmi málo, a i to je možné řešit.

Některé pacienty je nutné během operace převést na mimotělní oběh, to v případě, že původní plíce, či jejich část, nejsou schopny během výkonu dostatečně zásobovat tělo kyslíkem,“ doplňuje lékař.

Dalšími komplikacemi je otok plic, který se objevuje zejména v prvních dnech po transplantaci a vzniká v důsledku obnovení krevního zásobení tkání darovaného orgánu.
„Velmi častou pooperační komplikací je plicní infekce, která může vzniknout bezprostředně po operaci, i později,“ dodává docent Robert Lischke.

Návrat do života

Transplantace plic je výkon, který nemocným umožní vést plnohodnotný život, tak jak byli zvyklí před vznikem onemocnění či v jeho mírnějších stadiích. I tak je ale nutné pečlivé sledování jejich zdravotního stavu. „Pacient musí celoživotně brát léky na potlačení imunity, aby u něj nedošlo k odhojení darovaného orgánu, lidé se musejí vyhýbat prostředím, která znamenají riziko nákazy infekčními chorobami a měly by se vyhnout i všem činnostem, které by mohly vést ke vzniku plicní infekce. Sem patří například zemědělské a zahrádkářské práce, práce v zaprášeném prostředí, plavání, při kterém hrozí vdechnutí vody a podobně,“ poučuje lékař.

Nutné je i pečlivé sledování vlastního zdravotního stavu pacientem. Každé zvýšení teploty nad 37,5 °C totiž může znamenat rozvoj infekce, která může skončit selháním transplantovaných plic a smrtí.

Cesta od dárce k příjemci

Pokud je člověk zařazen na čekací listinu, nikdy neví, kdy mu zavolá koordinátorka, která mu sdělí, že se našel vhodný dárce. Pokud se tak stane, je třeba, aby nemocný bez prodlení dorazil do nemocnice, kde začne probíhat vlastní příprava na výkon.

FOTO: fotobanka Profimedia

„Aby bylo možné odebrat od dárce orgán, je nutné opakované neurologické vyšetření potencionálního dárce, které potvrdí smrt mozku. Pokud k tomu dojde, je informováno transplantační centrum, které najde příjemce se shodnými znaky,“ vysvětluje Doc. MUDr. Robert Lischke, Ph. D., přednosta III. chirurgické kliniky Fakultní nemocnice v Motole.

Následně je z transplantačního centra buď sanitkou, nebo vrtulníkem vyslán tým lékařů, který zajistí odebrání orgánu. Od doby jeho vyjmutí do ukončení transplantace nesmí uběhnout více než 6–8 hodin. Odebraný orgán je vždy převážen v ledu, aby nedošlo k jeho poškození. Tomuto období se říká studená ischemie.

Po převozu do transplantačního centra musí být příjemce připraven již na operačním sále tak, aby přenesení orgánu trvalo co nejkratší dobu. Maximální časový limit je osm hodin, každé snížení této doby však znamená zvýšení naděje na to, že orgán nebude poškozen a bude plně funkční. „Nejvíce transplantací začíná kolem půlnoci, což je dáno okolnostmi, které vycházejí z realizace potřebných vyšetření umožňujících transplantování darovaného orgánu,“ dodává lékař.