Zážitky na pomezí života a smrti byly po dlouhá desetiletí ve spíše pragmaticky orientované Evropě přijímány s velkou rezervou, a kdo měl odvahu se s nimi svěřit, byl většinou odkazován na pomoc psychiatrů. Dnes se o tématu nejen mluví, ale také se vědecky zkoumá. Na potkání se však o těchto zážitcích nemluví ani dnes, na to jsou prý intenzivní a intimní až příliš.

 

Došlo mi, že mám poslední bublinu vzduchu a až ji vydechnu, umřu. Jan Boštík

 

Jedním z těch, kteří se o svou zkušenost dělí bez okolků, ale vždy se vším, co k ní patří, je devětatřicetiletý Jan Boštík z Myslibořic u Třebíče. V roce 1988, přesně 11. srpna, když mu bylo sedmnáct, si zlomil po skoku do vody páteř a od té doby je trvale upoután na invalidní vozík. Více než pět minut pod hladinou vody nedýchal a zažíval něco, co patří spíše do světa fantazie.

Osudný den

„Toho dne jsem se s kamarádem Milanem jel koupat do řeky Orlice v Týništi nad Orlicí. Bylo mi sedmnáct let a studoval jsem střední průmyslovou školu v Hradci Králové. Rodiče mě ráno prosili, abych tátovi zajel do Hradce pro šrouby, ale já neposlechl a místo toho jsem chtěl jet za jednou dívkou, kterou jsem den předtím viděl v letním kině,“ vzpomíná Jan Boštík.

Jan Boštík je po těžkém úrazu upoután na invalidní vozík. Téměř šest minut byl bez kyslíku.

Jan Boštík je po těžkém úrazu upoután na invalidní vozík. Téměř šest minut byl bez kyslíku.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Bylo horko, takže se s kamarádem rozhodli, že si v Týništi zaskáčou do vody. Milan skočil první šipku a šel si lehnout na břeh. „Pak jsem se na kraj břehu asi ve výšce tří metrů postavil já a chtěl také skočit.“

Stalo se však něco, s čím nepočítal. Ještě než se pohnul, cítil prý nutkavý hlas, který ho nabádal, aby neskákal, vzápětí naopak pokyn, aby to udělal. Přesto skočil. Skok ale nezvládl a do vody dopadl zcela nekontrolovaně. Prudký náraz o hladinu způsobil, že si okamžitě rozdrtil čtvrtý, pátý a šestý krční obratel a porušil si míchu. Ve vteřině ochrnul a nemohl se jakkoli pohnout.

„Hned mi došlo, že klesám ke dnu. Chtěl jsem se pohnout a vyplavat, ale tělo nešlo ovládat. Ruce, nohy, prostě nic… Hladina se za mnou zavřela a já se jen díval nahoru na prosvítající oblohu. Byl to hrozný pocit beznaděje. Došlo mi, že mám poslední bublinu vzduchu, a až ji vydechnu, umřu.“

Srdeční kolaps, defibrilátory - jde o vteřiny. Klasická medicína tvrdí, že v takových případech může pacient následkem nedostatku kyslíku trpět halucinacemi.

Srdeční kolaps, defibrilátory - jde o vteřiny. Klasická medicína tvrdí, že v takových případech může pacient následkem nedostatku kyslíku trpět halucinacemi.

FOTO: fotobanka Profimedia

A to se vlastně také stalo. Přesto měl Jan pocit, že je stále naživu.

„Byl jsem někde mimo a viděl své mrtvé tělo, jak leží na dně řeky. Při pohledu na něj jsem věděl, že mi patřilo, ale už jsem k němu nic necítil a tomu, proč nejsem mrtvý, jsem vůbec nerozuměl. Vzápětí jsem začal klesat jakýmsi černým prostorem, aniž bych to chtěl nebo jakkoliv ovládal, a pak jsem se ocitl v růžovožlutém prostoru. Věděl jsem, že tady jsem už byl a že tu jsem doma. Byl to krásný pocit a cítil jsem se spokojeně. Líp to popsat nedokážu.“

Prožitky smrti

To, že se prožitky blízkosti smrti sdělují velmi těžko, pražskou psycholožku Lenku Čadovou nepřekvapuje. Je to prý stejné, jako když chceme vylíčit štěstí nebo radost. Ani to žádná slova přesně zachytit nedokážou. Co se však mezitím dělo na břehu? Kamarád Milan po více než pěti minutách Honzu z vody vytáhl a za chvíli ho už odvážela záchranka na anesteziologicko-resuscitační oddělení nemocnice v Hradci Králové. Život Jana Boštíka je od té doby chudší i bohatší zároveň.

„Chodil jsem rád po horách, lyžoval a jezdil na motorce, což dnes nemůžu. Kvůli tomu ale brečet nebudu ani nebudu mít depku. V duši mám klid, protože jsem přitom pocítil nekonečnou boží lásku, která mě provází dodnes.“ I to je součást tzv. klinické smrti.

Skeptici mluví o halucinacích

Prof. MUDr. Cyril Höschl popisuje, co si o takových zážitcích myslí věda: „Psychiatrie na ně stále hledí jako na změněné stavy vědomí podobné těm, jaké si člověk může navodit hypoxií čili nedostatkem kyslíku, farmaky či drogami. Také k nim může dojít při tzv. hypoglykémii, což je nedostatečná hladina cukru v krvi.“

I když se záchrana lidského života jeví často beznadějně, může někdy dojít k zázraku.

I když se záchrana lidského života jeví často beznadějně, může někdy dojít k zázraku.

FOTO: fotobanka Profimedia

Při poklesu obsahu kyslíku v krvi jde podle lékařů o zúžení zorného pole, takže mizí periferní vidění. K nedostatečnému okysličování mozku dochází při zástavě srdce, a to má za následek produkci zcela reálných představ, jež pacienti popisují jako vlastní zážitky.

Mozek všech lidí má přitom totožnou strukturu, a tak existuje i názor, že jde o přírodní mechanismus, který umírání ulehčuje. V momentě smrti se totiž v těle uvolňuje hladina endorfinu, což je hormon zmírňující bolest. Ten však rozhodně nemá halucinogenní účinky.

Lékař Jiří Staňa z Jeseníku, který pětadvacet let jezdil se záchrannou službou, to však díky svým pacientům, jimž v sanitě zachránil život, tak jednoduše nevidí. „Nikdy nezapomenu na mladou, asi dvacetiletou dívku, kterou jsme vytáhli z havarovaného auta. Její spolujezdec na rozdíl od ní ještě jevil známky života, ale naložili jsme je oba a začali s resuscitací. Pak jsme je předali na ARO v Jeseníku a já na celou věc zapomněl,“ vypráví.

Jsem živá

„Asi po měsíci mě na špitální chodbě najednou pozdravila krásná dívka v županu. Usměvavá, na kluka ostříhaná, vůbec jsem ji nepoznal. Připomněla mi, že jsem ji před měsícem vezl v sanitě a jak jí dělalo dobře, když jsem ji přitom držel za ruku. Oponoval jsem, že přece byla v bezvědomí, ale pokračovala dál. Řekla, že si pamatuje, jak můj kolega při průzkumu nehody nejdříve navrhl, abychom ji nechali na místě, protože je mrtvá. Vysvětlovala mi, že mu hrozně chtěla říct, že není mrtvá, ale nešlo to.

Když jsem se zděsil, že to asi musel být příšerný pocit něco takového slyšet, prohlásila, že jí to naopak přišlo k smíchu… Nic ji nebolelo, neměla žádné potíže a celou situaci sledovala asi ze třímetrové výšky…“ A podobných příběhů pacienti doktoru Staňovi vyprávěli víc.

Na hranici mezi životem a smrtí se během zásahu záchranářů mohou v lidském vědomí odehrávat zajímavé věci.

Na hranici mezi životem a smrtí se během zásahu záchranářů mohou v lidském vědomí odehrávat zajímavé věci.

FOTO: ČTK

Většina lidí se domnívá, že smrt je věčnou ztrátou našeho vědomí. Z výpovědí lidí se zkušeností klinické smrti ale vyplývá, že psýché neboli duše nebo také vnitřní já či vědomí přežívá, i když fyzické tělo zaniklo a fungovat již přestalo. Právě to bylo základem filozofie řady starobylých civilizací a kultur. Vysvětlení prožitků blízkosti smrti, jak se o tomto fenoménu píše v lékařských publikacích, rozděluje dnes nejen lékaře a psychology, ale i laickou veřejnost na dva pomyslné tábory.

Asi šedesát procent lidí zastává názor, že tyto zážitky jsou jen výplodem mozku a jsou způsobené především nedostatkem kyslíku, čili že jde o fantazie a halucinace. Někteří dodávají, že mozek ve chvíli umírání přináší silně pozitivní emoci jaksi automaticky. Asi čtyřicet procent lidí naopak tyto prožitky považuje za realitu toho, co se po smrti opravdu odehrává, ať se nám to líbí, nebo ne.

Po úspěšné resuscitaci pacienti často uvádějí, že vnímali každé slovo lékařů, přestože přístroje ukazovaly stav bezvědomí.

Po úspěšné resuscitaci pacienti často uvádějí, že vnímali každé slovo lékařů, přestože přístroje ukazovaly stav bezvědomí.

FOTO: fotobanka Profimedia

Zajímavé však je, že prožitky všech lidí, kteří se ocitli na prahu smrti a poté byli opět oživeni, jsou na celém světě napříč všemi kulturami i náboženskými vyznáními víceméně totožné. Všechny podstatné věci, k nimž dochází, se totiž opakují. Světově uznávaný psychiatr a filozof dr. Raymond Moody, autor bestsellerů právě na toto téma, hovořil se stovkami lidí s prožitkem klinické smrti, kteří ji přežili a byli navráceni zpět do života.

Uvádí, že tyto prožitky s nimi sdílejí i jejich nejbližší, jsou-li v té době v jejich blízkosti. A to i přesto, že ti jsou v tu chvíli zcela zdrávi, nejsou zraněni ani netrpí nedostatkem kyslíku. A stejně popisují tyto zkušenosti také děti. Jak je to možné?

Podle jedné ze studií měli všichni pacienti, kteří prošli zážitky tzv. klinické smrti, v krvi pouze mizivé množství kyslíku. Vědci z California Institute of Technology to však vyvrátili. Jejich pacienti měli při oživování dostatečné množství kyslíku, avšak mozek v tu chvíli nevykazoval vůbec žádnou aktivitu. Proto také vyloučili možnost jakýchkoli vzpomínek.

Otázky bez odpovědí

Ani dr. Ramyond Moody, průkopník zkoumání tohoto fenoménu, uspokojivou odpověď na otázku, co se děje po smrti, ještě nenalezl, přesto svými knihami podněcuje k přemýšlení. V polovině sedmdesátých let způsobil v odborném i laickém světě senzaci svou knihou Život po životě, která byla od doby svého vzniku v roce 1975 přeložena do třiceti jazyků a po celém světě se prodala v nákladu třinácti miliónů výtisků.

Knihy Raymonda Moodyho Život po životě se dosud prodalo na 13 miliónů kusů ve třiceti jazycích.

Světoznámý psychiatr, filozof a spisovatel Raymond Moody na podzim navštívil i Prahu a Bratislavu.

FOTO: Milan Malíček , Právo

Prahu dr. Moody navštívil loni v září po dvaceti letech a na jeho semináři konaném v Novoměstské radnici a přednášce na pražském Výstavišti se sešly stovky lidí z celé republiky.

První minuty „po“

Svědectví tisíců lidí na celém světě jsou podle něj podobná. Vzápětí po klinické smrti následuje průchod jakýmsi tunelem. V dáli však vždy září velmi jasné světlo. Dr. Moody popsal zhruba patnáct opakujících se jevů. Na kolik z nich dojde, souvisí s tím, jak dlouho je člověk v bezvědomí. Po tunelu a objevujícím se světle prý následuje jakási retrospektiva celého předchozího života a setkání s příbuznými a přáteli, kteří již zemřeli.

Dr. Moody také tvrdí, že lidé ve stavu klinické smrti někdy vidí nějakou světelnou bytost, která jim naznačuje, že se musí vrátit, protože ještě nedokončili svůj úkol. Anebo tvrdí, že v jakýsi klíčový okamžik dostali na výběr: buď se mohou vrátit, anebo zůstat.

„Naprosto všichni chtěli zůstat, ale ti, s nimiž jsem hovořil, v pozemském životě přirozeně ještě pokračovali. Rozhodli se tak prý kvůli svým dětem, případně nějaké jiné osobě, které chtěli pomáhat.“ Jenže to už jsme opravdu v říši fantazie.

Člověk je najednou jiný

Psycholožka Lenka Čadová se s těmito zážitky na pomezí života a smrti setkávala nejvíce u lidí po resuscitaci, když pracovala jako klinická psycholožka v nemocnici.

„Dnes mi je klienti svěřují, až když ke mně pojmou důvěru. V jejich životech jsou vždycky mezníkem v kladném slova smyslu. Lidé se začnou víc zajímat o smysl svého života a rozvíjejí svůj duchovní potenciál. Také si uvědomují, že ne vše je tak přímočaré a jednoznačné, jak se na první pohled zdá.“

Ti, co prožili tzv. klinickou smrt, popisují mnohdy nejen průchod světelným tunelem a bleskové opětné prožití života, ale také setkání se světelnou bytostí

Ti, co prožili tzv. klinickou smrt, popisují mnohdy nejen průchod světelným tunelem a bleskové opětné prožití života, ale také setkání se světelnou bytostí.

FOTO: fotobanka Profimedia

Jan Boštík se po těžkém úrazu s trvalými následky musel naučit žít na invalidním vozíku. „Každé ruce, která mě operovala, hladila, oblékala nebo vozila, děkuju. Byla pro mě velkým darem stejně jako péče rodičů.“

Dnes působí v Diakonii České bratrské církve evangelické a občas i jako laický kazatel. Loni se oženil a narodila se mu dcera Kristýnka. Se svou ženou, zdravotní sestrou, se seznámil v nemocnici v Rychnově nad Kněžnou. Jsou spolu už třináct let, z toho osm let pracují v domově pro seniory v Myslibořicích. Každý, kdo mu chce napsat své názory, dotazy či příběhy, se s ním může zkontaktovat přes www.klinickasmrt.cz.