Alžběta měla problém cokoliv většího než špendlíková hlavička polknout snad do jednoho roku. Kašičky z pixličky, u nichž jsme se nadlouho zaškobrtli, nedovolily domácí stravě proniknout na jídelníček. Nerozšmajchlované kousíčky ne, ne, ne. Dnes už baští vše až na luštěniny, které nepozře dokonce ani po naivní babiččině snaze o mystifikaci tvrzením papej, to je dobrůtka a vitamínky! Jakmile zjistí, že dobrůtka je čočka nebo hrášek, letí dobrůtka štandopéde babičce do klína. Moc jídlu nedá, čtyři lžičky a už nechce. Kéž bych já byl tak skromný, co se vlastního výkrmu týče.

Coby dítko jsem extrémně nesnášel rajčata, bléé. Miloval jsem naopak ve školní jídelně knedlíčkovou polévku. Knedlíčkovou! Kvasnicové knedlíčky uválené v úhledné kuličky. Lámal jsem si hlavu, zda na to mají kuchařky nějaký stroječek - kuličkovač, ale byla to čistě ruční práce, tvrdil mi syn jedné kuchařky, kterého jsem potkal před pár dny po čtvrt století u piva. Vida, vida...

Julie v deseti měsících, ač bez zubů, naopak zdlábne vše a v množství nemalém. Otesánek - zavětří žvanec a už je zle. Pokud není její žravost ukojena, nastupuje siréna, kterou dokáže vyšponovat do takových výšek, že nepoučení náhodní posluchači prchají do úkrytů. Dříve nebo později přijde na jídelníček i tatínek, maminka a kůň i s povozem... Ta holka je skoro studijní materiál. Takový apetit! Nebe a dudy, ta naše děvčata. Kousky, nekousky, chramst a je to v ní. Všechny zásady zdravé výživy miminka, které jsme u Alžběty tak úzkostlivě dodržovali, jsou zapomenuty. Když totiž vidíte s jakým blaženým pocitem žvýká všechnu tu domácí stravu - knedlo, zelo, brambory, těstoviny, nepohrdne ničím, ne že bychom jí všechno dávali, ale polevili jsme hodně... Asi z ní bude stejně nechutně otylé děcko, jakým jsem byl v krátkém údobí mezi jedním a třemi lety já. Tlusťoučké nožičky, ručičky, tvářičky, nafouklý chlapeček, fuj.

(Následovalo asi třicetileté období "ať sním, co s ním, vážím stále stejně (málo)", které bylo v posledních měsících vystřídáno etapou "už by to chtělo deset kilo dolů".) Strčí do pusy většinu věcí, které se jí octnou v ruce, i nepotravinové povahy, což je problém.

V nestřežené sekundě ochutnala i prášek na praní, ten není zrovna košer. Ve stejný den polkla celofánovou mašličku a ani se nezdálo, že by ji to trápilo. Přeci jen jsme jí ale pomohli ven (mašličce). Víčko od krému už bylo nad její síly, naštěstí ho vyzvracela, od té doby jsme bdělí, jak jen to jde. Bětka si nestrkala do úst vůbec nic, musili jsme si proto ostražitost nanovo vypěstovat. Papá, nepapá, často si představuji, jak budou vypadat holky za deset, dvacet let. O zítřku nikdo nic neví. Taky můžeme skončit pod kytkama, ale s tím ještě plánuji tak půlstoletí posečkat!