Zdrojem mé  chvilkové, ale o to silnější špatné nálady se ovšem nestává ani dcerka (chraň bůh!), dokonce ani manželka, ale naše předrahá bytová zvířena, lépe řečeno naše osmiletá fenka shih-tzu. Kdysi patřívala mé mamince, ta na ní ale neměla dost času, navíc si nerozuměla s ostatními psi, tak jsme se obětovali a udělali z ní našeho mazlíčka. Doposud jím alespoň byla. Nakolik je změna jejího chování dána přírůstkem do rodiny a následnou žárlivostí, nakolik senilitou či vrozenou intelektuální mělkostí, to nedokáži přesně rozlišit. Co vím jistě, že se to dá jen horko těžko vydržet.

Když si psychicky labilní, jinak extrémně roztomilý psík usmyslí, že vám udělá ze života peklo, udělá to. To by tak hrálo, aby se ťutínkovalo jen nad ošatkou s miminem a ona ležela bez povšimnutí. První, jak se na sebe snaží upoutat patřičnou pozornost, je Karel. Žlutooranžový, plyšový kačer, kterého si nevšimne, jak je rok dlouhý, pokud se necítí hodně upozadněná. To ho pak vytáhne z kukaně doprostřed místnosti a zuřivě rdousí a trhá. U palácového psíka vás tyhle instinkty šelmy pobaví. Když se nic neděje, přestane si ho všímat a dotčeně se uklidí někam pod stůl.

Momentálně ještě navíc chodí po bytě s jednorázovou dětskou plenou! Ta se ukázala jako nejlepší zábrana proti obarvení povlaků a všeho kolem ve dnech, kdy mají fenky "ty své dny". Pohled je to pro bohy. Chudák pes. Chudáci my.

Poslední dny také sežere na co přijde a při zvýšení hlasu se jí rozklepou nohy. A k tomu se po osmi letech vzorných hygienických návyků rozhodla otestovat nervy mé i mé drahé manželky.

Ta mi telefonátem na pokraji zoufalství v půli týdne, za křiku lačné Alžbětky, oznámila, že drahá Catrin Nero se v její přítomnosti vydatně vyprázdnila z obou stran! To si nikdy nedovolila! Drhnout starý koberec při kojení jde těžko, říká. Nicméně to zvládla.

Za dalších deset minut ovšem následuje telefonát číslo dvě: plačící manželka vzlyká, že poté, co vše uklidila, fenka si dala kompletní repete a navrátila situaci do nevonného stavu, což už je nad síly kojící matky! Tím spíše, že za hodinu má být u doktorky!

Panebože! Zvíře! Nasupeně jsem praštil s prací, s obědem a se vším, a za deset minut byl doma v pevném rozhodnutí uvázat to zrůdné stvoření ke stromu v nejhlubším lese (což v Praze ovšem není odhodlání snadno realizovatelné)!!!

Doma mě očekávala mým příchodem zklidněná manželka, ve vaně na kompletní očistu připravená chlupatá hříšnice s výrazem nejtýranějšího (!!) tvora v galaxii a neuvěřitelný zápach!

S těžko předstíraným nadhledem jsem vykoupal čtyřnožce, uklidil předměty doličné z koberce, vydrhl napadená místa, uchlácholil s kočárkem odcházející manželku, otevřel všechna okna dokořán a vyčerpaně padl do křesla. Není každý den posvícení.

Pitomej pes! Panebože, to je tak pitomej pes, příště už jí fakt uškrtím, ještě že se hraje večer alespoň ten hokej.... 

(Zatímco tohle píši, sedí mi u nohou a kouká pohledem č.1 z katalogu těch dojemných, dělá se roztomilou, jak říká manželka, to ona umí báječně.)