Chroptím-li a smrkám a slzím a kolem je sníh a všichni bobují, jsem ochoten to přijmout. Zakousne-li se ovšem virus do mého líného imunitního systému vprostřed léta a ještě se stačí nakvartýrovat i do mé drahé dcerky, no to bych se na to!

Ležet pod duchnou rozhodně nevydržím, tím spíše, že červená výstražná dioda o průběžném stavu zápasu já versus virus, zvaná horečka, u mě již roky bůhví proč nefunguje a vypotit se, když nevidíte, jak teplota klesá, to nějak není ono. Vyzkouším tak obvykle všechny doporučené lidové metody, jen abych nemusel sedět v čekárně u doktora za deseti důchodci, kteří si své místečko zahřívali už sekundu po otvíračce budovy. Alpu na kostku cukru, litr slivovice na vypálení červa, mléko s medem a syrovým vajíčkem, nějaká ta cucadla a kloktadla a když to nepomůže, zkusím to zamrazit studenou dvanáctkou a jestli máte něco jiného, zkusím to příště taky!

Výsledek takové systematické, důsledné a komplexní snahy o obnovení základních životních funkcí je překvapivě jednoznačný: skoro žádný. Tož mi nezbývá, než to přechodit jako dycky a čekat, kdy se mi to konečně vymstí. Na jaře už stejně nezaseju, tak proč se zbytečně exponovat, že?

Ovšem churavějící malá princezna - to mě dokáže rozesmutnit. Skelná kukadla, nudle jak špagáty a pšíky jak granáty. Kupodivu to náš křehký, malý pidičlověk zvládá celkem dobře. Pilule či sirupy do ní cpeme až v poslední řadě a nešplhá-li horečka k nejvyšším ryskám na teploměru, není obvykle ničeho třeba, říká manželka. Sám po nějaké chemii šmátrám pouze v případě nesnesitelného hlavytřesku.

Ó, ženy, matky, jak vy to děláte, jak vy to zvládáte. Občas jsou chvilky, kdy za manželčinu duchapřítomnost, ba i pouhou přítomnost, děkuji vyšším silám, haleluja! Páč já, coby extrémně přecitlivělý muž, což je, ehm, jediná vlastnost, která nás pojí s Draculou Gary Oldmanem, volával jsem taxi, jakmile se čelo mé dcery zahřálo nad průměrnou teplotu místnosti.

S druhým přírůstkem do rodiny, naší usmívající se, dnes už, počkejte, 1, 2, 3, no, safra, už to bude, pěti měsíční Jůlou, mnohé novorodičovské vášně opadly a i já se chovám občas rozumně dospěle a ještě jsem přitom oholený a nesmrdí mi nohy. Naše extrémně mudrlantská starší dcera mě totiž už ve dveřích při příchodu z práce vítá: Roberte (to ona nám občas pro zpestření takhle říká křestním jménem,což je roztomile legrační), běž se oholit a umej si nohy! Učí se rychle, Einstein!