Jen v Benátkách 16. století mohla vzniknout kniha nazvaná Rozpravy o mravech hříšných kurtizán, kterou sepsal Pietro Aretino, zdejší humanista a přítel malíře Tiziana. Město mělo i něco jako katalog nejluxusnějších kněžek lásky, ve sklárnách na ostrově Murano se kromě lustrů vyráběly i erotické pomůcky a Benátčanky prý poprvé v dějinách začaly masově používat prezervativy.

Otázkami prostituce se čas od času zabývali i zdejší dóže a celá městská rada. Existoval dokonce finanční sazebník za prohřešky dívek, pokud svoji práci nevykonávaly v souladu s pravidly. Podle nařízení z roku 1460 se hlasitý sex mohl provozovat jen do druhé hodiny ranní. Radní také čas od času pokutovali majitele bordelů, hospod a veřejných lázní, třeba za to, že dovolili, aby dívky mohly provokovat zákazníky už během dne. Neřest začínala až se západem slunce…

Možná podobizna slavné Veroniky Franco.

FOTO: archiv

Předpisy se ale vesele porušovaly a nakonec se vše většinou omezilo jen na proklamace, že nejstarší řemeslo se nesmí v Benátkách provozovat v blízkosti kostelů, na což však stejně nakonec nikdo nedbal. Poptávka byla značná a trh vzácně neregulovaný.

Prostitutky jako mecenášky umění

Luxusní prostitutky tehdy poskytovaly dobře placenou práci i malířům. Ostatně šlo o dobrou tradici. Už ze středověku víme, že lehké děvy se čas od času chtěly představit jako štědré mecenášky. Pařížský biskup Maurice de Sully se vší vážností řešil v druhé polovině 12. století problém, zda má, nebo nemá přijmout nabídku zdejších nevěstek, které chtěly do právě budované katedrály NotreDame věnovat buď zlatý kalich, nebo celé malované okno.

Lukas Cranach předělal téma benátských kurtizán na příběh z antického Říma: zněuctěná Lukrécie se rozhodla, že dobrovolně spáchá sebevraždu poté, co byla znásilněna synem etruského krále.

Lukas Cranach předělal téma benátských kurtizán na příběh z antického Říma: zneuctěná Lukrécie se rozhodla, že dobrovolně spáchá sebevraždu poté, co byla znásilněna synem etruského krále.

FOTO: Foto archiv

O rozhodnutí církevního hodnostáře žel nic nevíme, nabídka však byla rozhodně myšlena velmi vážně. Ostatně v jiné slavné francouzské katedrále – v Chartres (asi 80 km od Paříže) – je dodnes v boční lodi k vidění velké malované okno ze 13. století, které zobrazuje biblické podobenství o nezdárném synovi, kde jsou vyobrazeny naparáděné prostitutky. Mnozí z odborníků se domnívají, že cennou vitraj čili barevné okno věnovaly do chrámu právě místní prostopášnice, které považovaly za svoji ochránkyni nejen Maří Magdalenu, ale i Pannu Marii.

Benátská specialita: portréty lehkých žen

Benátky přišly s jiným uměleckým nápadem: zdejší malíři začali malovat portréty krásných kurtizán. Poznáte je téměř okamžitě. Dívka je na takovém obraze vždy luxusně oblečená, má krásný účes a je ozdobena šperky jako nějaká šlechtična, nicméně před divákem výrazně poodkrývá své bujné poprsí. Žádná jiná žena by se v té době nenechala takto portrétovat! Byl by to společenský skandál.

Podobizna prostitutky však byla výjimkou. Navíc šlo zjevně o přání uspokojeného muže, pro něhož se obraz měl stát trvalou vzpomínkou a památkou. V evropských muzeích je zachováno několik takových portrétů, a některé dokonce patří mezi poklady světového malířství.

Krásná Laura

Proslulý je zejména obraz ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu, dílo malíře Giorgiona, který zpodobnil nádhernou dívku, jež si v Benátkách žila nesporně na vysoké noze. Dokládá to její drahé oblečení – výrazně červený šat lemovaný vzácnou kožešinou.

Obraz si v roce 1506 objednal u malíře jakýsi pan Giacomo (uvedený v nápise na zadní straně obrazu), patrně movitý zákazník, jenž si zamiloval okouzlující hnědou barvu očí krásné dívky. O ní samotné toho moc nevíme, snad jen že si říkala Laura (proto je v pozadí obrazu vyobrazen vavřín, italsky lauro), což bylo mezi kurtizánami dosti oblíbené jméno. Připomínalo totiž hrdinku básní oblíbeného pěvce lásky Petrarky a chtivým mužům z lepší společnosti přezdívka navozovala falešný dojem, že dívčina nenabízí jen zkušené erotické služby, ale že je také trochu humanisticky vzdělána.

Neméně krásný obraz, než jaký namaloval Giorgione, vytvořil o osm desetiletí později slavný Tintoretto. Jeho kurtizána, dodnes obnažujícím gestem provokující diváky v madridském Pradu, má drahý hedvábný přehoz, perlový náhrdelník a krásně tvarovaná ňadra. Velkou pozornost věnoval malíř i rafinovanému účesu. O této kněžce lásky nevíme vůbec nic, ale mohla by to být docela dobře slavná Veronica Franco, kterou malíř dobře znal.

Malíř Jacopo Robusti zvaný Tintoretto vytvořil tento portrét benátské prostitutky, který je chloubou Muzea Prado v Madridu. Možná jde o podobiznu slavné Veroniky Franco

Laura malíře Giorgiona je jedním z nejvzácnějších benátských portrétů ve sbírkách Uměleckohistorického muzea ve Vídni. Nic bližšího o této dívce není známo.

FOTO: Foto archiv

Veronica náležela do kategorie takzvaných intelektuálních kurtizán, čili jak se v Benátkách říkalo, cortigiana onesta, které se lišily od svých kolegyň šlapajících ulice nazývaných cortigiana di lume, jejichž zákazníky byli nejčastěji námořníci a dělníci v přístavu.

Franco se těšila ve své době značné slávě. Plně uspokojila i touhy zhýralého francouzského krále Jindřicha III. a ve svých ložnicích okusili její talent přední benátští aristokrati.

Stravitelná necudnost pro puritány

Portréty kurtizán s obnaženými prsy – benátská umělecká specialita – zaujaly i mnohé cizince. Zhlédl se v nich i německý malíř Lucas Cranach starší, nicméně v puritánském Sasku si nemohl dovolit to, co Giorgione ve svobodomyslném prostředí Benátek. A tak téma luxusní prostitutky, honosně oblečené, ale umožňující divákům spatřit jistý bonus jinak skrytých půvabů, předělával na vyobrazení polonahé antické hrdinky Lukrécie.
Stačilo prostě málo a pro protestantské Sasy se benátské erotické téma stalo přijatelným. S Lukrécií měl Cranach značný úspěch a inspiroval následně další tvůrce: malíř Hans van Aachen tímto tématem okouzlil i uměnímilovného císaře Rudolfa II., sídlícího na Pražském hradě.