A co radí psychologové? Zmírnit projevy nesmělosti lze buď usilovným tréninkem anebo šokem. „V mládí jsem byl rozhodně spíš introvert a jak se zbavit nesmělosti hlavně při kontaktu se ženami, která byla až blokující, jsem dlouho nevěděl,“ přiznává herec Jan Šťastný, představitel primáře Frynty v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Herec se dušuje, že s vyhlášeným sukničkářem Fryntou nemá v civilu nic společného. Něco z jeho dětské nesmělosti v něm totiž přetrvává dodnes. Pouze ji už umí lépe zvládat, a to hlavně díky mnohaletému tréninku na jevišti. Při navazování kontaktu se ženami mu kromě toho dnes pomáhá také pár osvědčených triků, které odkoukal od přátel.

Šťastný chtěl původně studovat medicínu. K tomu, aby si podal přihlášku na pražskou DAMU, ho přemluvili kolegové z amatérského divadla, s nímž ve Zlíně přišel do styku ještě jako školou povinný. „Vůbec mi o to nešlo, a možná právě proto mě na školu přijali. Osud to prostě vyřešil za mě. Přesto jsem o správnosti volby stále pochyboval a učil se mít tuhle práci rád.

V seriálu sukničkář, v civilu nesmělý slušňák. Nejvíc však Jana Šťastného na roli primáře Frynty lákalo být alespoň před kamerami lékařem.

V seriálu sukničkář, v civilu nesmělý slušňák. Nejvíc však Jana Šťastného na roli primáře Frynty lákalo být alespoň před kamerami lékařem.

FOTO: archiv TV Nova

A po čase jsem zjistil, že překonávání trémy a nesmělosti na jevišti mi pomohlo lépe obstát i v běžných situacích. Tak jsem přišel na to, že divadlo je vlastně také medicína, i když hlavně pro duši. Může pomáhat hercům i divákům, i když každému jinak.“

Ale i tak… „Situacím, na které se předem připravit nemůžu, se vyhýbám. Kdybych se náhle ocitnul před spoustou lidí a měl bych je třeba jen na pět minut zabavit, utekl bych,“ říká Jan Šťastný, který je však s pokrokem, který učinil, spokojen.

Geny za to nemohou

„Jako nesmělý se nikdo nenarodí, vrozená může být pouze větší či menší touha po tom být takzvaně vidět,“ tvrdí pražská psycholožka Lenka Čadová. Když například malé dítě zjistí, že tak úplně nevyhovuje požadavkům ostatních a později ani svým vlastním, vede to u něj k sociální fobii a nesmělosti, jež může být až paralyzující. Proto je vždy nejdůležitější podpora nejbližšího okolí. Nesmělost není nic jiného než iracionální strach z toho, že druzí, neznámí lidé, člověka odmítnou nebo poníží.

Psycholožka připomíná, že děti kopírují chování svých rodičů. Je-li matka hodně úzkostná a plná strachu, je velká pravděpodobnost, že dítě tento vzorec převezme také. Nebude si věřit, nezvládne čelit nesnázím a poprat se s nepřízní osudu. Nesmělí lidé také většinou chtějí něco říct hodně rychle a pak se zakoktávají, což jejich původní problém ještě zhoršuje. Proto jim radí počítat do pěti a dopřát si vždy čas a prostor, jaký potřebují.“

Ze začátku také hodně pomáhá připravit si scénář, jak nadcházející obtížná situace bude pravděpodobně probíhat. To znamená přesně si předem v mysli přehrát, jak člověk na dané místo přijde, podívá se druhému do očí a řekne, co má na srdci.

Nečekaný vývoj situace ovšem nesmělého člověka často rozhodí ještě víc. Tady pomohou další metody - můžeme si například vštípit do podvědomí, že stisknutí palce a ukazováčku znamená, že se máme soustředit na svůj vnitřní klid. V tomto případě se ovšem bez určitého nácviku neobejdeme.

Trému zakrývali všelijak

Pomocí divadelních prken a stříbrného plátna si své komplexy vyléčil švédský herec Max von Sydow. „Najednou se přede mnou otevřel nový neznámý svět, v němž jsem se cítil zcela svobodný. Jako kluk jsem byl zakřiknutý a nesmělý, ale divadlo mě zbavilo všech traumat a komplexů dospívání a dalo mi možnost tvořit. Rodičům se má volba moc nezamlouvala, ale nakonec mě pochopili. Dodnes jsem jim za jejich toleranci vděčný,“ vzpomíná.

Igor Chmela se snaží na jevišti myslet na to, že herectví je poslání. Pak tréma ustupuje.

Igor Chmela se snaží na jevišti myslet na to, že herectví je poslání. Pak tréma ustupuje.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jiní svou vrozenou nesmělost a plachost vložili přímo do svých rolí a prosadili se jako lidsky jímaví komikové. To byl případ našeho oblíbeného herce Jindřicha Plachty, kterého jednou dokonce vypískali z pódia. Důvodem byl katastrofální výkon způsobený trémou, když v roce 1921 dostal poprvé příležitost vystoupit při divadelním programu. Bylo to na Silvestra v kabaretu Červená sedma, kde Plachta do té doby působil pouze jako nápověda. Ze své plachosti a bázlivosti však později dokázal těžit a úspěšně ji tak maskoval.

O magickém působení prken, co znamenají svět, ví své i herec dejvického divadla Igor Chmela. „U mě je to ale částečně dáno i mou vizáží, protože průbojně rozhodně nepůsobím,“ říká. Stejně jako Jan Šťastný byl i Igor Chmela nejvíc ostýchavý hlavně v kontaktu se ženami. Na jevišti to podle něj nebylo o moc lepší, ale pak si uvědomil, že mu nejde o vlastní exhibici, ale o hledání vyššího smyslu herectví, čímž tréma trochu ustoupila.

Mějte magnet v hrudi

Doktor Jan Cimický plachým klientům radí: „Určitě je na místě individuální nebo skupinová psychoterapie a v začátku pomohou i léky. Pamatuji si na případ dvacetileté hezké dívky, která trpěla poruchou sebedůvěry proto, že jí její bývalý partner říkal, že je ošklivá. Když o ni pak jiný muž projevil zájem, myslela, že si dělá legraci.“

Podle doktora Cimického na posílení sebedůvěry dobře funguje, pokud o sobě dotyčný přestane prohlašovat negativní věci a naopak uzná, co je na něm fajn, nebude si spílat za to, co se mu nepovedlo, připustí, že ne vždy musí všemu rozumět, nebude se hrabat v minulosti, ale bude hledět do budoucna a nebude si dělat starosti z věcí, které nemůže ovlivnit. Také je důležité mít ve své blízkosti někoho, komu může věřit.

Jan Cimický

Psychiatr Jan Cimický se s extrémní trémou slavných herců setkal nejen ve své praxi, ale i v divadle, kde kdysi vystupoval.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Daně Batulkové dodalo divadlo na ráznosti

V pubertě a v době počátků profesní kariéry je podle psychologů nižší míra sebedůvěry normální. Pak by však obavy měly ustoupit. To, že v období dospívání je naše citlivost nejvyšší, potvrzuje i herečka Dana Batulková.

Byla vždycky spíš introvertní a v období dospívání na rozdíl od svých vrstevníků ze všeho nejraději četla verše. Také několik básní napsala. Profesor češtiny její romantickou duši ocenil, vybral ji do recitačního kroužku a pak ji poslal na recitační soutěž.

Po nějaké době začala básně přednášet v pražské Viole a přihlásila se na DAMU, i když původně po herecké profesi netoužila. „Někdy si říkám, že tuhle práci dělám omylem, protože v civilním životě chci být spíš nenápadná. Lidem to ale nevysvětlíte, a jakmile jednou hrajete, myslí si, že jste kašpárek a musíte je bavit vždy a všude.“

Na rozdíl od svých vrstevníků trávila herečka Dana Batulková v mládí mnoho chvil nad knihami s poezií.

Na rozdíl od svých vrstevníků trávila herečka Dana Batulková v mládí mnoho chvil nad knihami s poezií.

FOTO: archiv, Právo

Divadlo a film Daně Batulkové pomohly k tomu, aby v životě byla ráznější a dokázala si stát za svým, i když nesmělá duše, která má do sebejistého chování za všech okolností daleko, v ní dřímá stále.

Sprej sebevědomí

Brzy bude ale možná pomoc velmi snadná. Vědci z univerzity v Curychu totiž zjistili, že důvěru v sebe sama zvyšuje inhalace tzv. hormonu lásky oxytocinu. Ten vede ke snížení aktivity amygdaly, což je část mozku, jež je u chorobně nesmělých lidí aktivní až příliš. Lék nyní prochází klinickými zkouškami a výsledky jsou prý velmi povzbuzující.

Pro ty, kteří trpí sociální fóbií a bojí se společenských situací, chtějí vědci tento hormon připravit ve formě nosního spreje. A užívat ho prý budou moci nejen preventivně, ale i akutně v případě náhlé potřeby.

Takže až si všimnete, že na party si někdo stříká sprej do nosu, rýmou to možná nebude…