Článek
V první řadě by se měla žena obrátit na rodinu. Je možné, že na první pohled neřešitelná situace, probere-li se s celou rodinou, bude vyřešena k uspokojení všech. V našich kulturních podmínkách není příliš zvykem, aby se o potomstvo starali prarodiče, nicméně inspirativní může být příklad stále ještě z Evropy. Na Islandu je velmi obvyklé, že dívky otěhotní velmi brzy, o děti se starají jejich rodiče a ony pak jedou studovat do zahraničí. Tato situace z našeho pohledu není sice ideální, nicméně v porovnání s potratem je to volba života.
Díky adopci můžete pomoci neplodným ženám
Je dobré si uvědomit, že mnoho žen řeší přesně opačný problém. Nemohou otěhotnět a tato situace je trápí podobně jako ženu, která těhotenství nechce. Pro některé ženy tedy může být řešením dát své dítě k adopci či své dítě donosit pro jinou rodinu. Existují také organizace, které pomáhají ženám, jež se ocitly v tíživé sociální situaci a zvažují interrupci, sociální výpomoc včetně azylového bydlení či možnost vyřízení adopce. Jmenujme například sdružení Ochrana nenarozeného života.
Další možností jsou Baby-boxy
V současné chvíli existují i v Česku a slouží ženám, které z jakéhokoli důvodu nemohou nebo nechtějí situaci řešit formálně a dítě tak má možnost přežít a nalézt novou rodinu.
Jeden příklad za všechny
Na jednom z feministických serverů hájících práva žen na svobodnou volbu jsem našla tento příběh Gianny Beretty Mollové z roku 1962.
Matka tří dětí se rozhodla raději pro vlastní smrt a zrození čtvrtého dítěte, než aby postoupila interrupci, přežila a mohla nadále vychovávat své tři malé děti. Interrupce by jí umožnila podstoupit operaci rakoviny dělohy a patrně by jí zachránila život. Dne 16. května 2004 byla Gianna Beretta Mollová papežem kanonizována. Autorka se vyjadřuje velmi negativně na adresu církve a jejích představitelů.
Ponechám stranou morální stanoviska daná vírou a křesťanskými hodnotami, ze kterých patrně vychází papež při své reakci. Jen bychom měli problém vidět co nejvíce objektivně. Myslím, že je jasné, že není možné stavět se do role "všeználka" a ženám potrat legislativním způsobem zakázat. Každá žena musí mít právo se v této tak těžké a osobní záležitosti rozhodnout sama. Zkusím jen jednoznačnost tohoto "feministického" pohledu trochu zrelativizovat.
Představme si, že by lékaři v okamžiku, kdy by bylo dítě již měsíc narozeno, ženě zjistili tu samou nemoc. Sdělili by jí, že jediný způsob, jak se zachránit, by bylo přistoupit k transplantaci nějakého životně důležitého orgánu jejího dítěte. Dítě by bez tohoto orgánu ale nepřežilo. Nebyl by postoj v této situaci u většiny z nás jednoznačnější? Nestáli bychom na straně dítěte? Těžko by jakákoli matka volila smrt vlastního dítěte na záchranu vlastního života. Není nenarozené dítě také dítě?