Hlavní obsah
Václav Vydra Foto: Petr Hloušek, Právo

Václav Vydra: Věřím, že tu máma pořád se mnou je. A že to všechno vidí

„Mamince bych dal k letošním stým narozeninám fiátka,“ říká syn legendární Dany Medřické a sám slavný český herec Václav Vydra (64). Původně chtěl být ošetřovatelem v zoo, nakonec se ale vydal po jejích stopách. Dnes má na kontě stovky divadelních i filmových rolí. Zvířata ale docela neopustil: na svém statku chová koně.

Václav Vydra Foto: Petr Hloušek, Právo
Václav Vydra: Věřím, že tu máma pořád se mnou je. A že to všechno vidí

Vaše maminka a jedna z největších hereckých hvězd 20. století - Dana Medřická - by letošního 11. července oslavila sté narozeniny. Jak by její oslava vypadala?

Jako vždycky. Bylo by to skromný. Tak skromný, že by si toho pořádně nikdo ani nevšiml.

Vážně?

Vážně. My jsme narozeniny nikdy moc neslavili. Když jsem byl malej, tak jsme samozřejmě slavili ty moje. Rodiče ale žádné velké rodinné sešlosti nepořádali.

Možná si někdy sedli v divadle po představení se svými kolegy, to ano, ale to se mě moc netýkalo. Jediná oslava narozenin, na kterou si matně vzpomínám, byly tátovy sedmdesátiny.

Co byste dal mamince k narozeninám?

Pětistovku fiátka. Toho vždycky moc chtěla. Ona tahleta malá auta zbožňovala, kdysi měla stošestadvacítku polského fiata. Takže bych jí nějaké takové autíčko koupil. I když ona sama by si možná ze všeho nejvíc přála, abych si jednoduše našel čas, sednul si s ní a popovídali jsme si.

Jaká byla Dana Medřická máma?

Nesmírně vlídná. Nikdy mě netrestala. Myslím fyzicky. Když jsem náhodou něco provedl, začala být jenom strašně smutná. A to pro mě bylo vlastně to nejhorší. Protože já jsem ji měl hrozně moc rád a nechtěl jsem, aby byla smutná. Takže v takovém okamžiku bych dal všecko za to, abych to mohl vrátit zpět.

Václav Vydra chová koně na svém statku v Malčanech netradičně: koně nemají podkovy a obývají stáj bez boxů.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Takové okamžiky ale moc často nenastávaly. Nebo ano?

Ne, já jsem nebyl nějakej velkej lotr. Na jeden takovej okamžik si ale dodnes vzpomínám. Jezdil jsem po bytě na koloběžce a porazil jsem tátovu vázu. Rozbil jsem ji. Dlouho jsem se k tomu ale nechtěl přiznat.

Máma mě proto vzala ven na procházku a řekla mi: „Vašíku, pokud kdykoliv cokoliv provedeš, mně to můžeš říct, všechno jde napravit.“ Takže jsem se nakonec přiznal. A ona tu vázu skutečně napravila. Koupila lepidlo Kanagom, a když přišla večer po představení domů, celou ji slepila. Ráno jsem se probudil a stála znovu v rohu místnosti. Od té doby vím, že všechno v životě, skoro každá životní lapálie, jde opravdu napravit.

Dana Medřická si zahrála nespočetně divadelních i filmových rolí. V každé z nich ztvárnila jiný charakter. Byla zatrpklou Slávkou Hlubinovou ve filmovém Měsíci nad řekou, výstřední doktorkou Fastovou v seriálové Nemocnici na kraji města nebo svéráznou Erži v divadelní Kočičí hře. Je nějaká role, ve které si byla opravdu podobná? Která by ji vystihovala i v civilním životě?

Ona byla tak skvělá herečka, že každou svou roli hrála tak, jako by to byla ona sama. Ale že by ji některá role opravdu vystihla nebo si v ní byla opravdu podobná, to asi ne. Byla jedinečný originál.

Jaká byla, pokud šlo o vaše herectví? Radila vám? Snažila se vám do toho mluvit?

Velmi málo. Většinou to byly jenom takové drobnosti. Ale jednou mi řekla jednu strašně důležitou věc. Řekla: „Vašíku, hlavně nehraj. Když se člověk snaží něco hrát, tak to většinou není pravda. Člověk by se měl snažit tu roli nějak prožít a zažít, nikoliv ji „zahrát“. Přesně tak to dělala i ona sama.

Při jaké příležitosti vám to řekla?

To už si nepamatuji. Někdy na konzervatoři. Ale pamatuju si, jak jsem jí pouštěl nějaké básničky, které jsem si zkoušel zarecitovat, a nahrál si je na magnetofon Sonet duo, což byla taková velká bedna s cívkama. Abych věděl, jak se recituje, pustil jsem si předtím dědu z desek, co jsme měli doma.

(Dědeček Václava Vydry byl rovněž herec - jedna z nejvýznamnějších osobností prvorepublikového divadla.) Pokoušel jsem se ho napodobit. Když si to máma poslechla, řekla: „Vašíku, a proč děláš dědu?“ (směje se)

Vánoce mají nezničitelné kouzlo. Tak komentuje Václav Vydra fotku, na níž je jako malý kluk se svou maminkou u vánočního stromku.

Foto: archiv Václava Vydry

Kolik vám tehdy bylo let?

Nějakých čtrnáct. Děda Vydra pro mě byl obrovský vzor. Ve své době to byl ohromně moderní herec s osobitým projevem.

To kvůli němu jste se rozhodl stát hercem?

Já jsem nejdřív hercem vůbec být nechtěl! (směje se) Míval jsem totiž strašnou trému. Když jsem měl na základní škole přednést nějakou básničku, zažíval jsem doslova předsmrtnej stav. Celej jsem se odkrvil a teprve těsně před omdlením ze mě ta básnička vypadla.

Pak jsem se jenom dopotácel zpátky do lavice a tam upadl. Vůbec jsem si neuměl představit, že bych dělal tohle povolání.

Čím jste tedy chtěl být?

Nejprve hasičem, pak ošetřovatelem zvířat v zoo, později malířem a nakonec spisovatelem.

Přesto jste si podal přihlášku na konzervatoř...

To protože jsem zjistil, že stejně nic lepšího nevymyslím. Byl jsem tou divadelní rodinou přece jen načichlej. Navíc zvítězil naprosto pragmatickej motiv - že na konzervatoři nejsou matematicko-fyzikální předměty. Já jsem totiž matiku fakt neuměl.

Byli rodiče rádi, že jdete v jejich stopách?

Nikdy mi do toho nemluvili. Brali to tak, že je to jen moje rozhodnutí. Ale myslím si, že táta by byl radši, kdybych byl tím malířem.

Leden 1957. Vašíkovy první narozeniny s mámou a tátou.

Foto: archiv Václava Vydry

Proč?

Protože to považoval za velice svobodné umění. Malíř není na nikom závislý. Nemusí čekat, jestli mu někdo svěří nějakou roli. Prostě si maluje, co se mu zlíbí.

Táta už samozřejmě moc neřešil, že i ty obrazy se nakonec musejí někomu prodat. Třeba Franta Tichý (český výtvarník první poloviny 20. století) byl sice úžasnej malíř, ale v životě si taky zažil období, kdy žil opravdu z ruky do huby a maloval obrázky za večeři.

Když jste šel na konzervatoř, nebál jste se, že vás budou lidi srovnávat s rodiči - slavnými herci?

Ne. Tohle jsem moc nevnímal. Vůbec jsem si něco takového nepřipouštěl. Protože já jsem přece já.

Ani se to nedělo?

Pokud ano, tak jsem si toho nevšiml. I když... Jednou mi máma práskla, že za ní přišel náš profesor Jan Pixa, kterej nás učil televizní a rozhlasové herectví. Bylo to v pololetí v prvním ročníku konzervatoře. Měli jsme právě po zkouškách, při kterých jsem recitoval jeden nesmírně zajímavej monolog o Charlottě Cordayové, kterou vedli na popraviště. Strašně mě to tehdy zasáhlo.

Profesor Pixa pak přišel za mámou a řekl jí: „Dano, já jsem se ti chtěl omluvit. Původně jsem si myslel, že ten Vašek je tu jenom proto, že to je tvůj syn. Ale z něj fakt asi něco bude.“ Zvedlo mi to tehdy sebevědomí.

Kolikrát jste se s maminkou setkal před kamerou?

Mám pocit, že třikrát. Ale jenom jednou to bylo tak, že to stálo za řeč. Bylo to ve filmu Půl domu bez ženicha (komedie Hynka Bočana z roku 1980). V těch zbylých dvou filmech jsem měl tak maličkou roli, že si na to ani pořádně nepamatuju.

Na besedě s diváky filmu „Půl domu bez ženicha“.

Foto: archiv Václava Vydry

Jak se vám s mámou spolupracovalo?

Strašně moc dobře. Jsem nesmírně rád, že jsme se na plátně stihli setkat, i když to bylo jenom takto krátce.

Před kamerou se s Danou Medřickou jednou setkala i vaše manželka Jana Boušková. Bylo to v seriálu Žena za pultem, kde hrála její vnučku. V seriálu si moc do noty nepadly. Rozuměly by si jako příbuzné ve skutečném životě?

(Dana Medřická už druhou svatbu svého syna, při níž si bral Janu Bouškovou, nezažila.) Myslím, že jo. Máma o mém vztahu k Janě věděla. Nikdy do těchto věcí nijak nezasahovala.

Navíc mám pocit, že tak trochu tušila, že spolu s Janou nakonec budeme. Jednou prý spolu o tom mluvily a ona Janě řekla: „Hele, nikdy nevíš.“ A měla pravdu. Pikantní je, že v jedné televizní inscenaci - „Vlny nad námi“, hrála Jana máminu snachu. (směje se)

Ona samotná potkala lásku ještě v pokročilém věku. Po šedesátce se vdala za Španěla Artemia Preciosa Ugarteho. Vztah ale záhy přetnula její smrt. V televizním dokumentu Předčasná úmrtí jste k tomu řekl, že se tím vlastně „vyřešilo“ její obrovské dilema - tedy jestli zůstat v Česku u milovaného herectví, nebo jestli následovat milovaného muže do ciziny. Jak by to podle vás dopadlo, kdyby nezasáhl osud?

Těžko říct. Ale myslím si, že těžší by pro ni bylo opustit Česko. Nechtěla by mě tady nechat samotného. A bez divadla by asi taky dlouho nevydržela, byť moc dobrých rolí v té době nedostávala.

Jejich vztah s Artemiem byl sice osudový a úžasný, máma byla nesmírně šťastná, ale pokud by se měla fakt nadobro odstěhovat do Španělska... Tak nevím.

Vídal jste se s Artemiem i po maminčině odchodu?

Ano, stal se součástí naší rodiny. A já jeho. Jezdili jsme za ním s Janou do Španělska ještě hodně dlouho. Vozili jsme mu vždycky uherák a moravské bílé archivní víno, které měl rád.

Máma byla jedinečný originál, říká o Daně Medřické její syn Václav.

Foto: archiv Václava Vydry

Neměl jste někdy nutkání ve Španělsku zůstat? Měl jste tam třeba nějaké herecké příležitosti?

Ne, na to jsem nikdy nepomyslel. Asi bych nebyl schopný hrát v cizí řeči. Svou roli si totiž musím vždycky „prožít“, abych ji ztvárnil dobře. A to v jiném jazyce, než je čeština, asi nezvládnu. Ve španělštině jsem sice schopný vést konverzaci, případně nějaké obchodní jednání, ale ne myslet.

V Česku dnes účinkujete ve dvanácti divadelních rolích. Je ale nějaká role, kterou jste si chtěl hodně zahrát, ale ona vám unikla?

Ne, já nemám vysněné role. Protože on si vždycky člověk něco vysní, a když se mu toho pak najednou dostane, tak to třeba nedopadne. A to já bych vážně nechtěl. To je pak strašný zklamání. Radši si budu užívat toho, co skutečně mám.

Já se vlastně ptám hlavně proto, že jste prý měl původně hrát ve Vesničce mé, střediskové Otíka. Režisér Jiří Menzel ale nakonec roli svěřil maďarskému herci Jánosi Bánovi. Nemrzelo vás to?

Jo, to je pravda. Jirka Menzel mi říkal, že o mně uvažoval. Jasně že mě to mrzelo, a to moc. Když jsem ten film poprvé viděl, samotného mě napadlo, že bych se na tu roli hodil. Ale co se dá dělat, to je život.

Když se rozhodovalo o obsazení toho filmu, tak jsem o tom nevěděl a teď už je to jedno. Nejsem kvůli tomu naštvanej. Je pravda, že kdybych hrál Otíka, tak by na mě lidi asi vzpomínali spíš jako na Otíka než jako na hraběte Šternberka nebo prince z pohádky S čerty nejsou žerty. Ale třeba ještě přijdou jiné role.

Navíc já jsem měl štěstí v tom, že jsem s Jirkou Menzelem strávil několik báječných let v divadle. Tam jsem hrál v několika hrách v jeho režii.

Třeba ve veleúspěšné komedii Blbec k večeři v Divadle bez zábradlí...

Přesně tak. To je úžasná komedie a skvělá role. Jirka Menzel to režíroval už v devadesátém šestém a od té doby to hrajeme. Už je to skoro čtvrt století! Myslím, že tak úspěšnou roli už asi v divadle nikdy nedostanu - už jenom proto, že tak dlouho už ani nevydržím na světě.

Mimochodem, když jste se na začátku ptala na ty oslavy narozenin, tak právě s Jirkou Menzelem jsme je slavili velmi.

Václav Vydra spolu se svým hereckým kolegou Josefem Cardou v legendární divadelní komedii Blbec k večeři. Hru, kterou režíroval Jiří Menzel, uvádí Divadlo bez zábradlí už čtvrt století.

Foto: Divadlo Bez zábradlí

Povídejte.

Někdy to bylo dost šílený. (směje se) Třeba k dvaašedesátým narozeninám jsme mu s Viktorem Preissem koupili striptérku, která se mu svlíkala přímo na jevišti vinohradského divadla po představení. Bylo to strašně vtipný, protože on seděl v první řadě v hledišti a vůbec nevěděl, co má dělat.

To její „vystoupení" na něj bylo hrozně moc dlouhý, už se tam netrpělivě kroutil. A tak na ni začal „dělat nůžky“ - ukazoval dvěma prsty, že už to má utnout. Jenomže ona vůbec nechtěla. „Já nemůžu, to je na muziku,“ bránila se. Bylo to fakt příšerný. Hrozně jsme se kvůli tomu s Viktorem styděli. (směje se)

A tak jsme mu další rok - na jeho třiašedesáté narozeniny - vymysleli něco jinýho: uspořádali jsme dortovou bitvu. Potáhli jsme jeviště igelitem, já jsem koupil asi padesát harlekýnů a postavili jsme je tam. Každej pak dostal plavecký brejle a začalo to. Tohle se naopak strašně moc povedlo. Jirka se úplně rozzářil, přesně tohle ve filmech miloval. Celý to mělo jenom jeden jediný háček...

Jaký?

Ukázalo se, že místo plaveckých brýlí jsme všem měli rozdat spíš špunty do uší. Šlehačku jsme z nich dostávali ještě týden (směje se).

Kromě svého angažmá v několika divadlech jste také léta hlasem televizního pořadu Prostřeno. Jaký jste vy sám jedlík? A jaký kuchař?

Kuchař fakt nejsem (směje se). Když mám hlad a po ruce zrovna není nikdo, kdo by mi uvařil, tak si udělám špagety. To je tak asi jediný jídlo, které zvládám - tedy za předpokladu, že mám koupenou hotovou omáčku, parmazán nebo nivu a olivy. To mě uspokojí skoro vždycky.

Pokud jde o konzumaci jídla, tak jsem vděčný strávník. Sním v podstatě všechno.

Hlas jste nedávno propůjčil i jedné audioknížce. Jmenuje se „Vždy je cesta“ a napsal ji cestovatel Honza Drobný.

Ano, brzy to vyjde. Momentálně je to v péči zvukaře.

Václav Vydra se snaží koním zajistit co nejhezčí a nejpřirozenější život. „U koní trávím v poslední době prakticky veškerý svůj čas. I ten, který nemám. Má to pro mě obrovský smysl.“

Foto: Petr Hloušek, Právo

Poselstvím této knihy je, jak sám název napovídá, že vždy existuje nějaká cesta, tedy řešení. Měl jste vy sám někdy pocit, že ztrácíte cestu?

Naštěstí neměl. Byly sice chvíle, kdy se moje cesta různě klikatila a já jsem si dost zacházel, ale nikdy jsem neměl pocit, že jsem ztracený. Vždycky jsem kráčel s pevnou vírou a jistotou. Vždycky jsem se taky uměl vrátit zpátky, když to bylo třeba.

Pokud kůň stojí celý den zavřenej někde v boxu, tak nemůže být ani zdravej, ani šťastnej.

Jednou z vašich životních cest jsou i koně.

Pozor, koně nejsou jen tak nějaká moje odbočka. Koně jsou v mém životě doslova dálnice! U koní trávím v poslední době prakticky veškerý svůj čas. I ten, který nemám. Má to pro mě obrovský smysl.

Koně přitom chováte netradičním způsobem. Nemají podkovy, obývají stáj bez boxů, z té navíc mohou kdykoliv ven. Pokud na nich jezdíte, tak většinou volně - tedy bez sedla a uzdy. Proč to všechno?

Protože chci, aby byli šťastní a žili co nejvíc svůj přirozenej koňskej život. Pro mě už je „klasická stáj “ naprosto nepřijatelným prostorem pro život koní. Pokud kůň stojí celý den zavřenej někde v boxu, tak to normální rozhodně není. Takovej kůň pak nemůže být ani zdravej, ani šťastnej.

Pro koně je normální, když se může volně pohybovat, a to na různorodých površích. Jejich původním domovem totiž byla drsná step, na které každý den nachodili nebo naběhali nejmíň třicet kilometrů.

Takoví koně pak samozřejmě nepotřebovali upravovat kopyta, protože se jim rohovina přirozeně obrousila. To my na statku v Malčanech nahrazujeme takzvaným „strouháním“ - úpravou kopyt důsledně podle jejich anatomie a fyziologie. Snažíme se zkrátka koním zajistit co nejhezčí a nejpřirozenější život a uchovat je ve zdraví.

Pokud by tu ještě byla vaše maminka Dana Medřická, sdílela by vaši lásku ke koním?

Já věřím, že tu pořád se mnou je. A že to všechno vidí a sdílí.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků