Hlavní obsah
Taťjana Medvecká Foto: Petr Horník, Právo

Taťjana Medvecká: Když mě chválí, je mi to podezřelé

Pětačtyřicet let na první scéně, stovky rolí ve filmu, televizi, rozhlasových hrách a dabingu, za které dostala Českého lva, dvě Ceny Thálie a další. Přesto o sobě Taťjana Medvecká (67) stále pochybuje.

Taťjana Medvecká Foto: Petr Horník, Právo
Taťjana Medvecká: Když mě chválí, je mi to podezřelé

Co vám teď nejvíc schází?

Naplnění základních lidských potřeb – setkávání, projevy srdečnosti, osobní živé sdílení. Bojím se, že jak si člověk postupně zvykne na všechno, brzy nám třeba to vřelé objetí přestane chybět.

Nebo si vezměte zpěv. To, že maminka zpívá dítěti, ho přece formuje na celý život. Teď o zpěvu slyšíme hlavně to, jak se jím šíří kapénky.

Zpívala jste dcerám?

Ano, snažila jsem se. Ovšem takový repertoár, jaký měla moje maminka, když zpívala v dětství mně, jsem rozhodně nabídnout nemohla. Od kostelních písní, přes operní árie až k přisprostlým písničkám. Měla krásný hlas a byla nadšenou zpěvačkou.

Když mě poprvé slyšela zpívat na jevišti ve Viole, prohlásila, že pípám jako kuře v krabičce. Moc sebedůvěry v pěveckém projevu mi to nepřidalo. U vnoučat mám víc kuráže, doufám jen, že je od zpěvu neodradím.

Díky koronaviru konečně denně vařím teplé jídlo a můj manžel je z toho, doufám, v příjemném šoku

Pěvecká dispozice je prý dána každému, jen je ji třeba rozvíjet a kultivovat. To jsem nejspíš zanedbala. Když je v inscenaci potřeba zazpívat, nadšeně se připojím, ale že bych měla odvahu stoupnout si na jeviště jako zpěvačka, to tedy ne.

Našla byste na současném stavu nějaká pozitiva?

Tak jako spousta jiných lidí si daleko víc užívám a vážím rodiny a domova. Víc než dvacet let jsem do našeho domu chodila v podstatě jen přespávat a nevěnovala jsem mu adekvátní péči. Takže teď jsem našla v jeho zvelebování výrazné zalíbení. Od generálního úklidu garáže, sklepa, půdy a třídění věcí, přes natírání zábradlí po renovaci schodiště, na kterou se chystám.

Hlavně mě těší, že hned vidím konkrétní výsledek své práce. Loňské jaro mi dalo poznat krásu zahradních prací, na ty jsem nikdy neměla čas. Takže jsem ryla, plela, sázela i sklízela! Dělám teď doma věci, které jsem léta odkládala, a mám z toho radost.

Dcery jsou z domu, jste teď zavření doma s manželem (scenárista a pedagog FAMU Jiří Dufek). Nedostavila se ponorka?

Vůbec ne! Můj muž je strašně šikovnej a tady je takový práce! Navíc ve dvou to jde líp. Taky díky koronaviru konečně denně vařím teplé jídlo a můj manžel je z toho, doufám, v příjemném šoku. Věděl ovšem, koho si bere, a vždycky měl pro moji práci veliké pochopení.

„Mnoha chyb, které jsem udělala, bych se vyvarovala, kdybych měla větší sebevědomí, neměla o sobě tolik pochybností,“ říká Taťjana Medvecká.

Foto: Petr Horník, Právo

Byla jste ambiciózní matka?

To snad ani ne, dcery mi spíš vytýkaly, že jsem to, že se dobře učily, brala jako samozřejmost. V tom mají pravdu. Moje maminka byla velmi přísná a kritická a moc mě nechválila a já se naučila žít s velkou kritičností vůči své osobě. Když jsem viděla, že moje holky jsou chytré a šikovné, přišlo mi nepatřičné je moc chválit.

Napravuji to teď u svých tří vnoučat. Kristina nedávno podotkla: „Teda takhle sis se mnou nikdy nehrála.“ Jenže když máte děti v období, kdy se chcete a můžete nějak profesně realizovat, a ještě chcete mít vzornou domácnost, nemůžete to zkrátka všechno zvládnout dokonale.

Když si dcery zařídily vlastní byty, taky jsem měla zprvu tendenci, hned když jsem k nim přišla, „s něčím jim pomoct“. „Ne, mami,“ řekly rezolutně, „přišla jsi za vnoučaty.“ Tak je poslouchám a náramně si tu dobu hraní s mrňousky užívám.

V Divadle Ungelt jste teď nazkoušela hru Dobrou noc, mami, s níž před pětadvaceti lety divadlo začínalo. Roli, ve které se snad brzy představíte, tenkrát hrála Květa Fialová. Znaly jste se?

Ano, několikrát jsem měla štěstí se s touto okouzlující dámou setkat.

Proslavila se mimo jiné tím, jak si pochvalovala stáří.

Ano, a mojí tchyni to strašně lezlo na nervy. Vůbec s ní nesouhlasila.

Jak to vidíte vy?

No, asi budu souhlasit s tchyní. Aby byl člověk schopen přijímat věci s nadhledem a pochvalovat si stáří, na to bude třeba jisté dispozice, a tu nemám.

V Divadle Ungelt nazkoušely s Lucií Štěpánkovou drama Dobrou noc, mami.

Foto: Jan Malíř

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju svoji konečnost a moc mě to netěší. Ale naštěstí nepatřím k těm, kdo se tím zabývá už od puberty. Jsem spíš takové šťastné pako, které letí životem. Dolehlo to na mě až před sedmi lety, kdy mi krátce po sobě odešly maminka i tchyně. Došlo mi, že se pro mě uzavřela jedna část života a že na prahu stáří teď stojím já.

Dobrou noc, mami, Pulitzerovou cenou ověnčené drama Marshy Normanové, není zrovna veselá hra o vztahu mezi matkou a dcerou. Promítáte si vlastní zkušenosti?

Takový text samozřejmě nasadí do hlavy červíky pochybností, jestli jsem sama byla dobrou matkou, dostatečně empatickou… Dnes bych některé věci dělala jinak. Ale, co nadělám, už nic nezměním, ale je asi dobře, že si člověk takové otázky klade.

Jak si na ně odpovídáte?

Odpovědět by měly hlavně moje dcery. Když vidím, jak se obě skvěle chovají ke svým dětem, jak se jim opravdu naplno věnují, určitou výčitku, že jsem to nebyla každý večer já, kdo je ukládal do postýlky a četl pohádky, nemůžu nemít.

Důvod byl jednoduchý: večer jsem hrála v divadle. Samozřejmě že podobně se s tím musejí vyrovnat i ženy v jiných profesích, lékařky, sestřičky, ženy, které pracují v provozu na směny a spousty dalších.

Nebylo úplně snadné sladit kariéru a mateřství. Měla jsem hrát Ofélii (v Shakespearově Hamletovi) a místo toho se v roce 1981 narodila Kačenka. Když za sedm let přišla na svět Kristinka, měla jsem hrát Slečnu Julii (nejznámější hra Augusta Strindberga).

Herectví je takové zvláštní jepičí pinožení, kdy máte velmi omezený čas a ten se snažíte co nejlépe využít. A pak zvažujete, co za co stálo. Děkuji Bohu, že jsem děti měla, ale stoprocentní matka jsem určitě nebyla.

Ze školy jste šla rovnou na první scénu.

Už během studia na DAMU jsem hostovala ve dvou inscenacích v Městských divadlech pražských a ve skrytu duše doufala, že mi nabídnou angažmá. Nic takového se nestalo. V posledním ročníku však přišla nabídka z Národního na roli kněžny Marie Bolkonské ve Vojně a míru. Podruhé jsem tam hostovala v Nezvalových Milencích z kiosku a pak následovalo angažmá.

Jako třiadvacetiletá s Petrem Kostkou na scéně Laterny magiky v jevištní adaptaci Nezvalových Milenců z kiosku.

Foto: ČT

Co to s vámi udělalo, stát ve dvaadvaceti na jednom jevišti s takovými herci jako Karel Höger, Dana Medřická, Josef Kemr, Jana Hlaváčová, Luděk Munzar?

Vlítla jsem do toho po hlavě, protože jsem strašně toužila hrát, hrát, hrát. Naprosto mě to pohltilo. Až po čase jsem začala uvažovat o tom, jak se na mě dívají ostatní, a dostavily se pochyby.

Dodnes si jsem hrozně málo jistá svou pravdou, což může v mém věku působit až trapně

Měla jste nějaké vysněné role?

Jedinou, Ninu Zarečnou v Rackovi. Hodně bych se v ní našla: mladá dívka pocházející z nedivadelního prostředí a její fascinace divadlem. Moje maminka, která mě v životě zásadně ovlivnila, mi říkávala: „Hlavně tam ničemu nevěř, je to všechno jen divadlo.“ Celý život jsem měla vysunutá tykadla obezřetnosti, když mě někdo moc chválil, přišlo mi to podezřelé.

Mnoha chyb, které jsem udělala, bych se vyvarovala, kdybych měla větší sebevědomí, neměla o sobě tolik pochybností. Dodnes si jsem hrozně málo jistá svou pravdou, což může v mém věku působit až trapně. Na druhou stranu je to možná i výhoda, protože mi není zatěžko diskutovat a přijímat názory jiných.

Jak se po těch 45 letech v Národním cítíte?

Hraju naštěstí v krásných a diváky dobře přijímaných představeních jako Kytice, Maryša nebo Audience u královny, kde hraju Margaret Thatcherovou. Když jsem ji teď nedávno dabovala v seriálu Netflixu Koruna, pobavilo mě, že některé repliky byly totožné s těmi, co říkám na jevišti. Není divu, hru i seriál psal stejný autor.

Aniž jsem mohla tušit, že ji budu hrát, mě tahle první britská premiérka fascinovala, její razance byla nepřehlédnutelná.

Mnoho vašich kolegů, s nimiž jste stála na prknech Národního divadla, už není mezi námi.

Člověk ví, že něco takového někdy nastane, ale připraven na to není nikdy. Na herectví je zvláštní, že i když je kolega vlastně cizí člověk, je naše práce velmi kontaktní, jsme si hrozně nablízku, psychicky i fyzicky.

Dodnes mi mozek odmítá připustit, že se už nikdy při práci nepotkám třeba s Vaškem Postráneckým. Tolikrát jsme spolu hráli, měli jsme k sobě hodně blízko. Jeho energie byla ohromující, tudíž ta mezera po něm je strašně citelná.

Změní to, co teď prožíváme, divadelní svět?

Žijeme v takovém zvláštním mezičasí, je velká otázka, jak dál. Budou lidé chodit? Čím je oslovíme? A pokud se vrátí, budou vyhledávat především pobavení?

Dnešní mladí režiséři mají právo na svůj pohled a je jen přirozené, že občas nejsem napojená, že mnoha věcem nerozumím

Co myslíte?

Lidé se přirozeně budou chtít uvolnit, ale věřím, že posláním divadla je kromě jiného i umožnit divákovi něco spoluprožít. Něco, po čem touží, co se ho dotkne, co ho přesahuje.

To bych si moc přála, aby zůstalo. Opravdové emoce, tady a teď.

Jaký názor máte na divadelní experiment? Přiznám se, že mi vás nedávno bylo trochu líto, když jste v Národním běhala v Králi Oidipovi po jevišti s nalepenými vousy.

Dřív se generace střídaly po dvaceti letech, teď se všechno zrychluje. Dnešní mladí režiséři mají bezpochyby právo na svůj pohled a je jen přirozené, že občas nejsem napojená, že mnoha věcem nerozumím nebo je nechápu. Že mě tak neohromuje vizualita a velkolepost formy, že mi unikají různé odkazy. Je mi ale jasné, že to tak v Národním muselo být vždycky, že starší koukali, co tam předvádějí ti mladí, a říkali si: „Tohle že má být divadlo?“ Podstatné vždycky je, zda to k divákům promlouvá.

Co k divákům bezesporu promluvilo, byl váš filmový debut, komedie Marečku, podejte mi pero!

V době jejího vzniku nikdo netušil, jaký bude mít u diváků ohlas. Původně měla moji postavu hrát Marta Vančurová, když jsem přišla na kostýmní zkoušku, visela tam na šatech cedulka s jejím jménem. Otěhotněla, a tak oslovili mě.

Bylo to moje první setkání s Jirkou Schmitzerem, od té doby jsme spolu několikrát vytvořili dvojici. Ve filmu Jako nikdy jsem ho dokonce pohřbívala. Naposledy jsme se setkali, zase jako manželé, v seriálu Most!.

S Jiřím Schmitzerem vytvořili ve veleúspěšném seriálu Most! svérázné majitele autoservisu Julišovy.

Foto: ČT

V seriálu takového ražení vás asi čekal málokdo.

Už když jsem si přečetla první díl scénáře Mostu, nadšeně jsem s natáčením souhlasila.

S režisérem Prušinovským jsem se setkala na seriálu Čtvrtá hvězda, jeho styl práce se mi líbil a myslím, že se dobře doplňovali s Miroslavem Krobotem, se kterým jsem hrozně ráda pracovala v divadle. Jeho humor a vidění světa mě vždycky hodně bavilo.

Vy jste hrála i u klasika české kinematografie Otakara Vávry. Jaký byl?

Z režiséra Vávry jsem měla hrůzu. O to víc mě překvapilo, jak se k hercům choval noblesně. Poprvé jsem u něho hrála v Osvobození Prahy. Hrála jsem vězenkyni, která se chce útěkem zachránit z transportu. Ten záběr se mockrát opakoval, já pokaždé snaživě utíkala opravdu jako o život. Jednou mě ale ten esesák zastřelil moc brzy, jindy já padla moc pozdě, nebralo to konce. Byla jsem úplně vyřízená, nohy se mi klepaly.

Po pár dnech mi zavolali, že se to musí točit znovu, protože se ta sekvence nějak poničila v laboratoři. Měla jsem druhý den odjíždět na dovolenou, navíc mě pořád hrozně bolely nohy. Znovu jsem tedy ze všech sil běžela, a když jsem přeskočila nějaký potůček, svalila jsem se jako podťatá. Natrhla jsem si oba stehenní svaly.

Odvezli mě na nosítkách do terezínské nemocnice. Nikdy jsem ten film neviděla, a tak ani nevím, jestli tam ta scéna vůbec zůstala.

Ve dvanáctidílném historickém seriálu Já, Mattoni hrála zatrpklou a panovačnou manželku hlavního hrdiny.

Foto: ČT

Daleko radši vzpomínám na Vávrův film Veronika o Boženě Němcové. Hrála ji Jana Hlaváčová, k níž jsem vzhlížela. Úžasná herečka a báječná kolegyně. Hráli tam i Radovan Lukavský, Martin Růžek, František Němec a další skvělí herci.

V dobových seriálech jste se objevovala často. V poslední době v Já, Mattoni a První republice.

Máte pravdu, to byly dva dobové seriály za sebou. Pak taky Četnické humoresky nebo Dobrodružství kriminalistiky. A vzpomínám si ještě na jeden. Zlá krev, kterou režíroval František Filip. Myslím, že tomuto panu režisérovi by televize měla postavit pomník. Kolik toho a v jaké kvalitě natočil! Připadá mi, že dneska se seriály nějak šijí horkou jehlou.

Díváte se ráda na českou televizní klasiku?

Musím se přiznat, že jsem v době jejich vzniku neviděla vcelku ani Nemocnici na kraji města, ani F. L. Věka, ani Sňatky z rozumu. Když jsem náhodou nehrála a byla doma, tak jsem prostě nestíhala sednout si večer před televizi. A reprízy jsem taky nikdy vcelku neviděla. O prázdninách, když jsem se snažila dětem vynahradit, co jsem zanedbala během sezony, jsme se večer na televizi nedívali.

Jaké máte plány na dobu, kdy všechna ta omezení jednou skončí?

Mě tahle situace naučila moc neplánovat. Držím se při zemi a modlím se, abychom všichni zůstali zdraví. I když jsem vždycky moc ráda cestovala, tedy od doby, kdy jsme mohli. Dodnes mi je líto, že jsme měli v našich nejlepších letech svět zavřený. Ne že bych vyrazila s baťohem na zádech do Himálaje, spíš objíždíme památky a přírodní krásy. Přiznávám, jsem kýčař. Pohled na slunce zapadající za oceán se mi neomrzí nikdy.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků