Hlavní obsah
Marta Kučíková Foto: archiv Marty Kučíkové

Spisovatelka Marta Kučíková: Ital musí mít své jistoty, silné italské kafe a bar

Co vše se může přihodit, když se zralá žena zvyklá na velkoměsto odstěhuje i s rodinou do severoitalského podhůří Dolomit? „Dnes jsem typ hospodyně říznuté intelektuálkou,“ charakterizuje sama sebe úspěšná blogerka a spisovatelka Marta Kučíková. Bestsellerem se stala už její první humoristická knížka Italské jednohubky, v níž s vtipem popisuje své zážitky a především italský životní styl. Autorce ale vždycky do zpěvu nebylo.

Marta Kučíková Foto: archiv Marty Kučíkové
Spisovatelka Marta Kučíková: Ital musí mít své jistoty, silné italské kafe a bar

„Ženská, já vás chci domů. A všem bručounům dávkovat po kapkách.“ „Jste vtipná a máte vlídnou duši.“ „Obyčejná milá lidskost, díky.“

Reakce jejích obdivovatelů mají jedno společné: paní Marta je nejen rozesměje, ale i chytí za srdce. Ke svým veselým italským postřehům dodává nemalou porci laskavosti a dobrosrdečnosti, a to tak přesvědčivě, že se stala Blogerkou roku 2016 a posléze získala i nejvyšší možné ocenění Blogerka desetiletí. Několikerý dotisk si vyžádalo i pokračování její knihy, Italské dvojhubky, a teď jí vychází už třetí.

Nápad změnit rodnou hroudu za italskou vzešel z hlavy jejího akčního – českého – manžela. „Po hektickém pracovním vypětí toužil po životě ve zdravějším prostředí a také chtěl trávit víc času s rodinou. Proto kývl na nabídku pracovat v malém městečku nedaleko Vicenzy. Samozřejmě dočasně, maximálně pět let. Těch pět se protáhlo na současných patnáct.“

To už je dostatečně dlouhá doba, abyste si zvykla na špagety a parmazán, ne?

Bodejť by ne. Ovšem nejsem jako typický Ital, který je má každodenně a bez nich nežije. Stejně tak jsem si zvykla na polední pauzy. Lidé si odskočí domů na svoje špagety se zeleninou, stihnou krátkého šlofíka, což je nezbytné pro regeneraci, a vrátí se zpět do práce, kde jsou do večera.

Dřív jsem se tomu polednímu hovění vehementně bránila, připadalo mi, že po obědě odpočívají jen lenoši a budižkničemové. No, a po pár měsících jsem to začala praktikovat taky. Stačí čtvrthodinka. Řeknu vám, funguje to na sto procent.

A přišla jste na to, proč Italové po každodenní náloži špaget netloustnou?

Porce špaget je pokaždé doplněna dvojnásobnou porcí zeleniny, buď vařené, grilované, nebo čerstvé.

Ve své již třetí knize italských postřehů autorka čtenáře potěší i řadou místních receptů.

Foto: archiv Marty Kučíkové

Co vám proběhlo hlavou jako první, když jste se dozvěděla, že budete žít v podhůří Dolomit?

Vůbec jsem nejásala, ale po mnohatýdenních debatách s manželem jsem nakonec přikývla. Věděla jsem jen, že budeme bydlet v pronajatém bytě na kraji městečka, které je od moře vzdáleno sto kilometrů. Zato do hor je to půlhodinka.

Severní Itálie je jiná než spodek italské kozačky. Na jihu mají větší, šťavnatější pizzy, více se radují, více křičí a více je tam slyšet Mamma mia! s těmi špagetami létajícími v kuchyni nad hlavou.

My jsme tady jaksi umírněnější. Naše městečko je malé, spíš se vylidňuje, o práci tu nezavadíte. Ovšem kolkolem zelené kopce s půvabnými kostelíčky na vršcích, řeka s pstruhy a čirou vodou z hor, šalvěj a rozmarýn rostoucí na každém kroku. Na odpočinkovou dovolenou a šlapání po horách ideální místo. Na každodenní žití už náročnější.

To mě právě zajímá. Vy, inženýrka ekonomie, jste začala vypomáhat v místním obchodě i v rodinách s domácími pracemi, starala jste se o nemohoucí stařečky a k tomu byla taxikářkou svých dětí…

Prostě holka pro všechno, na kostýmky jsem musela zapomenout. Co jsem ale musela z počátku překousnout, byla jakási má hrdost, že já, ženská se školou a pracující celý život v bance v centru Prahy, budu muset být úslužná i k lidem, kteří třeba opovrhují cizinci.

A že bych měla být vděčná za jakoukoli práci, jako je třeba uklízení či výpomoc kdekoli. Ale ta moje falešná hrdost vzala za pár měsíců za své.

Kolikrát jste to chtěla vzdát a vrátit se domů?

Pokud jste sami bez dětí, můžete se vždy otočit na podpatku a vrátit se. Ale naše děti tu začaly chodit do škol, mají tu kamarády, vyrůstaly tady. Já se zpočátku chtěla vracet každý den, později každý měsíc. Pak jsem si říkala – do roka, určitě do roka jsme zpátky.

A před pár lety jako by se něco změnilo, díky mému onemocnění jsem poznala pravou povahu Italů, láskyplnou a chápající, až mě to ohromilo. Dnes mám dva domovy, český a italský, ale stejně ten pravý máme nakonec každý sám v sobě.

Prala jste se s rakovinou v pokročilém stádiu. Kde v sobě berete nadhled i humor?

Před šesti lety jsem procházela velmi těžkým zdravotním obdobím, kdy jsem se musela půl roku léčit po operaci v Čechách s velmi nejistou budoucností. Doktoři mi dávali malou šanci na přežití. Manžel tenkrát zůstal se třemi dětmi v Itálii sám.

Paní Marta dokáže pobavit i rozesmát své čtenáře nejen ve svých knížkách, ale i na autogramiádách.

Foto: archiv Marty Kučíkové

Jak se cítíte dnes?

Cítím se báječně. Psychicky určitě. Fyzicky mám nějaké trvalé zdravotní potíže, někdy bolesti, ale to beru jako daň za přežití. Víc si vážím každodenních drobností a obyčejností, více se směju.

Život neberu tak třeskutě vážně a filozoficky, ale s lehkostí a radostí. On ten život lehký je, jen záleží na vašem úhlu pohledu.

A vaše děti? Jak zvládají místní školy?

Studují nyní zdejší gymnázium s latinou a řečtinou. Do školy se tu chodí i v sobotu a přes prázdniny dostávají všechny italské děti kopu úkolů, ze kterých jsou následující školní rok známkovány.

Systém výuky mi připomíná filmy pro pamětníky z třicátých let. Velmi přísný, profesoři důslední, žáci nesmějí chodit do školy s odhalenými rameny či v kraťasech nebo v minisukni, nesmí se používat mobily. Nikdo nijak neprotestuje, zkrátka jsou to daná pravidla, zažitá, která výborně fungují.

Dcerám je nyní devatenáct a osmnáct, synovi třináct. I přes moji počáteční nechuť se sem přistěhovat jsem dnes velmi ráda, že tu mohli vyrůstat. Mají dobrý základ.

Jak vás vlastně napadlo psát?

Manžel brzy po příjezdu do Itálie založil politický blog, já mezitím psala rodině i známým desítky sáhodlouhých dopisů s veselými zážitky. Také mi chybělo nějaké laskavé podrbání si v českém jazyce, na popud kamarádky jsem si tedy založila blog, kam jsem začala psát postřehy z žití české rodinky v Itálii.

Příběhy, jež se mi staly, nic smutného. Jsem taková dobrosrdečná veselá drbna a moje zážitky začaly přinášet lidem radost a pohodu. Což mě tedy nesmírně těší.

Vzpomenete si na svůj první příběh, který to odstartoval?

Asi ten s názvem Chci prsa, ale italská!, takové krátké povídání o tom, jak jsem šla k místnímu řezníkovi kupovat kuřecí prsa, bez znalosti italštiny samozřejmě, ale s odhodláním neodejít s prázdnou.

Co na to rodina? Chválí děti maminku, že mají doma Blogerku desetiletí?

Berou to stejně jako já, jako každý jiný koníček, na který je čas až po povinnostech. Stejně jako když chytáte ryby nebo pletete nekonečné šály. Samozřejmě, že všichni byli rádi, novinou je pro ně nějaké moje zviditelnění v médiích. Občas se chytnou za hlavu, co jsem zase plácla, protože zkrátka mluvím, jak mi huba narostla.

Mé knížky a všechna ocenění jsou takovým jemným podrbáním mého ega, že ta moje písmenka mají nějaký smysl a někoho rozesmějí. Tuhle mne dojala na autogramiádě jedna elegantní, asi osmdesátiletá paní. Stála ve frontě na podpis dvě hodiny s tím, že mi děkovala za stránku 38 v Italských dvojhubkách. Prý jí v noci pomáhá při bolestech víc než léky.

Co vás na Italech ze začátku nejvíc překvapilo?

Spousta věcí, ale třeba i to, jak uznávají autority, navzájem si nekafrají do práce a respektují se navzájem. Vládne tu jakási úcta k práci toho druhého i respektování jeho odborností. Ať jste lékař, popelář, prodavač, hrobník.

Také tu je jakýsi skrytý matriarchát, babička má prostě první a poslední slovo. A že se poslouchá a poslechne, o tom nemějte pochyb. Babičkou nemyslím malou skrčenou křičící temperamentní vdovu v černém, ale mladistvě vyhlížející, velmi akční ženu středního věku.

Středním věkem tady nazývají všechny do sedmdesátky, osmdesátky, až teprve poté nastává ten zralejší věk.

O Italech se říká, že jsou vášniví a nadšeně obdivují ženy. Jak to vidíte vy?

Pokud vám Ital řekne Ciao, bella čili Nazdar, krásko, neznamená to, že jste opravdu krásná, a nic za tím nehledejte. Pravý Ital o sebe velmi dbá, co se týče oblékání, hygieny, kosmetiky. Ti kluci to mají v sobě odmalička.

Jsou galantní a chovají se velmi příjemně ke všem ženám. Proto dokážou oblbnout nevědoucí cizinku, která se mu po pár běžných konverzačních frázích sklátí omámeně do náruče, kdežto pravá Italka se jenom směje a švitoří s ním v podobném duchu. Nevidí v tom žádné balení či namlouvací vrkání.

Já se s místními frajery bavím tak nějak po mateřsku a oni roztají jako sníh v létě. Takže na jejich Ciao, bella odpovídám Ciao, amóre, Nazdar, lásko, a řeknu to klidně i osmdesátníkovi.

Ve své knížce zmiňujete, že italští staříci jsou stále frajeři a jejich osmdesátileté manželky stále šťabajzny. Jak to dělají?

Italské postarší šťabajzny mají vždy perfektně upravené vlasy, namalované oči a nalakované nehty, i u nohou. Nejsou to paničky, co nikdy nepracovaly, většina z nich dřela celý život ve fabrice. Ale mají v sobě zakódováno, že žena je stále ženou a věk či nemoci nejsou překážkou v tom, aby o sebe pečovaly.

A proto muži, kteří jsou galantní i do stovky, se k nim chovají jako před padesáti lety. Muž je prostě muž a žena je žena, věk to přece nijak nemění.

Popsala jste, že i v nejmenší vesnici je v Itálii stejný počet barů a kadeřnictví. Vážně?

Neberte Italům jejich kafe, prosecco a kadeřníka! Ital musí mít své jistoty, silné italské asfaltové kafe a bar, kde si ho vždy během dne může dát. A k tomu patří i sklenička perlivého prosecca nebo malá plechovka piva. Tahle každodenní jistota je nutná.

A stejně tak, že máte v ulici, maximálně v té vedlejší, kadeřnictví. Znáte nějakého Itala či Italku s neupravenými vlasy? Já tedy ne. Je to něco jako každodenní čištění zubů. Vlasy jsou od toho, aby byly hezky učesané. A bar je tu od toho, aby vás ranní, dopolední, polední, odpolední, večerní či noční kafe nakoplo k dalšímu žití. Není to krása?

Vaříte po italsku, nebo raději po česku? K nedělnímu obědu svíčkovou, nebo těstoviny?

Kápla jste na to, ano, v neděli, v jediný nepracovní den, mám čas kuchtit naše výborné české pokrmy, během týdne ovšem spíš italské. Miluji jejich těstoviny, domácí omáčky, risotto, grilovanou zeleninu.

Italské návštěvě vařím ovšem po česku. Připadá jim zvláštní jíst něco teplého sladkého, třeba ovocné knedlíky, houskové knedlíky jim připadají suché a nechápou, proč děláme tolik omáčky – svíčkové. Oni si vezmou jenom kousek suchého knedlíku a trošku smočí v omáčce. Ale všem chutná.

Hora Novegno je prý přímo magické místo. Při výšlapu na její vrchol v kompletní rodinné sestavě – s manželem Vítem a s dětmi Sárou, Maruškou a Šimonem.

Foto: archiv Marty Kučíkové

Co je místní kulinářská specialita?

Přímo tady u nás jsou to jednoznačně čerstvé vaječné těstoviny bigoli s kachní omáčkou a parmazánem. Bigoli jsou silné asi jako žížala. Kachní omáčka je směsí několika ingrediencí, maso musí být výlučně kachní. K tomu popíjíte místní silné černé víno, je tmavě červené, a koukáte do kraje na zelené kopce. Víc ke štěstí v tu chvíli ani netřeba!

Jste povahou dobrodruh, který má toulavé boty a rád cestuje?

Zamlada jsem ráda poznávala nová místa, nové lidi i cizí země. Pak se mi jako starší matce narodily postupně tři děti a ta touha poznávat dálky mě už přešla. Je mi dnes pětapadesát a už zdaleka nejsem sběratelkou nových nepoznaných míst.

Chci si hýčkat ta svá stará, která znám a mám je ráda. Asi vás překvapí, že jsem v Itálii nikde jinde než tady poblíž nebyla. Ještě jsem neviděla Řím ani jsem se nepokochala krásami Toskánska, jenom párkrát jsem byla v Benátkách, třikrát v Miláně a pak v okolí našeho městečka.

Tady mi například učarovalo místo právě blízko nás, je to hora Novegno, kam se jede hodinu do kopce. A pak šlapete po svých, dostanete se skoro až nad mraky. Tam cítím absolutní souznění, klid a tichou radost. Někdy mám chuť rozpřáhnout ruce a letět nad mraky. Stejný pocit cítím, když se vracím na skok do mé milované rodné Telče.

O čem píšete právě teď?

Teď mi vyšla v Mladé frontě knížka Po italsku do hubky. Je to povídání s laskavými drby a kupou místních typických receptů z italského dolomitského podhůří určených jak pro kuchařské nadšence, tak i pro čistě nevařící praktiky. S přívětivostí, špetkou humoru a radostí. Zkrátka po italsku!

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků