Hlavní obsah
Martina Wolf Čapková Foto: Petr Horník, Právo

Psycholožka Martina Wolf Čapková: Pokud překonáme krizi, vnitřně nás to posune, posílí

Koronavirus s našimi životy pořádně zamával. Krizi však můžeme chápat nejen jako zátěž, ale i jako možnost nastartovat se po prožitém traumatu znovu – a lépe. Tak to vidí vedoucí psycholožka Hasičského záchranného sboru České republiky Martina Wolf Čapková, která se na péči o psychiku v náročných situacích specializuje.

Martina Wolf Čapková Foto: Petr Horník, Právo
Psycholožka Martina Wolf Čapková: Pokud překonáme krizi, vnitřně nás to posune, posílí

Můžete vysvětlit, jak naši psychiku pandemie ovlivnila?

Je to krizová situace specifická tím, že je pro nás nová. Naše generace se s tak rozsáhlou pandemií setkala poprvé. Nevíme, jak se bude vyvíjet, zda například přijdou další vlny, anebo ne. Pokud se s nějakou situací setkáváme poprvé, vzbuzuje v nás přirozeně nejistotu. Z nejistoty pramení další pocity.

Jaké?

Především úzkosti. Chybí nám jistota, protože pokyny a nařízení se rychle měnily. Bylo – a nejspíš ještě bude – těžké se v záplavě nových informací zorientovat.

Někdo na to reaguje tak, že se snaží všechny informace sledovat, možná v až nadměrné míře. Jiný se chce naopak mentálně odstřihnout, být od problémů co nejdál.

Překvapilo mě, jak rychle jsme se vyrovnali s opatřeními spojenými s karanténou. Ze dne na den jsme začali nosit roušky, učit doma děti, případně z domova i pracovat…

I já mám pocit, že jsme se dokázali velmi rychle a celkem dobře adaptovat. Když chyběly roušky, lidi se aktivně chopili šicích strojů, někteří nabízeli roušky zdarma. Proběhla vlna solidarity. Pomáhat a aktivně se zapojit je jeden ze základních principů, jak se může člověk s neobvyklou situací nebo krizí vyrovnat.

Pomáhání jiným prospívá i nám samotným, zbavuje nás pocitu bezmoci. To funguje v případě každé krizové situace. Pokud se člověk aktivně zapojí do jejího řešení, daleko lépe se vyrovnává s následky.

Kdo nešije, není Čech. S chybějícími rouškami jsme si poradili.

Foto: ČTK

Jsem si vědoma nemalé problematičnosti toho přirovnání, ale nedá mi to… Stále jsou mezi námi lidé, kteří přežili hrůzy pracovních a vyhlazovacích táborů. Víme, že například v Terezíně se hrálo divadlo, a humor fungoval dokonce i v Osvětimi. Platí, že jsme pro krizové situace vybaveni lépe, než běžně předpokládáme?

Potřeba a touha krizovou situaci zvládnout a přežít jsou v nás hluboce zakořeněné. Většina lidí je přirozeně odolná. V těžkých chvílích automaticky hledáme způsoby a mechanismy, jak se s výraznou zátěží vyrovnat s pomocí zdrojů, které máme zrovna k dispozici, ať jsou třeba jakkoli omezené. Jedním z klíčových způsobů je právě humor a z něj pramenící nadhled.

Různé vtipy, které začaly o koronaviru a v souvislosti s ním kolovat, nám pomáhají získat odstup, zasmát se, uvolnit se. Humor je jedna z podstatných strategií odbourávajících stres, používají ho i záchranáři.

Výraznou paralelu současnosti vidím v další události, s níž jsme se museli v nedávné minulosti vyrovnat – s povodněmi.

V čem jsou si tyto dvě události podobné?

Povodně v roce 1997 se týkaly rozsáhlého území naší republiky, mnoha obyvatel. Byly to první velké povodně, které naše generace zažila, takže podobně jako dnes v případě epidemie koronaviru jsme s nimi neměli podstatnou zkušenost. Lidé nevěděli, co je čeká, jak se bude situace vyvíjet. Obávali se, zda to zvládnou po stránce psychické i materiální.

Netušili, jestli a jak dokážou obnovit své domovy a vrátit se k normálnímu životu, který znali. První povodně přinesly zkušenost. Poznali jsme, že je to situace, která se dá zvládnout a po níž je možné vrátit se do normálu.

Někde to přineslo i pozitiva – obce a obydlí se zkvalitnily, vybudovala se nová infrastruktura. Lidé zjistili, že taková událost nemusí přinést jen to špatné.

Dá se říct, že na další masivní povodně, v roce 2002, jsme už byli lépe připraveni?

Bezesporu ano. Když nastaly další povodně, lidé se s nimi většinou uměli lépe vyrovnávat. Naučili se reagovat, už věděli, že je to situace, která se dá zvládnout.

Byl lépe připravený systém, včetně poskytování psychosociální pomoci. Naučili jsme se spolupracovat v rámci složek integrovaného záchranného systému a neziskových organizací, tak aby pomoc byla efektivní a koordinovaná. Aby nedocházelo k tomu, že někde je pomoci nadbytek a na někoho se nedostane.

Že krizi zvládneme, jsme museli prokázat i během záplav.

Foto: ČTK

Lidé si utvořili takzvanou povodňovou paměť. A podobné je to s epidemií. Teď ji zažíváme poprvé, jsme v šoku. Pokud by přišla její další vlna nebo pokud by nás v budoucnu zasáhla pandemie jiná, dá se předpokládat, že reakce lidí, ale i systému se budou zlepšovat a už bude snadnější se v té situaci orientovat a tím pádem se s ní lépe vyrovnat.

Mluvíte o povodních pozitivně. Ovšem ne všichni se s nimi vyrovnali snadno…

V každé krizové situaci je část lidí, které to může zlomit, paralyzovat. I to patří mezi normální reakce na prožitý stres. Po povodních se někteří ze záplavových oblastí úplně odstěhovali, našli si třeba obydlí na kopci, aby je už stejná událost nemohla zasáhnout.

Na druhou stranu jsou i typy lidí, kteří byli vytopeni opakovaně během několika let. Lépe se se situací vyrovnávali. Říkali: „My už jsme to zvládli, víme, že se to zvládnout dá. Známe, co a jak.“ A skutečně věděli, kam se obrátit se žádostí o pomoc, jaké jsou procesy získávání dotací, znali všechny obvyklé postupy.

Cítili se díky tomu sebevědomější a silnější?

Ano. Pokud překonáme krizi, vnitřně nás to posune, posílí. Krize může vést ke změně hodnot, k proměně životního stylu.

Zjistíme díky ní, na koho se můžeme spolehnout, kdo je nám opravdovou oporou. Krizi můžeme chápat tak, že nám nejen něco bere, ale také nám něco dává. Je příležitostí k růstu.

Máte dojem, že už se v naší společnosti něco takto pozitivního děje? Začínáme být silnější?

Na vyhodnocení je ještě brzo (rozhovor vznikl na konci dubna). Jsme pořád v průběhu té události, hodnotit ji teď je těžké. Myslím si ale, že u části lidí, a není to malá část, k posunu přemýšlení dochází.

Někteří přehodnocují svůj dosavadní způsob života. Jsou vytrženi z toho běžného, co doposud znali. Museli být aktivnější, hledat nové způsoby, jak se spojit s kolegy, učiteli a s dalšími lidmi, s nimiž se předtím běžně setkávali a brali to jako samozřejmost.

Někteří se v karanténě naučili nové dovednosti, možná objevili nové koníčky, kterým se mohou dál věnovat

Ověřili si, že dokážou být ve spojení, i když nejsou fyzicky na jednom místě. Že je kontakt navzdory omezením možný.

Testování kolektivní imunity vůči koronaviru na Olomoucku. Odběry se podařily díky dobrovolníkům z řad běžných občanů. Do pomoci se zapojili také studenti lékařských oborů.

Foto: ČTK

Karanténa nás uzavřela v domácnostech s dalšími členy rodiny, i to přineslo náročné chvíle. Co byste lidem, kteří museli projít těžkými zkušenostmi doprovázenými konflikty, vzkázala?

Taková situace je jistě náročná, a to i pro rodinu, která je funkční. Ne všechny rodiny to zvládnou tak, jak by si představovaly a jak by to bylo ideální. Je potřeba nemít na sebe přehnaně velké nároky.

Někdo je zasmušilý, někdo může mít výkyvy nálad, návaly vzteku. To všechno jsou přirozené reakce. Každý z nás má nárok vypořádat se s krizovou situací po svém a prožívat různé emoce. Důležitý je však i způsob, jak je projevujeme navenek, a ten by neměl přesáhnout určité obvyklé hranice.

Mnoho lidí se naučilo být k sobě ohleduplnější, vyříkat si to, na co předtím nebyl čas

V jakékoli krizi je dobré nastavit fungování rodiny tak, aby byl v co nejvyšší možné míře zachován normální chod domácnosti a obvyklý denní režim, zvlášť pokud jsou v rodině děti. Dává jim to jistotu, že některé věci se nemění.

A pak by tu měl být prostor pro experimentování, tedy pro to, co by se dalo dělat jinak. Díky tomu se někteří v karanténě naučili novým dovednostem, možná objevili nové koníčky, kterým se mohou dál věnovat.

Co když má někdo chuť podat po týdnech karantény žádost o rozvod?

Doporučila bych neukvapovat se. Probrat si v hlavě, jestli se problémy ve vztahu objevovaly už dříve. Během karantény jsme byli mnohem víc a intenzivněji spolu, což přineslo možnost ujasnit si i takové věci, jestli chceme ve vztahu pokračovat, nebo ne.

Pokud ke konfliktům nebo jejich vyhrocení došlo v důsledku karantény, je dobré s případným radikálnějším řešením počkat, až se život vrátí do normálu.

Může vztahu vynucený společný pobyt doma i pomoci?

Mnoho lidí se naučilo být k sobě ohleduplnější, vzájemně respektovat svoje potřeby, vyříkat si to, na co předtím nebyl čas. Prožívání té situace je opravdu velmi různé. Neexistuje univerzální doporučení, které by platilo na všechny. Základem je respekt a tolerance k sobě i k druhým.

Tak co, těšíte se na to, až sundáte roušky?

Dá se říct, které typy lidí snášejí krizové situace lépe a které naopak hůř?

Lépe je zvládají lidé, kteří jsou přirozeně odolní. Někdy nám pomáhá minulá zkušenost se stejnou nebo podobnou situací. Jindy může naopak těžká minulá zkušenost způsobit, že krizi prožíváme hůř. Víme, že toto nebo něco podobného jsme už zažili a nebylo nám to příjemné, a tak nás to víc znepokojuje.

Obecně však platí, že obtížněji se s krizí vypořádávají lidé, kteří mají sklony k úzkostnému prožívání, reagují citlivěji na změny a výkyvy z normálu.

Najdou se však úzkostně ladění lidé, kteří jako by pookřáli. Čím to je?

Těmto lidem může pomáhat vědomí, že úzkost prožívá velká část společnosti. Mají pocit, že v tom nejsou sami. Jindy totiž tyto stavy zažívají osamoceně, v důsledku toho mohou mít pocity studu. Trápí je, že se s běžnými věcmi nedokážou vyrovnat tak dobře jako ostatní.

Když jsou pak všichni v nejistotě a očekávání toho, co bude, je pro ně snazší o svých pocitech mluvit a probírat je s ostatními lidmi, jsou si v tu chvíli naladěním blíž.

Nejohroženější skupinou z hlediska fyzického zdraví jsou v rámci pandemie senioři. Jak se jim dá psychicky pomoci?

Důležité je být s nimi v kontaktu. Ptát se jich, co by jim mohlo pomoci. Někdy je pro tyto lidi nejpodstatnější vědomí, že se o ně někdo zajímá, že v tom nezůstali sami. Společně můžeme hledat způsoby podpory, které pro ně budou příjemné a o které budou sami stát. Probrat bychom s nimi měli i jejich obavy, dát jim prostor, aby je mohli vyjádřit.

Jak se s krizovými situacemi vyrovnávají děti?

Děti obvykle kopírují prožívání dospělých. Pokud tedy rodič dětem nepředkládá, že situace je děsivá a zneklidňující, nemají tendenci ji tak brát. Ale to neznamená, že máme v případě krize před dětmi dělat, že se nic neděje.

Děti poznají, že se chování dospělých změnilo, že je něco jinak. Pokud s nimi o tom nemluvíme, je to pro ně horší, než když jim přiměřeně jejich věku vysvětlíme, co se děje.

Zároveň je potřeba nechat jim prostor pro jejich vlastní vyjádření. Děti svoje pocity často transformují do hry, tím si je odžijí.

Krize přeje kreativitě. Když nemohli zdravotní klauni za seniory dovnitř, snažili se jim zvednout náladu aspoň z hydraulické plošiny.

Foto: ČTK

Zavření škol mohlo být náročné pro děti, které se tím odtrhly od svých kamarádů. Obzvlášť pokud nemají sourozence a jsou jediní dětští členové rodiny. Ale myslím, že děti obecně se v karanténě dokázaly dobře adaptovat.

Sama mám dvě a řekla bych, že se s tím vyrovnaly výborně. Pandemie nám přinesla příležitost ukázat jim, jak lze zvýšenou zátěž zvládnout. Pro děti to může být inspirující.

Kdy vyhledat odbornou pomoc, pokud člověk cítí, že krizi sám nezvládá?

Záleží na tom, jak si to daný člověk sám vyhodnotí, zda už se někdy s něčím podobným u sebe setkal a dokázal to překonat, případně jak. Prožívat v krizi emoce je zcela normální. Dobré je mluvit o svých pocitech s blízkými lidmi.

Pokud to nepomáhá, je možné obrátit se na odbornou pomoc, například zavolat na krizovou linku.

Co byste na závěr poradila lidem, kteří cítí úzkost a nejistotu z toho, jak se svět vlivem pandemie změnil a nejspíš ještě změní?

Obávat se ekonomických dopadů je přirozené. Někteří lidé přišli nebo přijdou o zaměstnání. Na druhou stranu některá odvětví naopak posílí.

Záleží na přizpůsobivosti každého člověka, zda bude lpět na svém dosavadním způsobu života a na tom, co do něj patřilo předtím, anebo jestli se dokáže na změnu adaptovat, třeba i najít nové pracovní uplatnění.

Krize se dá chápat nejen jako ztráta, ale i jako příležitost ke změně a rozvoji. Člověk na sobě díky ní může začít pracovat, učit se, objevit nové postupy a nové prostředí. Také letošní dovolenou nejspíš mnozí z nás stráví jinak než obvykle, i to může být příležitost – objevovat zajímavá místa v Česku, případně i v blízkém okolí domova. Zaměřme se na to, co nám krizová situace může přinést dobrého.

Jak se vyrovnáváme s náročnými situacemi?

Je známo pět fází, kterými si člověk zpravidla prochází v případě velkých životních změn či ztrát, jako je například úmrtí blízkého člověka, rozchod, ztráta práce a podobně (jde o model proslulé švýcarsko-americké psychiatričky Elisabeth Kübler-Rossové). V první fázi zažívá šok a nastalou situaci popírá. Říká si, že to, co se děje, nemůže být pravda. Následuje období hněvu a vzteku, kdy se člověk ptá, proč zrovna jemu se toto stalo. Pak většinou nastává další fáze, kdy člověk zvažuje, co mu to přineslo, a bilancuje, je to čas smlouvání. U některých následuje fáze vyčerpanosti a depresivních pocitů. Poslední fází je smíření a vyrovnání se s nastalou situací, dochází k psychickému uvolnění.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků