Hlavní obsah
Petr Kotlár Foto: Petr Hloušek, Právo

Petr Kotlár: Lidi říkají, že je Nabarvené ptáče hodně drsný, ale mně to tak hrozné nepřipadá

Romský kluk z Českého Krumlova Petr Kotlár (11), který si zahrál hlavní roli ve filmu Nabarvené ptáče, se objevuje na červeném koberci po boku režiséra Václava Marhoula a světových hereckých hvězd. Jak se asi cítí? Změnila ho sláva, nebo zůstal obyčejným dítětem? Ačkoli rozhovory nedává, pro Magazín Práva udělal výjimku.

Petr Kotlár Foto: Petr Hloušek, Právo
Petr Kotlár: Lidi říkají, že je Nabarvené ptáče hodně drsný, ale mně to tak hrozné nepřipadá

„Zkuste s ním promluvit o parkouru, má ten sport rád,“ doporučuje vhodnou taktiku, jak ho rozmluvit, jeho babička Věra Kotlárová. S vnukem mimochodem strávila celé natáčení.

Ve své hospůdce Cikánská jizba hostila kdysi režiséra Václava Marhoula. A ten si tu pro snímek Nabarvené ptáče malého Péťu vyhlédl.

Chlapec sice zvládl natáčení bez větších komplikací, a dokonce získal nominaci na Českého lva, před novináři, kteří za ním do Krumlova přijíždějí, ovšem utíká – v létě k rybníku, v zimě na nedaleké hřiště. Udělat s ním samostatný rozhovor se zatím nikomu nepodařilo. Tak tedy o parkouru…

Péťo, slyšela jsem, že v Českém Krumlově chybí hala na trénování parkouru (sport založený na akrobatických prvcích). Je to pravda?

Jo. Musí se jezdit až do Budějovic.

Někdy pomůže, když se o takových věcech napíše do novin. Třeba tu halu pak někdo postaví. Co všechno by v ní mělo být?

Na trénování parkouru jsou potřeba žíněnky, molitanová jáma na dopady při saltech, trampolíny a dobrý trenéři. Jump aréna v Budějovicích tohle všechno má, ale je to tam drahý a je to daleko. Zatím s klukama trénujeme aspoň venku, skáčeme na hřišti do kamínků, v létě děláme salta do rybníka.

V Českém Krumlově hala na trénování parkouru chybí a tak Péťa s kamarády zatím trénuje aspoň venku.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jaký parkourový prvek zvládneš?

No, dlouho jsem pořádně netrénoval, tak nevím. Ale třeba webstera bych dal. To je takový salto popředu, držíte se při něm za jednu nohu.

Já bych to nedokázala. Ani některé scény z filmu Nabarvené ptáčete bych nezvládla. Třeba tu, kde bereš do ruky hada…

Pro mě to bylo s užovkou úplně lehký! Šli jsme na to postupně. Byla tam chovatelka hadů, měla tu užovku v krabici a nejdřív mi ji podala do rukou v rukavicích, abychom si na sebe zvykli.

Pak jsme to zkusili bez rukavic, a to už se mi normálně omotala kolem rukou, bylo jasný, že to bude dobrý. Tak jsem si ji vzal i na hotel… (Do rozhovoru vstupuje babička, která zároveň obsluhuje zákazníky restaurace, v níž sedíme: Pochlub se paní, co jsi s ní na tom hotelu udělal!)

Babička byla v koupelně a já si z ní chtěl udělat srandu, tak jsem jí strčil hada pod peřinu. Přišla, odkryla peřinu, a tam byl had. Ta zařvala!

To se nedivím.

Lekla se pořádně. Ale už by mohla být na takový věci trochu zvyklá. Když mi byly čtyři, byli jsme na chalupě, a já přišel najednou ke stolu s hadem v ruce. Našel jsem na zahradě užovku, tak jsem ji hned vzal. Mám zvířata strašně moc rád, žádných se nebojím.

Babička Věra Kotlárová s Péťou strávila celé natáčení.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Ve filmu sis jich užil víc…

Měl jsem tam třeba ptáčky, kanárky. Dva jsem si vzal domů, ale umřeli mi. Taky s fretkou jsem natáčel, s kozlem, buvoli tam byli…

Vidím, že se zvířátky jsi problém neměl. Ale co ty velké světové hvězdy, s nimiž jsi natáčel? Stellan Skarsgard, Harvey Keitel, Julian Sands nebo Udo Kier. Jak se ti pracovalo s nimi?

Normálně. Harvey byl nejlepší!

Byla s ním legrace?

Byl dobrej, že se se mnou normálně bavil. To třeba Julian, ten si furt hlídal svoji roli. Moc se se mnou nebavil, protože hrál zlýho a chtěl se na to soustředit. Harvey dělal srandy, kopal si se mnou, hráli jsme fotbal. A dal mi podvodní kameru!

„Harvey byl nejlepší! Byl dobrej, že se se mnou normálně bavil,“ vzpomíná Péťa na slavného amerického herce.

Foto: Jan Dobrovský, Bioscop

Nevadilo, že neumí česky?

Ani ne. Měl jsem tam koučku Helču, učila se se mnou, abych ve škole kvůli natáčení tolik nezameškal, starala se o mě a taky mi překládala. Nebo jsme se s Harveym dorozumívali rukama nohama. (Babička: Ale on se domluví i anglicky. Učí se ve škole třetím rokem, má jedničku.)

Po premiéře v Benátkách nám jedenáct minut tleskali! Všichni se na nás otočili, celej sál.

To je dobře, angličtina je pro herce důležitá. Co další hvězda – Udo Kier?

Jó, Udo! Ten byl taky dobrej. (usmívá se) Když byla premiéra na festivalu v Benátkách, dal mi motýlka, co měl na sobě, abych si ho vzal na premiéru v Praze. Jako že tam bude tím pádem trochu se mnou, když už nemůže přijet.

Nabarvené ptáče

Video: Bioscop

Ty se máš, takové známosti! Ale řekni mi, viděl jsi ten film?

Jo. Lidi říkají, že je hodně drsný, ale mně to tak hrozné nepřipadá. Viděl jsem ho ale až na premiéře v Praze. (Babička: V Benátkách jsme ho ještě nenechali, aby se díval. Já to probrečela. A ten potlesk potom! Brečel celej štáb.)

V Benátkách jsem se do kina vrátil až na konec, na ten potlesk. Jedenáct minut nám tleskali! Všichni se na nás při tom otočili, celej sál. Před tím, než jsem s koučkou odešel, jsem viděl začátek, tu scénu, jak v ní upálili fretku.

Premiéra Nabarveného ptáčete na festivalu v Benátkách.

Foto: Profimedia.cz

To je smutná scéna, zvlášť pro někoho, kdo má rád zvířata…

Já byl v pohodě, protože jsem věděl, jak to natočili, že je to udělané s loutkou. Ale nejlepší na týhle scéně bylo, že jak jsem s tou fretkou v náručí utíkal, tak ti kluci, co mě honili, neměli nejmenší šanci mě chytit. Jsem strašně rychlej.

Která scéna pro tebe byla naopak těžká?

Nevím.

Myslím, že nejtěžší a nejnebezpečnější bylo, když jsi ležel na kolejích pod jedoucím vlakem. Trefila jsem se?

Kdepak! To bylo nejlehčí! Kaskadéři přijeli úplně zbytečně. Měli to udělat za mě, ale já si na ty koleje klidně lehnul sám. Všichni kolem se křižovali, báli se.

Režisér se mnou byl asi spokojený. Říkal, že mám v zadku raketu.

(Babička: Režisér nejdřív přišel za mnou, jestli to vůbec dovolím. Byl celej bledej, říkal, on si pod ten vlak chce sám lehnout. Tak jsem odpověděla, proč ne, já Péťovi věřím. Ví, že když leží pod jedoucím vlakem, nesmí se pohnout.)

Jak ses cítil, když se točilo na divoké vodě, kde pluješ na kládě?

Věděl jsem, že jsou všude kolem připravení potápěči, aby mě kdyžtak zachránili, ale stejně jsem se bál. A taky mi vadilo, že ta voda byla ledová. Nakonec jsem ji ale moc necítil, měl jsem na sobě neopren.

S režisérem Václavem Marhoulem během natáčení.

Foto: Jan Dobrovský, Bioscop

Prozradíš mi, jaký je při natáčení pan režisér Marhoul? Když jsem za ním přišla dělat rozhovor, stiskl mi při pozdravu ruku, až mě zabolela. Máš k němu taky respekt?

Byl přísnej. A to s tou rukou znám, to on dělá pořád. Představte si, že mně takhle stiskával ruku každej den, taky mě bolela. Ale jinak se mnou byl asi spokojený. Říkal, že mám v zadku raketu.

Režisér Václav Marhoul o Péťovi
Byla to chvíle krátká pouhý okamžik, kdy jsem poznal, že to bude on. V ten moment jsem ho analyzoval jinak, pozoroval jsem ho srdcem. Žádného jiného kluka jsem už nehledal. Bylo to iracionální rozhodnutí. Otevřel jsem duši a vycítil, že to bude on.
Ze začátku jsem věřil, že s Péťou musím navázat citlivý, niterný vztah. Být trochu jako jeho táta. Pak jsem pochopil, že by to bylo to nejhorší, co by se mohlo stát. Že musím naopak vystupovat z pozice absolutní, nezpochybnitelné autority. A taky si ze mě nikdy netroufl udělat legraci.
Před kamerou nikdy předtím nestál. Začátky byly těžké, ale rychle se učil, ke konci natáčení z něj byl zkušený herec. Všechno okoukal od starších kolegů, včetně těch největších světových hvězd, které se mi pro Nabarvené ptáče podařilo získat, jako je Stellan Skarsgard, Harvey Keitel nebo Julian Sands.

Zažil jsi během natáčení chvíle, kdy jsi měl chuť se na to vykašlat?

Jednou jsem utekl, když jsme natáčeli v lese. Tři dodávky mě hledaly! Taky koučka, režisér, pomocný režisér, produkce. Chtěl jsem dojít k silnici a utéct, ale to se mi nepovedlo. Nakonec jsem zůstal v lese, schovaný za stromem, tam mě našli.

Taky jsem jednou panu režisérovi napsal, že se mu na to vyseru, ale napsal jsem to s měkkým i. Odepsal mi, že se to píše s ypsilonem. To jsem byl ještě malej, teď už vím, jak se to píše.

Co tě nakonec přesvědčilo se k natáčení vrátit?

(chvíli přemýšlí) No tak já jsem ten film musel dokončit, to by jinak nešlo, do konce scházelo už jen pár dní.

Myslel jsi i na to, že bys jinak nedostal honorář?

Na to jsem si nevzpomněl. Ale hodně mě tam držel Tomáš, pomocný režisér, a taky koučka Helena. S těma se dalo blbnout. Tomáše jsem furt někam tahal, šli jsme po natáčení třeba plavat nebo na bowling.

„Krkavci byli na provázku, aby mi neublížili,“ vzpomíná Péťa, jak se točila jedna z nejnáročnějších scén.

Foto: Profimedia.cz

Hodně mi pomohl, když se točila scéna, kde jsem zahrabaný do země a kolem mojí hlavy obcházejí krkavci. Není to vidět, ale Tomáš tam byl zahrabaný se mnou, abych se nebál.

Krkavci byli přivázaní na provázku, aby na mě jen koukali a neublížili mi, ale jeden se jim vytrhnul a vlítnul mi na hlavu, to jsem se leknul. (odmlčí se) Vy jste ten film viděla?

Viděla, je krásný. Můžeš být hrdý, že jsi v něm hrál.

Já vím. To pan kameraman Smutný to všechno tak pěkně natočil.

Do které třídy vlastně chodíš?

Jsem v pátý, ale měl jsem být v šestý. Byl jsem rok v Rakousku s rodičema, oni tam pracují a brácha tam chodí do školy. Máma dělá v soukromý továrničce, táta vyrábí součástky na BMW. Mně se tam ale nelíbilo.

Přišel jsem do třídy a všichni na mě začali mluvit jazykem, kterýmu jsem nerozuměl. Tak jsem se vrátil a musel jsem si zopakovat ročník.

Nestýská se ti po rodičích a bráchovi?

Ani ne, oni přijíždí na víkend.

Prozradíš mi, co sis koupil za honorář z filmu?

Telefon. Ale ještě mi peníze zbyly. Jenže na ně nesmím. Až v osmnácti nebo patnácti. Hned jak bude ten den, tak si je vezmu a koupím si auto. A babičce asi vařečku. Na mě. (Babička: Mně nic kupovat nemusíš. Mně stačí, když půjdeš studovat.)

Víš už, co bys chtěl dělat, až dokončíš základní školu?

Až vyjdu základku, zavolám Radimovi Fialovi. Hrál se mnou v Nabarveném ptáčeti. To už je kámoš na celej život. Chtěl bych u něj bydlet a chodit v Praze na konzervatoř. Nebo se stát veterinářem.

Zvířata miluju, nejvíc psy. U tety tady v Krumlově mám psa, malýho jorkšíra, každej den jsem u něj. Už je mu pět, ale pořád se chová jako štěně. Jmenuje se Dodík. Když jsem měl ve filmu zahrát smutnýho, představoval jsem si, že se Dodíkovi něco zlýho stalo.

Mluvili jsme o parkouru. Je ještě něco dalšího, co děláš ve volném čase?

Jezdím na elektrický koloběžce nebo hraju hry na play stationu. (Babička: Holky máš taky rád a chodíš s nimi ven, to se pochlub.)

Ty už chodíš s holkama?

No jo, každý den tady zvoní. Ptají se, jestli půjdu ven. Tak s nima třeba jdu, sedneme si u vody nebo jdeme do boudy, to je taková veřejná klubovna pro děti, tam se dá hrát fotbálek a další hry.

Jednou z oblíbených aktivit je i jízda na elektrické koloběžce.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Nejvíc mě ale stejně baví parkour. Znám se s parkouristou Sahirem, ten je hodně známej, má kanál na YouTube, přijel za mnou a strávili jsme spolu den.

Parkour se mi může hodit, kdybych chtěl hrát v nějakým akčňáku, to by se mi líbilo. Nebo v Ordinaci v růžové zahradě. Ale už nechci hrát hlavní roli, spíš nějakou vedlejší, abych nemusel zase natáčet rok a půl. A taky aby mi nevolali novináři, že se mnou chtěj mluvit, to mě nebaví.

Jak to, že se mnou teď mluvíš?

Asi… (přemýšlí) Jste výjimka.

Tak to mám velké štěstí! Děkuju, vážím si toho. Pověz mi ještě, když jsi teď slavný, chovají se k tobě lidi jinak? Třeba spolužáci ve škole…

Oni to berou normálně, pogratulovali mi a to stačí. Ale prosí mě třeba, ať je dostanu taky do filmu. Tak jim říkám, že hrát není tak lehký jako dívat se na film v televizi. Nevědí, co je za kamerou.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků