Hlavní obsah

Petr Batěk: Snil jsem o kočovném životě v maringotce

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Sedět jen na jedné židli ho nebaví. Petr Batěk (49) je nejenom divadelní a filmový herec, ale i textař, muzikant a básník. Všem těmto profesím se stihl věnovat i během dlouhého období pandemie: natočil tři seriály, napsal novou sbírku a vydal i svoje první autorské album. Na podzim se objeví i v roli „špatného klauna“ ve filmu Cirkus Maximum.

Foto: Milan Malíček, Právo

Petr Batěk

Článek

Jak se vám hrál špatný klaun?

Dobře. Ale je pravda, že to pro mě byla velká výzva. Hrál jsem totiž s takovými bardy, jako je Olda Kaiser, což nebylo vůbec jednoduché. Hodně jsem se toho naučil.

Co všechno jste se naučil?

Jak lépe reagovat na všechno, co se kolem mě odehrává. Když jsem Oldu sledoval při práci, fascinovalo mě, jak rychle se dokáže přizpůsobovat situaci a partneřit.

Neuvěřitelné bylo i to, s jakým klidem do kamery sázel všechny ty životní moudrosti, které jako kdyby byly jeho. Jde z něj obrovské charisma a je za ním vidět bohatý životní příběh. Je s ním radost pracovat.

Jako malej kluk jsem plánoval, že uteču s cirkusem. Neměl jsem moc jednoduché dětství

Vy si ale červený nos nenasazujete jen ve filmu Cirkus Maximum. Klauna děláte i ve svém vlastním profesním životě – když po Česku jezdíte s vlastním Cirkusem Berto. Co vás na klaunech a cirkusu tak táhne?

Ani nevím, já mám k cirkusu vztah odmalička. Vždycky se mi líbil seriál Cirkus Humberto, do cirkusu jsme taky hodně chodívali, hlavně s dědečkem. Jako malej kluk jsem dokonce plánoval, že s nějakým cirkusem uteču.

Utečete?

Ano, to bylo v době, kdy jsem hledal únik. Neměl jsem moc jednoduché dětství, můj otec byl totiž despotický. Taky nás svérázně vychovával. Třeba když mě učil plavat, vzal mě doprostřed rybníka, tam mě vypustil a nechal mě tam, ať si poradím.

Nebo když jsem si chtěl podat přihlášku na umělecký obor, zatrhl to. Nadiktoval mi, že budu strojním zámečníkem a přes to nejel vlak. Měl jsem z toho komplexy a myšlenky na ty své útěky. Snil jsem o kočovném životě v maringotce a o tom, že budu krmit tygry a dělat klauna.

Foto: archiv Petra Baťka

Petr Batěk jako pilot v Malém princovi. Hru na motivy slavné knihy Antoine de Saint-Exupéryho uvedlo v režii Vladimíra Morávka Národní divadlo.

Kolik vám bylo, když jste to plánoval?

Asi tak deset. Samozřejmě jsem to nakonec neudělal. Útěk jsem ale pak plánoval ještě jednou, to už jsem byl starší a nešlo ani tak o mého otce, jako spíš o život v komunistickém Československu. Chtěl jsem tehdy s kamarádem emigrovat do Holandska.

Povídejte…

V šestnácti nebo sedmnácti letech jsem měl svou kapelu. Jmenovala se Tudor. Protože jsme ale byli mladí a neklidní a zpočátku jsme neuměli moc hrát, sázeli jsme dost na image. Byli jsme blackmetalová kapela a naše texty byly docela drsné.

Když jsem je psal, inspiroval jsem se vším, co bylo po ruce. Třeba když v kinech běžel film Jméno Růže, vypůjčil jsem si z něj kus jedné repliky: „Antikrist opět zvítězil, pomocí Satanových sil.“ Líbilo se mi, jak tajemně si to šeptají mniši v hloučku na chodbě.

Hynek Čermák: Ženská duše mě fascinuje

Styl

Jenomže Státní bezpečnosti už se to tolik nelíbilo. Byl ještě komunismus, nějaký rok 1987 a zpívat takové věci se nesměly. Navíc my jsme tu písničku při koncertě doprovodili i pořádnou metalovou show, při které jsme na malou šibeničku pověsili plyšáka – rudého šaška. Nic zvláštního jsme tím nemysleli, bavilo nás zkrátka dělat ptákoviny a provokovat.

No, ale skončili jsme kvůli tomu všichni na výslechu. Já jako autor textů jsem tam pak musel docházet pravidelně každou středu. A protože to bylo fakt nepříjemné a spousta věcí začala být hodně podivná a těžko vysvětlitelná, rozhodl jsem se i s kapelou utéct. Respektive zůstat v Holandsku, kde jsme měli domluvené účinkování na jednom metalovém festivalu.

Co bylo podivné a těžko vysvětlitelné?

Třeba to, že se u StB najednou objevily kopie všech mých písničkových textů. Dodnes nechápu, jak se tam dostaly, protože jsem si je střežil jako oko v hlavě.

Buď jsem je měl v deskách přímo u sebe v tašce, nebo doma pod kobercem u radiátoru. Byly to moje poklady, dával jsem si na ně pozor.

Foto: archiv Petra Baťka

Společně se svou blackmetalovou kapelou Tudor chtěl ve svých 16 letech emigrovat do Holandska. Jejich písničky se totiž nelíbily StB. „Byli jsme mladí a neklidní, bavilo nás provokovat. Jenomže jsme kvůli tomu skončili na výslechu,“ vysvětluje Petr Batěk.

A přesto je komisař Levý, což bylo krycí jméno, hodil při jednom z výslechů přede mě na stůl. Byl jsem v šoku. Začal jsem mít špatný pocit z toho, že nás někdo vážně sleduje – hrabe se mi v tašce nebo nám chodí tajně po bytě. Vyděsilo mě to.

To celkem chápu. Změnil jste pak nějak své chování?

Chování jsem nezměnil. Uvědomil jsem si ale, že v takové nejistotě žít nedokážu. Jakmile na sebe člověk jednou upozornil, okamžitě se na něho upřely zraky. Taková byla doba.

A protože já jsem byl jako neřízená střela, vždycky hodně divoké dítě, věděl jsem, že to nikdy nepůjde dohromady. Takže jsem si naplánoval onu cestu do Holandska.

Pustili by vás tam vůbec?

Snad ano, měli jsme pozvání od kamaráda, který tam žil. Naštěstí ale pak přišla sametová revoluce, takže jsme od emigrace mohli upustit.

Taky jste nakonec upustil od strojního zámečníka, kterého vám nadiktoval otec…

To naštěstí taky. Na začátku jsem si sice musel projít nejrůznějšími povoláními, která neměla s herectvím ani hudbou vůbec nic společného, nakonec se mi ale cestu k umění najít podařilo.

Foto: archiv Petra Baťka

V posledních letech navazuje Petr Batěk jako muzikant na svou první hudební etapu s kapelou Tudor. Spolu s muzikantem Davidem Vostrým připravil projekt Tudor Enemy a představil nový song a „lyricklip“ s názvem Budu klesat ke dnu.

Co všechno jste dělal?

Třeba sanitačního technika, chemika v pivovaru nebo skladníka. Taky redaktora zpravodajství v plzeňském Českém rozhlase. Mezitím jsem ale psal texty k písničkám a hrál v několika kapelách: Hind Window, The End of Colours – The Doors revival, Tudor, Fatamorgana nebo v Petr Kalandra memory band. Později jsem začal hrát i divadlo.

Vzpomínáte si na svou první vlastní píseň?

Moc dobře. Byla to taková naivní obyčejná písnička o andělech. Ještě ji asi někde mám. Teprve pak následovaly ty tvrdší – rockové a metalové.

Kryštof Hádek: Příběh Hanče a Vrbaty mě dojímá

Styl

Na svém webu přiznáváte, že je pro vás psaní písniček a básní duševní hygienou…

Ano, to je pravda. Je to pro mě očista a terapie. Pokaždé, když se něčím trápím nebo když se ve mně pocity hromadí jako v papiňáku, zkusím to popsat slovy. Pára ujde a je líp. Když se totiž snažíte věci pojmenovat, tak si je v hlavě současně i utřídíte. Najednou je vidíte jasněji a uleví se vám. Současně z toho vznikne básnička.

Kdy jste naposledy podstupoval očistu?

Dneska ráno jsem se sprchoval. (směje se) A pokud jde o duševní očistu, tak tu taky podstupuju celkem často. Co nevidět mi má díky tomu vyjít další básnická sbírka, v pořadí bude už čtvrtá. Bude se jmenovat Mezi svými víny a také jsem napsal tři básně, které krásně recituje Jan Přeučil ve svém dokumentu Vzpomínám.

Foto: archiv Petra Baťka

„Psaní poezie je pro mě očista a terapie. Pokaždé, když se něčím trápím nebo když se ve mně pocity hromadí jako v papiňáku, zkusím to popsat slovy. Pára ujde a je líp. Současně z toho vznikne básnička,“ říká Petr Batěk.

Proč se sbírka jmenuje právě Mezi svými víny?

Protože je zasvěcená Jihomoravskému kraji, kde jsem si nedávno pronajal penzion. Vlastně jsem se tam přestěhoval, už půl roku tam mám trvalé bydliště. Do Prahy a do Plzně už jezdím jenom na natáčení, na koncerty nebo za dětmi.

Vy jste si v době covidu pořídil penzion?

No, v době covidu… Já jsem si ho pronajal po té první krátké vlně, kdy už se všechno uvolnilo a vypadalo to dobře. Netušil jsem, co všechno nás ještě čeká a jak dlouhé to bude. Navíc to byl od začátku jenom takový pokus.

Jezdil jsem na návštěvy ke svému kamarádovi Ondrovi, který má na Moravě několik penzionů a sklípků, a hrál jsem tam na kytaru. Bavili jsme se o tom, že potřebuju nějakou změnu, a tak mi jeden z těch penzionů nabídl.

Řekl: „Vždyť se ti tu líbí, tak to zkus. Můžeš tady vybudovat třeba malé kulturní centrum.“ No tak jsem to zkusil.

Marek Adamczyk: Nevím, co by muž chtěl víc než spokojenou ženu

Styl

Proč jste potřeboval změnu?

Dával jsem zrovna výpověď na Mezinárodní konzervatoři v Praze, kde jsem do té doby učil a šéfoval katedře. Nastaly tam nějaké neshody a já jsem za daných okolností nechtěl dál pokračovat. Žádné další plány jsem neměl.

No a tak jsem sbalil kufry a odjel na jižní Moravu do Mikulova. Strávil jsem tam pak celou následující zimu. Byl jsem sám, pil víno, chodil na Svatý Kopeček a psal poezii. Taky jsem okolním vinařům pomáhal lisovat hrozny.

Z čeho jste žil?

Tak různě. Občas někdo přijel z Prahy a koupil si víno, kromě toho jsem moderoval různé online kulturní akce a dělal streamy. Učil jsem malé herce v ZUŠ Kladno, také online. Točil jsem taky seriály, třeba Stíny v mlze pro Českou televizi.

Když se během pandemie situace trochu uvolnila, uspořádal jsem tam i minifestival kresleného humoru, který už sedmým rokem moderuju. Obvykle se koná ve Františkových Lázních, tentokrát se ale kreslíři sjeli na jižní Moravu. Byli tam lidi z Chorvatska, Slovenska i Čech, moc se to povedlo.

Když zmiňujete televizní seriály, právě teď jeden běží na Primě. Jmenuje se Duch a potkali jste se v něm i s vaším bratrem Pavlem. Jak se vám spolupracovalo?

Docela dobře. My jsme se s bráchou nepotkali před kamerou poprvé, už jsme spolu předtím točili dvakrát – jednou v kriminálce Anděl a podruhé ve filmu Zítra napořád. Nikdy dřív jsme ale nehráli bratry klaďasy, to je novinka. Je fajn, že to někoho napadlo.

Samozřejmě je to trochu jiné, než když hrajete s herci, které tolik neznáte. My jsme spolu vyrůstali, víme o sobě skoro všechno, a tak se jen vzájemně podíváme do očí a už víme. Někdy je to plus a může to výkonu pomoct, jindy je to na škodu. Těch prvních případů je ale víc.

Máte s bratrem dobré vztahy?

Ano, byli jsme k tomu vedení. Maminka nám vždycky, když jsme se jako malí hádali nebo prali, říkávala: „Buďte na sebe hodní. Přijde doba, když už budete mít jenom jeden druhého.“ Takže to oba ctíme. A když na to náhodou jeden z nás zapomene, tak mu to ten druhý zase rychle připomene.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám