Hlavní obsah
Pavel Zedníček Foto: Petr Horník, Právo

Pavel Zedníček: Současná doba je tak strašně rychlá, že není čas ani na legraci

Rodné Valašsko nezapře ani po půlstoletí, kdy odtamtud odešel dobývat prkna, která znamenají svět. Na to, že by se stal jedním z nejpopulárnějších herců své generace bavící lidi z televizních obrazovek, Pavel Zedníček ani nepomyslel. Ve svých sedmdesáti už má jasno, že klaun je ta nejtěžší jevištní disciplína.

Pavel Zedníček Foto: Petr Horník, Právo
Pavel Zedníček: Současná doba je tak strašně rychlá, že není čas ani na legraci

Jaký dárek jste dostal k sedmdesátinám?

Divadlo Kalich, které slaví své narozeniny ve stejný den – jen mu je o padesát let méně – mi nadělilo Lakomce. Slavil jsem na jevišti.

Když jsme u hlavní postavy této Molierovy komedie Harpagona, co vy a peníze?

Jsou k životu potřeba. Proto člověk musí pracovat. Takže se snažím neskuhrat a dělat. Když slyším, jak si někdo pořád stěžuje, a přitom sedí v hospodě, kouří jedno cigáro za druhým, tak mám chuť říct, aby si…

V roli Harpagona v Molierově komedii Lakomec

Foto: Richard Kocourek

Byl jste někdy chudý?

My žádná bohatá rodina nebyli. Táta dělal ve slévárně, maminka byla doma a starala se o mě a o sestru. Táta je stále naživu, je mu 97 let, pořád pobíhá, luští křížovky, sleduje v televizi vědomostní soutěže, skypuje. Měli jsme záhumenek, tam jsme všichni dělali. Do Dubaje jsme na dovolenou fakt nelítali.

Jak jsou na tom herci s divadelními platy, asi víte. Když jsme s Jirkou Bartoškou a Karlem Heřmánkem v Činoherním studiu v Ústí nad Labem (v letech 1973 až 1977 – pozn. red.) dostali 800 korun zálohy, odevzdali jsme ji v baru, kde jsme dlužili.

Na obědy jsme chodili do jídelny na stravenky, a když došly, chodili jsme na tzv. hyenu, což byly knedlíky se šťávou, které nám kuchařky nechávaly.

Když jsem přišel z Ústí do Prahy, bral jsem v Divadle Na zábradlí plat 1400 Kčs, neměl jsem kde bydlet a hrál jsem 25 představení měsíčně. Nijak jsme to ale nevnímali, důležitá pro nás byla krásná představení.

S Dagmar Veškrnovou Havlovou hráli v dodnes populárních Chobotnicích z II. patra (1986) rodiče dvou dětí.

Foto: archiv ČT

Poštěstilo se vám, že jste po studiu společně s partou kamarádů mohli dělat tzv. generační divadlo podle svých představ.

To, že jsem přišel na školu v Brně v době, kdy tam nastoupili čumbrci jako Karel Heřmánek, Jirka Bartoška, Bolek Polívka, Sváťa Skopal, Pavel Trávníček, Míra Donutil, považuju za polibek štěstěny.

Společně jsme pak začali hrál v Huse na provázku, to byla krásná doba. Po JAMU jsme šli do Ústí, kde jsme se potkali s Evaldem Schormem, jedním z našich nejlepších režisérů. S ním jsem pak šel do Prahy do Divadla Na zábradlí, jedna nádherná role za druhou.

Proč to skončilo?

Po revoluci nastoupila na Zábradlí jiná parta, úplně jsme se neshodli, a tak jsme s Barťákem a Heřmanem založili Divadlo Bez zábradlí. Po dvou letech jsme se však každý vydali jinou cestou.

Pro mě to nebylo lehké: jsem totiž konzerva, když si někde zvyknu, tak se mi to nechce opouštět. S odstupem vidím, že to bylo dobře: poznal jsem nová prostředí, nové lidi. Zahrál jsem si v Činoherním klubu, v Ženitbě a Figarově svatbě jsem zažil režii pana Menzela.

Pak přišel Janek Ledecký s nabídkou muzikálu Hamlet, kterým se otevíralo Divadlo Kalich. To bylo přesně před dvaceti lety a v Kalichu jsem dodneška.

S Ivou Janžurovou baví diváky Divadla Kalich ve francouzské komedii Sbohem, zůstávám.

Foto: Richard Kocourek

Potkáváte se s dávnými souputníky?

Občas při práci nebo na nějakých oslavách, na to, abychom se jen tak scházeli, není čas. Vídám se nejvíc s Mírou Donutilem, třeba sehnat Sváťu Skopala není žádná legrace, protože odmítá mobilní telefon, uznává jen záznamník.

Kdy jste přišel na to, že vás lidé poznávají?

To bylo, když jsem začal vystupovat ve Studiu Kamarád a natočil nějaké pohádky. Jednou jsem šel po Rožnově, kde jsme hráli, a šla kolem třída asi třicet dětí.

Hned mě zdravily a jako sborem volaly: „Jé, my myslely, že jste větší!“ Teď to je jinak. Když jsem šel nedávno kolem školy, odkud právě vycházely děti, pozdravilo mě jediné děcko. Nijak se tomu nedivím, protože dneska se děti moc na televizi nedívají, všechny mají internet.

Když si kvůli filmovému natáčení musel oholit knír, byl v inscenaci Natěrač, kde hrál s Janou Paulovou, k nepoznání.

Foto: Richard Kocourek

Ze starší generace asi není nikdo, kdo vaši tvář nezná.

Těší mě, že se lidem dodnes líbí Sanitka, Malý pitaval z velkého města nebo Chobotnice z II. patra, i když to už v televizi opakovali tolikrát. Nikde tam přitom nejsou žádné střílečky nebo velkolepé počítačové animace.

Říkám si, že když lidem lezeme přes obrazovky do obýváků, nebudu dělat, že se k tomu neznám.

Mně to, že mě neznámí lidé poznávají a oslovují, vůbec nevadí. Říkám si, že když jim lezeme přes obrazovky do obýváků, nebudu dělat, že se k tomu neznám.

V tomhle mi byl příkladem Karel Gott, se kterým jsme byli kamarádi, zpíval jsem mu na jeho sedmdesátinách v O2 areně, k jeho pětasedmdesátinám jsem mu hrál na klarinet, to jsem ho dost překvapil. Těšil jsem se, že přijde na premiéru Lakomce…

V dobovém seriálu Četníci z Luhačovic (2017) pátral po prvorepublikových zločincích s Karlem Dobrým a Martinem Donutilem.

Foto: archiv ČT

Od Karla bylo hodně co se učit: pamatuju si, že jsme spolu vystupovali v Ústí nad Labem na nějakém plese. Přijel jsem tam ve čtyři a on už tam byl, zkoušel a pak několik hodin trpělivě čekal na své vystoupení.

Ples začal v sedm, jeho vystoupení bylo plánované na desátou, lidé ho pak nechtěli pustit z pódia a on skončil v jednu v noci. Nebo jsme spolu šli po karlovarské kolonádě: na každém kroku ho zastavovali, nikoho neodmítl, se všemi se fotil, každému se podepsal, šli jsme ten kousek snad čtyři hodiny.

Vy asi nemáte rád konflikty?

Když cítím, že nějaký konflikt začíná, přestanu mluvit. Ani to v takových situacích neumím, vždycky začnu koktat. Mám rád rozesmáté, veselé lidi.

Nakonec se vždycky ukáže, že všechny ty konflikty byly zbytečné, malicherné. Kdyby samozřejmě někdo někomu ublížil, tak to hned vystartuju, ale kvůli blbostem?

Diváckou oblibu si získal jako žoviální kriminalista Kamil v seriálu Malý pitaval z velkého města (1982). Na snímku s Čestmírem Řandou.

Foto: archiv ČT

Pomáhala vám známá tvář třeba při nějakých prohřešcích za volantem?

Já se hlavně snažím nedělat žádné ptákoviny. Jednou mě zastavili, když jsem telefonoval. „Teda, Čmaňo, my na tebe od křižovatky blikáme, že ti nesvítí světlo. A ty k tomu ještě telefonuješ!“ No, pokutu jsem zaplatil, ale byli moc milí.

Kdo vlastně tu vaši přezdívku vymyslel?

Bolek Polívka, ještě na JAMU. Zkoušeli jsme něco a on najednou povídá: „Čmaňo, pojď sem.“ Míra Donutil se ho ptal, proč mi tak říká. „Dyť se na něho podívej, to je celá Janžurová.“ Nemá to logiku, ale bylo to tak. Tak se to vžilo, že na Pavla už ani neslyším. Kde to Bolek vzal, nevím. Iva Janžurová se taky divila, že bychom si byli podobní.

S kamarádem od dob studií Bolkem Polívkou v silvestrovském vydání zábavné soutěže Kufr.

Foto: archiv ČT

Jak se vlastně kluk z obyčejné valašské rodiny vydal na úspěšnou hereckou dráhu?

Jako dítě jsem hrozně rád chodil do kina, měli jsme u nás na Mokré (čtvrť ve Zlíně – pozn. red.) kulturáček, který brigádně postavili naši rodiče. Když jsme byli větší, přejmenovali jsme to s kamarády Jardou Polčákem a Pepou Skopánkem na Vetklub a vedli jsme to.

Za třicet korun jsem si udělal promítačský kurz a promítal jsem filmy: odpoledne třeba Vinnetoua pro děcka, večer pro dospěláky Bergmana. Když jsem vyměňoval filmové kotouče, pouštěl jsem hudbu, hlavně Beatles. Moc mě to bavilo.

Jako správný Zlíňák jsem šel studovat kožařskou průmyslovku. Měl jsem štěstí, že na škole fungoval dramatický kroužek. Tam to začalo doopravdy.

Většinou jste hrál bodré sympaťáky, o to víc překvapil totální záporák v seriálu Expozitura.

Tam jsem byl sviňa, co?

Roli úplatného policisty, který přešel na stranu zločinu, ztělesnil v seriálu Expozitura (2009).

Foto: archiv TV Nova

Zaskočilo vás to?

Potěšilo. Ta role byla napsaná podle skutečné postavy (detektiv z útvaru boje proti organizovanému zločinu, který za úplatu kryl zločiny Berdychova gangu – pozn. red.). Pod maskou bodrého sympaťáka dělal neuvěřitelné křivárny. To mě bavilo. Ale sympaťáky jsem do té doby nehrál pořád. Byl jsem i Richard III., s tím velká legrace nebyla.

Lidé si ale ve spojení s vaším jménem spíš než na Shakespearova Richarda pomyslí na Kufr (zábavná televizní soutěž vysílaná v letech 1992–2004), silvestrovské pořady… Neberete to úkorně?

Pokaždé si při podobných otázkách připomenu pana Menšíka. Kolik estrád natočil a kolik velkých rolí vedle toho odehrál. A to byl nějaký herec! Richarda III. může slušně zahrát téměř kterýkoli herec, ale bavit lidi, aby se opravdu bavili a smáli se, to je podle mě umění.

V Pohádce Láska rohatá představovali s Matějem Hádkem podvodníky a zlodějíčky, které peklo nakonec vytrestá.

Foto: archiv ČT

Klaun je v cirkuse ta nejtěžší disciplína: balancuje na provazech, nesmí spadnout, a ještě k tomu má dělat srandu. Musí to dělat líp než opravdoví provazochodci, protože u toho musí vypadat, že to neumí. Platí to podle mě i na jevišti.

Klepe už na dveře nějaký silvestr?

Zaklepal už někdy v srpnu. Zase budeme s Janou Paulovou, mou dlouholetou parťačkou z Divadla Kalich, už po deváté uvádět pořad veselých historek Do roka a do dna. Asi to je před půlnocí to pravé, protože jej sleduje přes milion diváků.

V mnohokrát reprízovaném seriálu Sanitka si zahrál řidiče jak v původní sérii z roku 1984, tak v pokračování v roce 2013.

Foto: archiv ČT

Nemíváte pocit, že už všechny historky byly odvyprávěny?

Toho se vždycky s Janou bojíme, ale zaplaťpánbůh nás i naše hosty pokaždé něco nového napadne. Vzájemně se inspirujeme, ale je to čím dál těžší.

Zajímavé je, aspoň v mém případě mám ten pocit, že ty největší srandy se odehrály v dávné minulosti. Teď té srandy nějak ubývá. Současná doba je tak strašně rychlá, že není na nic čas, ani na legraci.

V pokračování seriálu Sanitka v roce 2013

Foto: archiv ČT

Platí to i pro vás?

Když vám řeknu, že mám tak naplánovaný život, že vím, co budu hrát v příštím listopadu, nic k popukání to není. Nejsmutnější na tom je, že sranda už moc není ani s kolegy, všichni pořád koukají do mobilu, kam mají běžet.

Kde jsou ty doby, kdy jsme se po představení scházeli v divadelních klubech, kde jsme se potkávali i s kolegy z jiných divadel. Vzpomínám na klub v Divadle ABC, kde hrával Pepík Zíma na klavír, Vašek Postránecký s Oldou Víznerem mazali karty, z Národního tam přišli Pepa Somr, Boris Rösner, Franta Němec.

To už je pryč, no a kde máme ty veselé herecké příhody teď brát?

Vy si mobil držíte od těla?

Snažím se, i když na druhou stranu mě docela baví. Mobily jsou mor. Vlezu do tramvaje nebo do vlaku, je tam ticho jako v hrobě, všichni mají oči zavrtané do mobilu, polovina z nich má ještě na uších sluchátka a něco poslouchá: kdyby se ten vlak vyboural, tak o tom ani nebudou vědět.

Vždycky mě potěší, když vidím, že jsou ještě party, které jezdí na vodu, na lyže, na kola.

S manželkou Hankou Kousalovou (56), moderátorkou a scenáristkou, letos v létě na oslavách osmdesátin Karla Gotta.

Foto: Profimedia.cz

Kdo ve vás objevil moderátora?

Já se za žádného moderátora nepovažuju! Kufr jsem sice uváděl dvanáct let, to nebylo žádné moderování, dělali jsme tam kraviny. Bylo to bezvadné, protože tam byli kamarádi a režisér Jan Bonaventura nás nechal blbnout, jak jsme chtěli. Jen se vždycky chytal za hlavu: „Jak to budu, vy volové, stříhat?“

Jak vyprávíte, mohlo by se zdát, že ve vašem hereckém životě to všechno šlo lehce a ve srandě. Natrápil jste se s nějakou rolí?

S každou! Kdybyste mě viděla, když jsem zkoušel Lakomce! Šrotil jsem se, kudy jsem chodil, žral jsem se, že mi to nejde do hlavy tak rychle, jak bych chtěl a žádná legrace se mnou nebyla.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků