Hlavní obsah
Na terase domovského Národního divadla v Praze. Foto: Milan Malíček, Právo

Patrik Děrgel: Jsem rád, že mě můj syn zažije ještě v síle

„Mám na vás půl hodiny, pak musím pro Vávru do školky,“ upozorňuje Patrik Děrgel (30) ještě před tím, než usedne do křesla divadelní kavárny. Nakonec se rozpovídá nejen o dvouapůlletém synovi, ale také o roli Hamleta, účinkování v Ordinaci v růžové zahradě či sebevědomí nastupující herecké generace.

Na terase domovského Národního divadla v Praze. Foto: Milan Malíček, Právo
Patrik Děrgel: Jsem rád, že mě můj syn zažije ještě v síle

Na dnešní poměry jste mladý otec. Jak vám ta role sedí?

Bylo mi dvacet sedm, když se Vavřinec narodil. Máme kolem sebe několik dětí podobně starých párů, jako jsme my. Donedávna jsem proto myslel, že je to běžné. Kolega, který měl první dítě v pětadvaceti, mě ale vyvedl z omylu. Jeho děti už chodí do školy a on je na třídních schůzkách suverénně nejmladší rodič. A to skoro o generaci!

Rodičovství jste plánoval?

Vždycky jsem chtěl mít děti brzy. Věděl jsem, že jakmile budu mít pocit, že jsem našel tu pravou, půjdu do toho. Toužím po velké rodině. Jsem rád, že mě můj syn zažije ještě v síle. Až mu bude sedmnáct, vezmu ho na lyže a on na mě nebude muset čekat.

Kam jste vyrazil o letošních prázdninách?

Naplánovali jsme si surfařský kurz v Portugalsku, pak dva týdny autem přes Francii, takový trip…

Moderní inscenaci dramatu Jane Austenové Pýcha a předsudek režíroval v pražském Národním divadle Daniel Špinar. Patrik Děrgel zde hraje lorda Wickhama.

Foto: Patrik Borecký

To zní dobrodružně. Syn zůstává doma?

Kdepak, i s ním! Jsme ten typ rodičů, co dělají s dítětem všechno. Účastní se našich životů, všech našich aktivit, nijak ho před tím nechráníme.

Připadá mi, že většina rodičů naopak přizpůsobuje program dětem, možná až příliš…

To my neděláme. Možná je to tím, že jsme mladí rodiče. Vávra aspoň vidí, že není pupek světa. I když pro nás samozřejmě pupek světa je. (směje se)

Ono ho to s námi ale baví. Strašně rád se mnou chodí třeba vyřizovat daně. Každý měsíc jedeme za paní účetní, vždycky ji pěkně pozdraví. Už s tím počítá a těší se, je to pro něj zpestření.

Dostane Vavřinec někdy na zadek, nebo jste moderní a liberální?

Nejsme moderní. Mám kamarády, kteří všechno donekonečna vysvětlují a dítěti nechávají absolutní volnost. Vyznávají takovou tu teorii, že si má řešit situace, do nichž se dostane, samo. Nezakročí, když začne brát v obchodě věci nebo někam utíká. Já bych na to neměl nervy.

Nejsem takový, a pokud bych podobnou výchovu praktikoval, dělal bych ze sebe někoho jiného. A to opravdu nechci. Záleží mi na tom, aby můj syn viděl tátu takového, jaký doopravdy je.

S maminkou Vavřince (herečkou Markétou Frösslovou, nyní Děrgelovou) jste měli nedávno svatbu. Proč až teď?

No jo, dramaturgicky mi to haprovalo. (směje se) Vždycky jsem chtěl nejdřív svatbu a potom dítě. Nakonec to vyplynulo jinak. Kolega ze Švanďáku Tomáš Pavelka mi řekl, že druhé dítě bez svatby, to už by byla ostuda. Vzal jsem si to k srdci a práskli jsme do toho.

Se svou manželkou, herečkou Markétou Děrgelovou, hraje v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Od září budou na obrazovce častěji.

Foto: archiv TV Nova

Takže čekáte, nebo plánujete druhé?

Jsme tomu otevření.

Do angažmá v Národním divadle jste nastoupil před čtyřmi lety ve zjitřené době. Uměleckého vedení činohry se ujal Daniel Špinar, který avizoval novou, odvážnější a modernější koncepci. Několik herců tehdy odešlo. Jak na to období vzpomínáte vy?

Mám takové situace rád. Přerod je vždy bolavý, ale zajímavý. Tvoří se něco, o čem předem nevíte, jak dopadne. Daniel Špinar se musel rozloučit s několika lidmi, což není příjemné, ale jako šéf činohry na to měl právo.

Je to člověk na svém místě, který si jde tvrdošíjně za svým. Přesně takového Národní divadlo potřebuje. Jeho působení hodnotím jednoznačně kladně a je mi ctí s ním spolupracovat.

Po komornějším Švandově divadle se vám tedy nestýská?

Na začátku jsem si na systém obrovského divadla těžce zvykal. Ve Švanďáku víte o lidech všechno, zatímco tady některé kolegy sotva poznáte.

Národní divadlo má jednu zásadní chybu: schází mu divadelní klub. (směje se) V něm by se vyřešily všechny nepříjemnosti a neshody. Po osmém pivu je každý komunikativnější, pavučiny se vymetou jedna dvě.

Hamleta hraje na scéně Švandova divadla od roku 2013, původně jako člen souboru, dnes už jako hostující herec. Dostal za ni nominaci na divadelní cenu Thálie.

Foto: Alena Hrbková

Ve Švandově divadle stále ještě „dohráváte“ Hamleta, za nějž jste získal v roce 2014 nominaci na Thálii. Je to vaše srdcovka?

No jasně! S Hamletem jsem zažil spoustu věcí. Máme za sebou 120 repríz. Když jsem ho začínal hrát, byl jsem ještě kluk, který bydlel ve squatu na Kampě a neřešil nic než divadlo. Pak s tou samou hrou prožíváte narození syna.

V každé ze svých životních etap jsem v něm nacházel něco jiného. Skvěle napsané hry takto fungují. Kdykoli vstoupím jako Hamlet na pódium, je to pro mě jízda, bezčasí, tady a teď…

Jak jste se dostal k bydlení ve squatu?

Říkám tomu squat, ale byl to vlastně spíš byt, jen trochu neobvyklý. Hledal jsem bydlení v Praze, a protože se mi líbilo centrum a zároveň jsem neměl o situaci na trhu s byty kdovíjaký přehled, zadal jsem do realitního vyhledávače odvážně: Praha 1, velikost čtyři plus jedna, balkon, cena do deseti tisíc korun.

A představte si, vyjel mi byt na Kampě, který to všechno splňoval, a ještě měl navrch krb!

Kariéru seriálového herce odstartoval v Ulici.

Foto: archiv TV Nova

Neuvěřitelné. Předpokládám ale, že byl vybydlený…

No, pro společensky perspektivní lidi to nebylo. Ale pro mě? Naprostá bomba! Spousta místa pro sebe i pro kamarády. Chyběla tam elektřina, a protože bylo po Dušičkách, nakoupil jsem v akci ty větší hřbitovní svíčky, za osm korun, a těmi jsme svítili.

Vzniklo tak sice lehce depresivní, ale zároveň mimořádné prostředí. Rád na ten byt vzpomínám.

Domeček za Prahou s pěkně zastřiženým trávníkem byste asi nechtěl…?

A víte, že teď už chtěl? Jsem přesně ten typ. Pocházím z vesnice od Bohumína, z baráku. Pro život s dětmi je takové bydlení lepší. Nemusíte nikam na hřiště, vypustíte je na zahradu. Žádný strach, že se jim na ulici něco stane, mohou si žít idylické dětství…

Jako kapitán Beran v kriminálce V. I. P. vraždy.

Foto: archiv TV Prima

Takové jste měl i vy?

Dětství jsem měl krásné, i když jsme s mámou nějaký čas byli sami. Zhruba do mých šesti let jsme žili v bohumínském paneláku. Když mi byly tři, otec od nás odešel. Máma je logopedka, ale aby nás uživila, dělala tři práce.

Pak jsme se přestěhovali k dědovi na vesnici. Máma si našla nového partnera, to je pro mě táta, vychoval mě. Mám ještě o deset let mladšího bráchu.

Se svým biologickým otcem se nestýkáte?

V kontaktu teď jsme, asi tak jednou za půl roku si zavoláme. Těžko ale navazovat na něco, co před tím dvacet let chybělo. Ani nevím, co přesně dělá. Tohle téma jsem v sobě hodně řešil v době, když jsem studoval DAMU. Jak začíná člověk koketovat s dospělostí, dohání ho to. Stále je to ve mně živé.

Kromě herectví se věnujete hudbě. Účinkování v kapele EMA berete jako oddech?

Hudba je pro mě ventil. Rád přepnu do jiného módu. Je to svět, v němž si všechno zařizujeme sami. Na koncertě stojím sám za sebe, nepřijímám žádnou roli, hraju to, co jsem sám vymyslel. Tím je to hodně osobní a zároveň zábavné.

Ve srovnání s tím je herectví především práce. Když večer odcházím do divadla, automaticky Vávrovi řeknu „jdu do práce“, neříkám „jdu do divadla“. I když je to samozřejmě krásná práce.

V seriálu Modrý kód hraje roli záchranáře Pavla.

Foto: archiv TV Prima

Od září se budete častěji objevovat v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Jaký máte z tak velkého seriálového projektu pocit?

Mám roli syna doktora Máry, manželka hraje mou seriálovou partnerku, což je fajn, jsme spolu rádi.

Zvenčí vypadá Ordinace jako obrovský kolos, ale během natáčení to tak nevnímáte. Pracujete v relativně malém týmu lidí, prostředí je rodinné a příjemné, rozhodně se necítím jako v nějaké fabrice na seriál. Všichni jsou profesionální a snaží se v rámci žánru dobře odvést svou práci.

S legendární polskou režisérkou Agnieszkou Hollandovou jste natáčel film Hořící keř. Jak na to vzpomínáte?

Agnieszka byla úžasná a práce s ní krásná a nezapomenutelná. Pracovali jsme neuvěřitelně poctivě, probírali motivace jednotlivých postav, jejich historii. U každé situace jsme věděli, co jí z psychologického pohledu předcházelo.

Zrovna dnes jsem na to vzpomínal, když jsem šel ze zkoušky k filmu Smečka. Režíruje ho Tomáš Polanský, mladý kluk, ale snaží se jít do hloubky, podobně jako Agnieszka.

Třídílný film Hořící keř o Janu Palachovi režírovala Agnieszka Hollandová. Patrik Děrgel v něm ztvárnil advokátního koncipienta Pavla Jandu.

Foto: archiv HBO

O čem film bude?

Je to příběh z prostředí mladých hráčů hokeje, ovšem viděný z takového nelichotivého úhlu. Objevuje se tam třeba šikana nebo nezdravé ambice rodičů.

Hokej jste hrál v dětství i vy. Zažil jste něco podobného?

Naštěstí ne. Máma s tátou byli v tomto směru rozumní. Ale to prostředí znám a vím, jak ambiciózní dokážou někteří rodiče být. Někdy mi připadá, že to berou spíš jako investici. Chtějí mít z kluka milionáře v NHL. Ale kde je potom ten kluk? Ptá se ho někdo, jestli chce takhle trávit dětství? Nebo jestli ho na sportu baví samotná hra? Já měl to štěstí, že jsem mohl hrát pro radost.

Za rok 2013 jste získal Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. To muselo být opojné…

To už je tak dávno… A opojné to nebylo vůbec! Akorát jsem si říkal, že to na mě klade zodpovědnost, nesmím ty další věci ošulit. Musím je dělat, jak nejlíp umím.

Nakonec stejně začínám s každou rolí od nuly. Jsem navíc dyslektik, takže spíš než od nuly je to v mém případě od minus sto padesáti.

Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku získal záhy po nastartování herecké kariéry.

Foto: ČTK

Copak může mít dyslexie vliv na herecký výkon?

Na proces učení se role vliv má, bohužel. Už jen přečíst text mi dá zabrat. Čtu teď třeba Dostojevského román Idiot, v nové sezoně budeme jeho dramatizaci zkoušet. Jsem schopný po třech stránkách nevědět, o čem to bylo.

Jak vám to šlo s takovou výbavou ve škole?

No blbě! Když jsem přinesl trojku z diktátu, tak mě máma objala a šlo se na zmrzlinu. (směje se)

Ale dyslexie má i své výhody. Na první čtenou zkoušku nikdy nepřijdu připravený. Jsem v tu chvíli nepopsaný list papíru, otevřený všem režisérovým nápadům. Někteří herci přijdou a přečtou roli tak, že byste je mohla postavit na jeviště a nechat rovnou hrát. Ale mě právě ten proces zkoušení a objevování baví.

Narodil jste se v revolučním roce 1989. Jak vnímáte svou generaci?

Nelze to brát tak, že bychom byli generace vychovávaná mimo totalitu. Že by tím revolučním rokem najednou všechno zmizelo a po totalitním myšlení nebylo ani památky. Dohání nás to všechny i dnes. Hodně sázím na generaci, která už byla vychovávaná ve svobodě.

Takže to vy nejste…?

Byl jsem vychovávaný lidmi, kteří byli vychovávaní za režimu. A je to na mně a na mých vrstevnících znát. Když jsem v kontaktu s mladými lidmi, kteří třeba ještě studují, jsem z nich nadšený. Oni jsou naprosto geniální!

Podívejte se třeba, jak probíhají castingy. Přijdu tam já, hlavu svěšenou… „Dobrý den, jsem Patrik Děrgel.“ – „A co umíte? Žonglovat?“ – „No, nevím… Asi jo…“ – „Jezdíte na koni?“ – „Tak… snad…“ – „A hrál jste někde?“ – „Ale jo…“ Zatímco ti mladší přijdou a všechny svoje zkušenosti a dovednosti okamžitě vytasí, nestydí se, umí se prodat.

Účinkoval v páté řadě soutěže Tvoje tvář má známý hlas, kde získal třetí místo.

Foto: archiv TV Nova

Nezdá se vám, že je to sebevědomí vysoké až příliš? Že mladším kolegům chybí pokora?

Někdo to tak může brát. Ale mně je to sympatické, obdivuju je za to. Je přece správné, že člověk dokáže říct, co umí, co chce. Průbojnost mladé generace je strašně důležitá. Hezky se mi na to kouká, vždycky si říkám: To je bomba! Ti to tady konečně změní, na ty už nemůžete.

Kdo je Patrik Děrgel

  • Pochází z Bohumína, kde navštěvoval základní školu zaměřenou na hokej. Absolvoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a DAMU v Praze.
  • Působil v angažmá ve Švandově divadle. Od roku 2015 je členem činohry pražského Národního divadla.
  • Hrál v televizních seriálech V. I. P. vraždy, Modrý kód, Kriminálka Anděl a Ulice. Od září se bude častěji objevovat v Ordinaci v růžové zahradě.
  • Účinkoval v páté řadě soutěže Tvoje tvář má známý hlas, kde získal třetí místo.
  • Zpívá a hraje na kytaru v kapele EMA.
  • V červnu se oženil s herečkou Markétou Frösslovou, s níž má dvouapůlletého syna Vavřince.  
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků