Hlavní obsah
Miriam je akční žena, diriguje nejrůznější orchestry v operních domech i koncertních sálech u nás i v zahraničí, vede sbory, učí na pražské konzervatoři, nahrává pro rozhlas. Foto: archív Miriam Němcové

Miriam Němcová: Orchestr se řídí jinak než život

Ještě nedávno byla Miriam Němcová jedinou českou profesionální dirigentkou. Vzhledem k pracovnímu vytížení, úspěchům i jižanským předkům jsem čekala extrovertní dračici, tak trochu „muže v sukni“, s taktovkou čouhající z kufříku. Do kavárny ale vstoupila usměvavá, stoprocentně ženská bytost, jejíž energii a přirozenou autoritu vnímáte až v druhém plánu. Jednou z jejích hlavních zbraní je umění navázat lehce kontakt.

Miriam je akční žena, diriguje nejrůznější orchestry v operních domech i koncertních sálech u nás i v zahraničí, vede sbory, učí na pražské konzervatoři, nahrává pro rozhlas. Foto: archív Miriam Němcové
Miriam Němcová: Orchestr se řídí jinak než život

Právě se vrátila plná nadšení z Izraele, kde s Pražským filharmonickým sborem nastudovala Pucciniho operu Turandot. Koncertní provedení s Izraelskou filharmonií dirigoval legendární Maestro Zubin Mehta.

„Já tentokrát fungovala jako sbormistr, sbor je totiž má velká profesionální láska a vlastně koníček. Dokonce jsem kdysi založila vedle orchestru Praga Sinfonietta i sbor Vox Prague. Tyhle odskoky mě moc baví a v poslední době přibývají stále prestižnější nabídky,“ líčí nadšeně nad šálkem čaje z granátového jablka. Kávu nepije. Nepotřebuje.

V čem je Mehta tak úžasný, že se stal živou legendou? Odkoukala jste od něj něco?

Maestro je naprosto nenapodobitelný. Vedle toho, že zvládá dokonale profesi, má obrovské charisma a v 81 letech diriguje zpaměti! Na to já se necítím, abych nepřenášela na ansámbl nejistotu, mám noty skoro vždy před sebou.

Nejsem tak sebevědomá, že bych si řekla: tohle umím nebo dělám stejně jako on, ovšem jeho přístup mi je velmi blízký. Zubin Mehta okouzluje šarmem, profesionalitou, smyslem pro humor, nadhledem – z ničeho nedělá problém a lidi ho mají rádi.

Lze u dirigování najít módní trendy, přístupy?

Dřív fungoval kult osobností, jako byli Karajan, Toscanini… Velká hvězda a široko daleko nic. Jistě, byli geniální, ale závratné kariéry kromě nadání shůry ovlivňovalo mnoho jiných věcí – mecenáši, politika…

Doporučuju knihu Mýtus jménem Maestro, kde se dočtete, že řada dirigentů byla charakterově velmi problematická a šla přes mrtvoly. Toscanini je můj vzor, ale jak ten se choval k orchestru, to by si dnes dirigent nemohl vůbec dovolit: vulgárně hráčům nadával, křičel na ně, ponižoval je… a oni se ho opravdu báli. To se už posunulo jinam. Cholerici nemají šanci uspět.

Můj přístup musí být jiný i proto, že jsem žena. Asi by se mi smáli, kdybych na ně hystericky ječela. Nefungovalo by to. Ostatně smějí se i hysterickým dirigentům, kteří taky existují.

Co ještě je dnes jinak?

Třeba Karajan míval před koncertem desítky zkoušek, dnes je to hra financí – pořadatelé chtějí za málo peněz hodně muziky. Dirigent musí být tak schopný, aby během krátké doby program nastudoval, rychle ho předvedl… a zase se běží dál. Ten koloběh je kvůli hektické době obludný.

Dřív bývalo na koncert v klidu i sedm zkoušek, teď dají dvě denně, aby se ušetřily dny, a hráči nestačí hudbu ani zažít. Znám to i z nahrávání: když se jedou za den tři frekvence, při poslední okolo 22.00 večer už hlava nebere.

S legendárním dirigentem Zubinem Mehtou nedávno spolupracovala v Tel Avivu.

Foto: archív Miriam Němcové

Kdy jste naposled dirigovala?

Před pár dny v pražském Obecním domě – Dvořákovu Novosvětskou. A velmi zvláštní zážitek mám z německého festivalu videoher Gamescom v Kolíně nad Rýnem. K řadě her se totiž komponuje hudba a lidé, kteří je hrají, znají dobře i tu muziku. Píší ji mnohdy známí autoři, jedná se o dost významný umělecký artikl, inspirovaný vlastně filmovou hudbou jako Piráti z Karibiku, Harry Potter, Pán prstenů atd.

Toscanini je můj vzor, ale jak ten se choval k orchestru: vulgárně hráčům nadával, křičel na ně, ponižoval je… a oni se ho báli.

A já často takové skladby natáčím. Někdy si je i ráda zazpívám ve sboru, jako teď v Kölnu. Na veletrhu, kam přišly tisíce lidí, jsme absolvovali v obrovské hale dva koncerty, za našimi zády na plátně běžely úryvky z videoher…

Nepříjemné bylo jen to, že jsme museli zkoušet už v půl sedmé ráno, ještě před otevřením. Což je čas, kdy normální muzikanti spí.

Zkusila jste si nějakou videohru zahrát?

Ne! Vůbec nic mi to neříká, nepokouším se tuhle oblast sledovat nebo do ní proniknout, jsem holt stará škola. Byla se mnou sedmnáctiletá dcera Štěpánka, která patří do generace počítačových nadšenců, ale ani ji to příliš nenadchlo. Ovšem přišli tam lidé, schopní hrát celý den.

Jste dirigentka i ve svém životě? Vůdčí typ?

Já si myslím, že nejsem, ale asi to tak bude. Jako submisívní stvoření jsem se určitě necítila nikdy. Maminka je zpěvačka (Dagmar Rosíková – pozn. red.), odmala jsem vyrůstala v divadle, hrála na klavír, zpívala. Ale že bych byla typ, který se musí nutně prosazovat a upoutávat pozornost? Fakt nevím…

Mám jižanské předky, takže byste mi v krvi našla možná víc přirozeného temperamentu. Zároveň se řídím krédem, že ve chvíli, kdy si člověk začne na něco hrát, je to falešné – a lidi to poznají. Takže to neřeším. Řešila jsem to možná ve dvaceti, kdy jsem myslela, že jsem hvězda. Ale vždycky pro mě bylo hlavní být svá, chovat se normálně – v hudbě i v životě. Snad to tak je.

Jak jste se dostala k pro dívku tak nezvyklé profesi dirigentky?

Původně jsem chtěla zpívat, ale maminka byla proti, tvrdila, že v patnácti se ještě nepozná, zda se můj hlas vyvine v dostatečnou kvalitu, a taky se jí nezdáli tehdejší kantoři zpěvu. Tatínek zubař by byl nejraději, kdybych šla na medicínu. Mě ale zajímala především hudba. A protože se táta staral o zuby tehdejšímu šéfovi oddělení herectví na konzervatoři, přihlásili mě tam rodiče s vidinou protekce. Že budu herečka. Jenže mě nevzali. Tehdy mi pan profesor Kasal, k němuž jsem soukromě chodila na harmonii, poradil, abych zkusila zkoušky na skladbu a později na dirigování.

Jsem mu dodnes vděčná, jak mě nasměroval. Šla jsem dál na AMU a stala se svým způsobem průkopnicí, roky jsem fungovala jako jediná česká profesionální dirigentka (přede mnou dirigovala jen Vítězka Kaprálová). Ale za těch dvaadvacet let, co sama na konzervatoři učím, naším dirigentským oddělením prošlo několik nadaných dívek. Takže jediná už nejsem.

Poprvé jste dirigovala v šestnácti, že?

Ano. První dirigentské zkušenosti jsem nabrala v Roztokách u Prahy se sborem Rosa, kam mě angažoval kamarád – šel na vojnu a potřeboval zástup. Všichni byli o pár let starší a já si mezi nimi odžila úžasnou školu mezilidských vztahů, budování a získávání autority, první umělecké praxe. Trému jsem neměla ani tehdy – když stojím zády k divákům, nebojím se. Spíš vnímám takový zdravý adrenalin. Ale zpívat nebo hrát na klavír čelem k publiku mě znervózňuje dodnes.

Aby vás orchestr poslouchal, musíte ho umět nadchnout, získat respekt. Naučit se to asi dá jen do určité míry. Potřebujete určité charisma, je to i otázka sympatií, máte před sebou dav a buď ho naštvete, nebo získáte.

Foto: archív Miriam Němcové

Už tehdy vás bavila jen vážná muzika? Žádný bigbít, diskotéky?

Táta brzo umřel a máma byla hodně přísná. Pro moderní hudbu neměla pochopení, tak se u nás nepouštěla. Samozřejmě jsem byla nadšená z Beatles, ale jinak jsem se v té oblasti neorientovala. Na diskotéce jsem byla snad dvakrát v životě a nijak mě neoslnily, ale třeba společenské tance mám ráda.

Maminka chtěla, abych dělala step, jenže já ho na truc odmítala. U dcery Štěpánky se snažím vyvarovat toho, abych ji k něčemu nutila, vedu ji volněji. Snad se mi to nevymstí. Takže ke stepu si došla sama. Teď dělá historické tance a studuje hudební gymnázium, hoboj a zpěv.

Možná působím samostatně, ale nejsem úplný ranař a občas potřebuju mužský element, mít pocit bezpečí a ochrany, opřít se o někoho.

Dnes vím, že poznat různorodost hudby je pro interpreta „klasiky“ důležité. Nevyhýbám se ničemu, oblíbila jsem si hlavně jazz, s nímž se setkávám i profesně, při různých fúzích vážné a nevážné muziky. V autě si pouštím všechno, zásadní je kvalita.

V dalších zájmech jste taky různorodá? Co třeba sport?

Ale ano. Jako holka jsem chodila do rytmiky, ráda jsem lyžovala, chtěla jsem hrát i volejbal, jenže kvůli rukám jsem moc nemohla. Se Štěpkou jsem lyžování oprášila a dnes se snažím chodit třikrát týdně na pilates a posilovací cvičení. Dirigování je na pohyb taky docela dobré, ovšem je to pohyb jednostranný a tělo si na něj zvykne.

Ještě jste mi vlastně neřekla, čím si vás dirigování tak podmanilo, získalo?

Na rozdíl od komponování hudby (což taky občas dělám, už několik let mám rozepsanou mši), kde je člověk pořád sám, jsem při dirigování stále mezi lidmi. To mi vyhovuje, nejsem samotář a důležitá je pro mě společnost, komunikace.

Navíc se nemusím nikoho doprošovat, aby mé skladby hrál. Hlavně se ale cítím být služebníkem hudby. Realizuju svoji představu o určité skladbě, hledám míru, nakolik dodržet zápis a autorův záměr, a kolik své interpretační fantazie si mohu dovolit do hudby vnést. Na YouTube dnes můžete srovnávat různé interpretace jedné skladby – a každá je jiná.

Vnímala jste to, že jste žena, někdy jako handicap, nebo naopak jako plus?

Je to jedno. Kolegové běžně říkají: dnes jdu hrát s Miri – a myslím, že v zásadě vůbec neřeší, jestli jsem muž nebo žena. K tomu jsem vždycky chtěla dospět. Hlavní je to, co lidem energií, duší a gestem předáte a co oni vám vracejí.

Nedávno jsem hostovala u orchestru Vysoké hudební školy v Norimberku, kde jsem jako stěžejní dílo dirigovala Šeherezádu od Rimského Korsakova. Nejvíc nesete kůži na trh právě před studenty, neberou si servítky, jsou kritičtí, hned dají najevo, jestli vás berou profesně i lidsky. Měla jsem prima pocit, že to mezi námi dobře zafungovalo.

Ale musím říct, že raději diriguju smíšený nebo mužský orchestr (sbor) než pouze ženský ansámbl. Tam tolik nejiskří opačné energie. Kamarád v žertu říká, že sexuální parita má být zachována. Skvěle fungují ženské sbory, které vede muž. A já s úsměvem vzpomínám, jak jsem kdysi na AMU dirigovala AUS (Armádní umělecký soubor). Bylo fajn, jak se kluci vojáci před dívkou snažili… Teď hlavně myslím na společnou práci a její výsledek.

Jste něco jako trenér hokejového týmu a koncert představuje zásadní utkání?

Je to jiné – trenér nehraje, zatímco dirigent je součástí koncertu, interpret. Musí být od první zkoušky dokonale připravený, umět hospodařit s časem, vydat velké množství energie… Je úžasné sledovat ten vývoj. Koncert představuje samozřejmě vyvrcholení, odměnu, je to svátek. Jiné pocity ovšem mám u jednorázových koncertů a jiné u oper (já se cítím víc jako operní dirigentka), které jsou na repertoáru i několik let.

Volné chvíle tráví hlavně s dcerou Štěpánkou.

Foto: archív Miriam Němcové

Jak reagujete, když někdo z hráčů udělá chybu, vypadne z rytmu?

Jsou různé situace. Vedu symfonický orchestr na konzervatoři, tedy studenty. Někteří jsou výborní a jiní to flákají, což se pozná hned – a to obvykle vypěním. U profesionálů před publikem scény nedělám, ale dám aspoň pohledem najevo, že to poznám. Jasně, že se taky naštvu, když jde o častou nepozornost. Musím být ovšem i psycholog, protože mé emoce se přenášejí na hráče, jakákoliv nervozita, špatná nálada.

Říká se, že dirigenty není slyšet a mohou si snáz dovolit něco zkazit, jenže pokud se to stane v důležitý moment, následuje karambol. Je důležité nepřemýšlet v tu chvíli o tom, co se přihodilo na té či oné straně, ale pořád se dívat dopředu, aby nedošlo k dalšímu překlepu.

Jak řešíte oblečení, aby vám diváci nezírali jen na pozadí?

Dřív jsem nosila šaty nebo sukni, pak jsem si oblíbila jakousi stylizaci fraku, říkali jsme tomu „tučňák“. Ale obojí jsem zavrhla a zakotvila jsem u kalhot a halenky s vestou. Návrhářka Iška Fišárková říká, že jsem jasná kalhoťačka. Je to nejpraktičtější: když máte úzkou sukni, nevylezete na stupínek, rozparek může být na hraně vkusu, široká sukně zase plandá a odvádí pozornost.

 A jsme u veselých historek…

Stane se, že brnknu taktovkou o pultík a ta vyletí daleko do publika. Byl dokonce jeden dirigent, který si taktovkou propíchl ruku skrz naskrz! A jinak? Zamlada jsem jednou měla letní šaty se silonovým zipem na zádech, který praskl. Lidi se chichotali, já se snažila hýbat jen opatrně, sbor přede mnou nevěděl, co se děje. Tehdy jsem si mohla dovolit nemít podprsenku a při zpěvu Dvořákových písní s příhodným textem Vyběhla bříza běličká, jak ze stáda ta kozička jsem se otočila – a odbourali jsme se a smáli úplně všichni.

Máte nějaký rituál před koncertem a po něm?

Rituály nemám, je mi cizí soustřeďování hodinu dopředu. Před koncertem nejím ani nepiju alkohol. Někdo si dává skleničku předem na kuráž, já ne. Kdysi jsem dirigovala po jakési oslavě, kde jsem vypila trochu vína, a měla jsem tak podivné a nepříjemné pocity zodpovědnosti a strachu, že to nechci opakovat. Raději si koncerty užívám za jasného vědomí.

A po představení? Jako hodně muzikantů a herců se po zvládnutém napětí, soustředění a stresu ráda uvolním. S kolegy nebo přáteli zajdu na skleničku vína nebo piva, probereme večer…

Dcera se vám narodila až v devětatřiceti – leckdo hádal, že kvůli kariéře. Je to tak?

Určitě to nebyl záměr. Měla jsem problémy s otěhotněním. Až to nakonec jako zázrakem vyšlo. Byla jsem (stejně jako kdysi moje maminka) stará prvorodička, jak mě tehdy nelichotivě nazvali v porodnici. Já v tom ale dnes vidím jen výhody, musím být „in“, pečovat o sebe a udržovat krok.

Manžel šel tehdy na rodičovskou dovolenou a já už tři měsíce po porodu dirigovala v divadle v Brně. Sebrali jsme dítě a psa, pronajali si tam byteček a Petr mi vozil Štěpku na kojení, což mě doslova nabíjelo. Koncertní mistr při zkoušce vždycky po hodině a čtvrt řekl: Pauza kojící model. Všichni se chovali krásně, moc ráda na to vzpomínám.

Po jedenácti letech jste se ale s manželem – houslistou – rozvedla. Proč?

Ani kvůli dvojí rozlítanosti, ani kvůli profesní rivalitě… Našel si zkrátka jinou partnerku. Problém byl asi i v tom, že jsme oba tvrdé hlavy a neradi ustupujeme. Větší šanci na úspěch má vztah, kde je jeden submisívnější, ochotný hledat kompromisy a překlenout krize.

Dnes jsme po složitých peripetiích v pohodě. Petr se dal taky trochu na dirigování, vede komorní orchestr v Říčanech a Štěpka s ním občas hrává. Minule, když jsem ji tam přivezla na vystoupení, mě požádal, jestli bych ten koncert neoddirigovala. Jeho přítelkyně s mojí dcerou hrály sólové party, on hrál v orchestru, já tedy dirigovala… a docela jsme si to všichni užili.

Je ve vašem okolí nový muž?

Mám dobrého kamaráda a přítele na sdílení radostí i strastí. Možná působím samo­statně, ale nejsem úplný ranař a občas potřebuju mužský element, mít pocit bezpečí a ochrany, opřít se o někoho…

Momentálně prožívám náročné chvíle se starou maminkou. Je jí dvaadevadesát, ještě před čtyřmi lety dostala cenu Thálie za celoživotní dílo a byla na tom dobře. Pak si stáří začalo vybírat svou daň. Střídáme se u ní v báječném hospicu na Spořilově se Štěpánkou, kamarádem a pejskem Bobinou – canisterapie fakt funguje.

Vyšetříte si aspoň chvíli pro sebe?

Moc ne. Ale učím se dávat životu řád a hledat klid. Jenže mám problém sama se sebou, vzniklý zřejmě maminčinou výchovou: když odpočívám, přijdou výčitky, že bych měla něco dělat – učit se na příští vystoupení, uklízet binec a tak. I u knížky, pokud není z oboru, myslím, že se flákám. Spíš mi pomůže aktivní dovolená, kde běhám po horách, což beru jako správný skutek pro zdraví. Dobrý psycholog by mě z toho možná vyléčil. Ale to půjdu raději k panu faráři…

Dcera se mi narodila až v devětatřiceti. Dnes v tom ale vidím jen výhody, musím být „in“, pečovat o sebe a udržovat krok.

Co ještě na svém životním stylu měníte?

Před časem se mi objevily potíže se štítnou žlázou, a protože mi původní léčba na endokrinologii nevyhovovala, našla jsem si pána, který lidem pomáhá alternativními metodami. Ten mě naučil sérii dechových a pohybových cviků, které mi skutečně pomáhají, nastartují mě a skvěle pročistí hlavu. Taky mi doporučil dietu bez pšenice, díky čemuž se mi povedlo konečně shodit. Na endokrinologii mi nechtěli věřit, že mi pomohly „nevědecké“ metody, jako bych jim mávala červeným hadrem před očima. Teď mám ale už výbornou paní doktorku, která je tolerantní.

Existuje pro vás nějaká dirigentská meta? Nesplněný sen?

To je těžká otázka. Snad všichni umělci zažívají frustrace a neukojené touhy. Neříkám, že se člověk má spokojit s tím, co má. Pořád potřebuje hnací motor. Ale hudební byznys není jen o krásném umění, je ovlivněný spoustou věcí, existují různé homosexuální, zednářské a další mafie. A vy se tam buď dostanete, držíte krok a jedete s nimi, anebo s nimi nesouhlasíte…

Pak je možnost se s tím buď vyrovnat, nebo se utrápit. Kdybych řekla, že chci dirigovat v Metropolitní opeře, byla by to asi pravda, ale nikdy se mi to nepovede. A nic se neděje. Naštěstí se mi docela plní menší, reálné sny, setkávám se se zajímavými tvůrčími osobnostmi, s nimiž si rozumím a které mi něco dávají. A taky už vím, že život nezačíná a nekončí u dirigentského pultu.

Dostáváte pracovní nabídky i z ciziny, nelákalo by vás žít jinde?

Kdysi jsem o tom uvažovala, prožila jsem osm let s Italem a s touhle myšlenkou si pohrávala. Jenže osud zamíchal karty jinak, po narození Štěpánky jsem podřizovala život hlavně jí. Teď je velká a asi by to šlo, takže pokud by přišla zajímavá nabídka, možná bych o ní uvažovala…

Ale spíš ne, mám rozběhnutou spoustu věcí, třeba projekt pomoci hudebně nadaným dětem ze sociálně slabých rodin. Jde o nadaci Věry Třebické-­Řivnáčové, podporovali jsme například Honzu Mráčka, z něhož je slavný houslista, nebo vítězku letošního Pražského jara Olinku Šroubkovou.

Volné chvíle tráví nejen s dcerou Štěpánkou, ale i se svým čtyřnohým miláčkem.

Foto: archív Miriam Němcové

A na co se těšíte?

Na oslavu Štěpánčiných narozenin. Na výlet do Budapešti za klasickou Kálmánovou operetou s mými kamarádkami. Na trochu volna na chatičce v Suchdole. A mám hříšnou ideu vypravit se v zimě někam k moři.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků