Hlavní obsah
Miluše Kapsová (1892-1961) na snímku ze září 1937 Foto: ČTK

Miluše Kapsová: Ošetřovatelka našich prezidentů

Tomáš G. Masaryk a Edvard Beneš. Oba zakladatelé československého státu zemřeli shodou okolností v září. A oba na smrt vyprovodila jedna ošetřovatelka. Jmenovala se Miluše Kapsová a doposud zůstávala mimo zorné pole historiků.

Miluše Kapsová (1892-1961) na snímku ze září 1937 Foto: ČTK
Miluše Kapsová: Ošetřovatelka našich prezidentů

„Byla jsem uvedena do jeho ložnice. Setkala jsem se s pátravým, přísným pohledem - beze slov. Vycítila jsem závažnost okamžiku. Byla to zatěžkávací zkouška. V tom zlomku minuty mlčení a ticha blesklo mně myslí: bude zde důvěra nemocného k sestře? Ta závažná podmínka úspěchu při ošetřování nemocného?“

Tak vzpomínala v březnu 1938 v pražském rozhlase diplomovaná zdravotní sestra Miluše Kapsová na to, jak byla poprvé uvedena k Tomáši Masarykovi. Stalo se tak 1. října 1934 na zámku v Lánech.

Prezident nenechal sestru stát v rozpacích dlouho: „Pousmál se, podal mně zdravou ruku, měkce a mile mne přivítal slovy: Tož vás, sestro, pěkně vítám, doufám, že se budete mít u nás dobře.“

Masaryk byl v té době čerstvě zvolen do svého čtvrtého funkčního období. Záchvat mrtvice, který prodělal v květnu 1934 několik týdnů před volbou, mu však prakticky znemožňoval funkci hlavy státu vykonávat. Téměř neviděl, špatně chodil a nemohl psát.

Vzhledem k tomu, že jeho podpisem musely být opatřeny všechny přijímané zákony, nechala prezidentská kancelář vyrobit podpisové razítko, kterým od července 1934 signoval všechny oficiální listiny.

Známky vlastní tělesné nemohoucnosti vrhaly dosud agilního prezidenta, jenž ještě na počátku roku 1934 jezdil na koni, do deprese: podle svého tajemníka Antonína Schenka se od ní oprostil jen tehdy, když „nemusel nic číst, nic podepisovat, nikomu podávat ruku“.

Tomáš G. Masaryk (1850-1937) a Edvard Beneš (1884-1948)

Foto: archiv Právo

V polovině srpna 1934 se Masarykův zdravotní stav zhoršil. Pravděpodobně další atak mrtvice způsobil, že prezidentova řeč přestala být souvislá. Na čas navíc přestal úplně používat češtinu a mluvil jen anglicky, řečí své zesnulé manželky. Právě v této době rodina rozhodla najmout ošetřovatelku Miluši Kapsovou.

Jak se sestra Kapsová do Lán k prezidentovi dostala? K přesnému zodpovězení této otázky chybějí prameny. V Archivu Kanceláře prezidenta republiky nemají o Miluši Kapsové žádné záznamy, což svědčí o tom, že nebyla najata oficiální cestou.

Jako nejpravděpodobnější se jeví, že ji k otci přivedla Alice Masaryková, tehdejší předsedkyně Československého červeného kříže, v němž Kapsová působila.

Důvěru prezidenta si získala tím, že mu hodně vyprávěla o sobě a své rodině.

Důležitou roli při jejím výběru pravděpodobně hrálo, že uměla anglicky, protože v letech 1927-1928 absolvovala v Londýně kurz veřejného zdraví pořádaný Nadací Florence Nightingalové.

Dcera nadhajného

Ve svých vzpomínkách na práci v Lánech, které vyšly v dubnu 1938 také v Novinách Červeného kříže a po válce jako samostatná brožurka, Miluše Kapsová píše, že si důvěru prezidenta získala tím, že mu hodně vyprávěla o sobě a své rodině.

Zjistit o Miluši Kapsové něco dnes ale připomíná detektivní pátrání. Narodila se 29. dubna 1892 v Doubravě na Plzeňsku v rodině lesního nadhajného Jana Kapsy. Měla dva starší a sedm mladších sourozenců. Brzy po jejím narození se rodina přestěhovala do Mariánské Týnice.

Miluše Kapsová se svými synovci Vladimírem a Jiřím

Foto: archiv Vladimíra Jägera

Z rodokmenu, který si nechal zpracovat její synovec Vladimír Jäger (90), vyplývá, že z deseti dětí se jich dospělosti dožilo sedm a všechny získaly na svou dobu velmi solidní vzdělání: jedna z jejích sester se stala učitelkou, bratr zemědělským inženýrem. Proč zůstala Miluše svobodná a bezdětná, se však dnes neví ani v její rodině.

Ve svých uveřejněných vzpomínkách se Miluše Kapsová vyhýbá Masarykově diagnóze i popisování jeho stavu. Zdůrazňuje, že se prezident podroboval „úplně pokynům lékaře a ošetřovatelské zákroky snášel trpělivě a bez jediného slova odporu nebo projevu bolesti, ač k tomu měl často důvod“.

Nezmiňuje, že Masarykovo odcházení nebylo klidné a v posledních týdnech před smrtí se u něj projevovaly návaly zlosti, což zachytil ve své nevydané zprávě prezidentův osobní lékař Adolf Maixner.

Miluše Kapsová, která se ve službě u prezidenta střídala s další ošetřovatelkou Růženou Seifertovou, pečovala nejen o Masarykovu tělesnou schránku, ale také mu předčítala z novin a knih a dělala mu společnost v Lánech i na vyjížďkách do blízkého i vzdálenějšího okolí, které prezident do posledních chvil podnikal v kočáře nebo automobilu. Pořídila také poslední Masarykovy fotografické snímky.

Zdravotníci, kteří pečovali o Masaryka. Miluše Kapsová, Růžena Seifertová a MUDr. Adolf Maixner.

Foto: archiv Michala Koláře

Období druhé světové války prožila Miluše Kapsová u své sestry Boženy a jejího manžela Vojtěcha Jägera na statku v Čisté na Rakovnicku. Do obce dorazila 8. května 1945 průzkumná hlídka americké armády, a protože Miluše Kapsová jako jediná mluvila anglicky, ujala se tlumočení. Vojáci Rudé armády Čistou obsadili až o dva dny později.

Není nic horšího než být neužitečný

Když Edvard Beneš 7. června 1948 abdikoval, byl jeho zdravotní stav již nevalný. Na rozdíl od Masaryka se dá říci, že na zhoršování zdraví druhého československého prezidenta se výrazně podílely politické události.

Poslední ranou byla Benešova prohra v únoru 1948, spojená s dilematem, zda a kdy odstoupit. Benešův zdravotní stav se v prvních týdnech po abdikaci zdál stabilizovaný, lékaři však věděli, že jakékoliv nervové vypětí se může stát exprezidentovi osudným.

Beneš přijal 19. srpna ve své vile v Sezimově Ústí svou dávnou známou švédskou spisovatelku Amelii Posse-Brázdovou, která byla přes bývalého československého velvyslance ve Stockholmu Eduarda Táborského ve spojení s rodícím se politickým exilem.

Amelie Posse-Brázdová Edvarda Beneše přemlouvala, aby odešel do exilu, formálně na léčení do Švýcarska. Beneš Švédce nakonec přislíbil, že udělá, co bude v jeho silách, aby mohl z Československa vycestovat, protože „není nic horšího než nečinně sedět tady a být neužitečný“.

Možná že právě pomyšlení na odchod do exilu bylo tím rozrušením, které po odjezdu švédské přítelkyně způsobilo ve čtvrtek 19. srpna fatální zhoršení Benešova stavu. O čtyři dny později povolala exprezidentova manželka Hana k jeho lůžku ošetřovatelku Miluši Kapsovou.

Obě ženy se znaly již z doby, kdy Kapsová ošetřovala Masaryka. Po válce si vyměnily několik dopisů a Miluše Kapsová také vítala v roce 1946 manžele Benešovy během jejich zájezdu do Čisté, obce, která přímo sousedí s Kožlany, rodištěm Edvarda Beneše.

Znalost angličtiny využila v době osvobození.

Foto: archiv Vladimíra Jägera

Zatímco prvního československého prezidenta ošetřovala Miluše Kapsová téměř čtyři roky, jeho nástupci sloužila jen necelé dva týdny. Svou zkušenost popsala ve svědectví, které si vyžádal kronikář Sezimova Ústí.

Po jejím příjezdu se zdravotní stav Edvarda Beneše přechodně zlepšil, takže se exprezident mohl vykoupat a lékaři povolili, aby se procházel po pokoji.

„V neděli 29. srpna vypravoval několik historek vztahujících se k místům, kde v mládí žil,“ píše Kapsová ve svém svědectví. „Po krásné pohodě této neděle nastalo večer definitivní zhoršení.“

Krajně ohleduplný pacient

Edvard Beneš byl podle své ošetřovatelky téměř ideální pacient: „V mé přítomnosti se nikdy o smrti nezmiňoval, byl krajně ohleduplný k svému okolí. Někdy po chvílích intenzivního myšlení byl na něm znatelný hluboký smutek. Uvědomoval-li si vážnost svého onemocnění, jistě nechtěl, aby s ním trpěl někdo druhý.

Obdivuhodná byla jeho trpělivost a sebepřemáhání. Nikdy ani v nejmenším neprojevil nespokojenost nebo utrpení. Trpělivě a tiše snášel vše nepříjemné spojené s ošetřovatelskými zákroky.

Potřeboval-li třeba sebemenší službu, snažil se nejdříve udělat si vše sám. Poděkování doplňoval vždy vděčným úsměvem, později jen pohledem. Ve stadiu zlepšování jeho choroby chtěl časně vstávat a dával najevo, že by chtěl pokračovat ve své práci.“

Zatímco Hana Benešová do poslední chvíle věřila, že se její muž uzdraví, Miluše Kapsová poznala, že je na cestě, z níž není návratu. Prvního září v pět hodin ráno tuto svou prognózu sdělila prezidentově ženě.

„Pro mě to bylo strašné,“ řekla Hana Benešová později bývalému tajemníku svého manžela Jaromíru Smutnému.

„Nepřestává mě tížit, že jsem to byla tehdy já, která Vám vzala naději do dalšího doufání.“

„Já opravdu věřila, že se uzdraví, já ani na okamžik nebyla v pochybách, jinak bych mu nebyla mohla být tak opravdově a skutečně oporou, jak jsem chtěla být. Ale já i potom, co to sestra Kapsová řekla, se zase zmohla, a když lékaři mi hlásili malá polepšení, já znovu naplno uvěřila.“

Během pohřbu Edvarda Beneše seděla Miluše Kapsová hned za Hanou Benešovou.

Foto: ČTK

Miluše Kapsová si své upřímné sdělení dlouho vyčítala. Rok po Benešově smrti jeho vdově napsala: „Nepřestává mě tížit, že jsem to byla tehdy já, která Vám vzala naději do dalšího doufání. Stále mě provází vzpomínka na Vaši velikou bolest, kterou jsem Vám způsobila.“

Edvard Beneš zemřel 3. září 1948 v 18 hodin a 10 minut. Jeho smrt obě ženy, které o něj pečovaly, lidsky velmi sblížila. Miluše Kapsová se účastnila pohřbu po boku nejužší rodiny. S Hanou v pozdějších letech vedla intenzivní korespondenci, v níž si ženy sdělovaly své radosti i strasti.

Miluše Kapsová žila do poloviny 50. let na statku u své sestry v Čisté. Její synovec Vladimír Jäger na ni vzpomíná jako na energickou ženu, která měla ráda domácí zvířata a v případě potřeby je dokázala i léčit.

Když se Vladimír v polovině 50. let oženil, odstěhovala se k dalším příbuzným do nedalekých Kralovic. Zde také 18. července 1961 v úplném zapomnění zemřela.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků