Hlavní obsah
Martin Preiss Foto: Milan Malíček, Právo

Martin Preiss: Jeden z nejtěžších momentů v procesu léčby je přijetí závislosti

Je znát, že etapu, kdy bojoval s alkoholem a depresemi, již má za sebou, protože o ní hovoří klidně a otevřeně. Martin Preiss (47) si váží svého rodinného zázemí, které mu v krizi pomohlo, a nejraději za všeho propůjčuje svůj příjemný hlas namlouvání dokumentárních cestopisů.

Martin Preiss Foto: Milan Malíček, Právo
Martin Preiss: Jeden z nejtěžších momentů v procesu léčby je přijetí závislosti

Nastupujete sice do seriálu Sestřičky – Modrý kód, ale v divadle jsem vás dlouho neviděla. Zanevřel jste na něj?

Měl jsem, jak víte, ze zdravotních důvodů několik let vynucenou pauzu. A rozhodl se, že teď divadlo dělat nebudu. Divadlo je pro mne totiž dost stresující fenomén.

Řekl jsem si, že ho prozatím odbourám, že mi to za ten stres nestojí. Navíc nabídky, které v poslední době přicházely, se mnou nesouzněly, nebyly takové, jaké bych si představoval. Bylo tedy lepší se jich vzdát.

Musím se zeptat, zda herci divadlo nechybí.

Zatím ne. Ale neříkám, že to tak bude už navždy. Nedávno jsem se sešel s kamarádem z let na DAMU, dnes ředitelem jednoho nejmenovaného pražského divadla. Položil mi otázku na tělo, jestli už nenazrál čas. A jestli bych o něčem nepřemýšlel. Tím mě docela znejistil. Naznačil mi, že mě má v merku a že by se mnou rád něco podnikl.

Dohodli jsme se, že budeme hledat témata a texty, a uvidíme, zda během roku dvou k něčemu dojde. Taky záleží na tom, jak se bude vyvíjet celá ta situace s virem, co nás obklopuje. A jestli divadla vůbec budou fungovat.

Nechci dělat divadlo jen pro výdělek, musí to pro mne být výzva. Musím s tématem souznít.

Zmínil jste stres. Trpíte trémou?

Ano, vždy jsem byl trémista. Utrpením pro mě bylo, než se začalo hrát (naposledy vystupoval například v Divadle Na Jezerce). Ve chvíli, kdy jsem už vlezl na jeviště, to ze mě opadlo a já se uvolnil, ale to čekání bylo hrozné.

Čím jsem starší, tím je těžší memorování textů a mám větší pocit zodpovědnosti. Když jsem byl mladý, šla spousta věcí automaticky. Divadlem jsem žil dennodenně od školních let na DAMU, nepřišlo mi zvláštní leccos mu obětovat a věnovat se mu dnem i nocí.

Než divadlo pověsil na hřebík, hrál v Divadle Na Jezerce v představení Mandragora s Miroslavem Vladykou a Janem Hrušínským.

Foto: Divadlo Na Jezerce

Dnes si vážím každého volného večera, který trávím se svou rodinou doma, a nikam nemusím. Možná jsem taky zlenivěl, to přiznávám. Člověku se prostě změní priority a řekne si: tohle už přece nemusím.

Představa, že bych v létě šel hrát na Shakespearovské slavnosti nebo na Letní scénu na Vyšehradě, mě spíš zneklidňuje, než těší, a obdivuju všechny kolegy, kteří se pro to rozhodnou.

Vy jste ale divadlem nežil jen od DAMU, vy jste v něm vyrůstal. Měl jste vůbec jinou šanci stát se něčím jiným než hercem?

Nebylo vůbec jasné, že jím budu. Spektrum mých zájmů bylo velké. Rodiče mě od herectví odrazovali, jako dnes já odrazuju své děti. Ony ale o něj naštěstí moc velký zájem nejeví, kromě toho nejmladšího, který je komediant z podstaty.

Moje žena ráda používá výraz bezestudové herectví, a to já nemám.

Já chtěl dělat něco úplně jiného – studovat angličtinu a cestovat. Ale přihlásil jsem se na DAMU jako na druhou školu a dostal se na ni, zatímco na anglistiku ne.

DAMU jsem sice ve třeťáku na rok přerušil, protože jsem měl pocit, že se to už nedá snést, ale vrátil jsem se, abych studium dokončil. A už jsem v oboru zůstal. Já jsem dost introvertní herec. Což je paradoxní.

Nemám rád popularitu. Nejsem moc rád, když mě lidi na ulici poznávají, ztráta soukromí mi na té profesi vadí úplně nejvíc. Moje žena ráda používá výraz bezestudové herectví, a to já nemám.

Pro ni není problém vylézt na jeviště, těší se do divadla, ani jí nevadí, když ji někdo pozná na ulici. Naopak. Je spontánní. Mně taková spontaneita chybí a myslím, že pro tuhle disciplínu je potřebná.

Byl pro vás dar, nebo naopak hendikep, mít slavné herecké rodiče?

V době dospívání jednoznačně hendikep. Nechtěl jsem, aby se o mně vědělo, kdo jsem. Všichni si na mě ukazovali, byl jsem vidět už v základní škole. Na ulici jsem chodil dva metry za rodiči, aby nás náhodou nespojovali, aby nebylo poznat, že k nim patřím. Je totiž všichni poznávali a chtěli se s nimi pozdravit. No pubertou jsem se prostyděl.

Pak jsem vstoupil do stejného oboru a začalo srovnávání. Tím jsem taky trpěl. Všichni hodnotili, zda jsem tak dobrej jako táta, nebo nejsem. To byla další fáze, co mě nebavila.

V jaké fázi jste dnes?

Kdy už jsem to konečně já, kdy jsem vyzrál. A je mi putna, co si kdo řekne. Lidé mě začali brát jako samostatnou entitu, osobnost, která si dělá věci po svém. Už mám dost osobních prožitků a zkušeností, jsem individualita, v mnohém jiná než oba moji rodiče. Nejsem jejich kopií. Samozřejmě mám jejich DNA, ale narostl a zkošatěl jsem samostatně.

V Sestřičkách hrajete majitele autoškoly Kinského, který pátrá, zda je spřízněn se šlechtickým rodem. Pátral jste někdy po předcích vy sám?

Pátral po nich zejména můj tatínek v české obdobě pořadu, který vymyslela BBC. A tam se šlo do hlubin rodu po mužské linii. Takže tu máme zmapovanou 300 let zpátky.

Odkud jsou Preissové?

Mysleli jsme si, že jsme původem Rakušáci, protože nějaká naše tetička bydlela do konce druhé světové války v Linci. Ale ten největší proud našeho rodu přichází z východního Pruska.

Na pomezí Moravskoslezského kraje a Polska, tam leželo východní Prusko, žili Prušáci, Preissové. Tedy etničtí Němci. Táta spolu s realizačním týmem dohledal i hroby našich předků. Ale v prostoru střední Evropy je dnes už asi těžko říct, kdo je kdo. Všichni se tu promíchali.

Závislost je událost v životě člověka, kterou neplánuje.

Zmínil jste zdravotní problémy, při nichž jste se potýkal se závislostí a jejími následky. Je obdivuhodné, že vaše manželství toto nelehké období přestálo. Co pro vás znamená vaše žena?

Mnoho. Nebylo to pro ni jednoduché, pro nikoho z nás. Zrovna včera jsme o tom zase mluvili. Někdy stačí málo, aby se ozval nějaký dozvuk, připomínka a já se zachvěju, úplně mi přeběhne mráz po zádech.

Závislost je událost v životě člověka, kterou neplánuje. Mám ji vysvětlenou, pojmenovanou, vím o věcech, které k ní zřejmě vedly, a přesto nejsem schopen pochopit, proč přišla. Nepokládám si otázku „proč já“, protože je to nemoc, a tak je to s ní jako s jinou nemocí. Ale nedokážu vysledovat, kdy se to zlomilo.

Přijde to najednou, ani nevíte jak. Nebo si toho dlouho nevšímáte. Popíráte to. Je to brutální a zákeřné. Navíc společensky velmi diskvalifikující. No a moje žena? Bez ní bych už tady možná nebyl.

Jak to myslíte?

To víte, že jsem hledal cestu z toho bludného kruhu i sám, i ve chvílích, kdy nebylo úplně jasné, zda spolu zůstaneme, jsem stále hledal motiv k žití. Nejsem zcela sebedestruktivní, že bych za hlavu hodil vše. Ale nebezpečné je především ztrácet nad sebou kontrolu.

Vědomě jsem necítil, že se chci upít nebo skončit život. Ale mohlo se stát ledacos jiného, mohl jsem odněkud spadnout, vlézt do auta a zabít se… Cokoliv.

S manželkou, herečkou Martinou, tvoří pár již 11 let. Podržela ho i v nejtěžších obdobích.

Foto: Profimedia.cz

A že jsem měl párkrát namále. To člověk neplánuje. Ale najednou vám rupne v bedně, jedná za vás alkohol a prášky, bez nichž už nemůžete být, a v tom tkví největší nebezpečí. Žena mě hlídala. Starala se a já to odmítal.

Nebyl jsem to já. Její zoufalství, kdy nevěděla, co se mnou dělat, jaká je ta správná cesta, bylo asi strašné. Obdivuju ji, že to ustála. Když nevíte, kterou cestou se vydat, naděláte spousta chyb. Jsou ale omluvitelné, neboť není boha, který by vám v té chvíli pomohl. Každý, laik i odborník, říká něco jiného. Samozřejmě v dobré víře.

Je těžké být abstinentem? Vyřazuje vás to ze společnosti?

Dlouho jsem ten pocit měl, dnes už to tak není. Jeden z nejtěžších momentů v procesu léčby je skutečné přijetí závislosti. Myslel jsem, si, že už to nebudu já, že život skončí a já se s některými lidmi už neuvidím. Že budu vyděděnec, nebudu moct chodit na určitá místa, protože i to se učí v léčbě.

A já byl vždycky ve středu zábavy. Pak je člověk vystresovaný a jen sleduje, co všechno ho může ohrozit, ne-li zabít. Pořád se hlídá. Ale pak přijde opět zčistajasna fáze vysvobození, nějak to spadne, a začne být jedno, že nejste součástí něčeho a něco si nedáte.

Jsou akce, kde to začíná welcome drinkem a pak všichni pijí až do konce. Tam se snažím zdržovat co nejméně. Splním svou povinnost a mizím. Totéž s kluky v hospodě. Povečeřím, pokecám, vypiju dvě kofoly, a když začnou lítat panáky, je načase odejít. Stejně mě už nic objevného nečeká…

A jedete v klidu domů?

Přesně tak. Dřív by mi bylo líto, že jsem tam nestrávil čas žvatláním. Že jsem nebyl součástí „party“. Dnes mi to nevadí, ba jsem rád. Mám čas pro sebe, který využiju jinak. Kdy to začnu brát jako nikoli omezení, ale jako bonus, funguje to dobře.

Ale neříkám, že chuť někdy nepřijde. Ano, i teď bych si dal občas pivo na žízeň nebo dobré víno. Je to, jako když někdo drží přísnou dietu a přijde do luxusní cukrárny plné skvostných dortíčků. Jenže dortík vás nezabije, ale mě by podlehnutí poslalo do horoucích pekel.

Na kontrolované pití nevěříte?

To tedy nevěřím. Mluvím z vlastní zkušenosti. Může to vydržet chvíli, pár dní, měsíc. Navíc se už nedostavují libé pocity, a tak v touze po nich konzumujete čím dál tím víc. A pak se to vrátí zpět v podobě obrovské recidivy, která je vždy horší než ty předchozí.

Člověk v tomto nikdy není vítězem, podle zkušeností všech, kteří tím prošli, je to na doživotí. Naštěstí mám člověka, kterému můžu věřit, svoji paní doktorku. Je mi velkou oporou. Je mnoho případů, kdy lidi vydrželi nepít pět, deset, dvanáct let a pak si lízli. A byli v tom znovu. Až po uši.

Vypadá to, že jste vyrovnaný.

Nikdo nejsme prorokem. S oblibou říkám, že doufám, že jsem si vybudoval systém včasného varování a nejsem na to sám. Když začnou signální světýlka problikávat, vím, jak se zachovat, mám za kým jít a kam se uchýlit. V té chvíli je třeba se zastavit.

Mám kolegu, jemuž se daří řadu let abstinovat, a nyní strávil tři týdny v léčebně, preventivně. Což není ostuda. Naopak.

Paní doktorce se prostě zdál příliš veselý, než je obvyklé, a protože je maniodepresivní typ, odhadla, že brzy přijde propad. Deprese a napití. Ona umí lidi zastavit. Jen musejí chtít a věřit. Je to úžasný individuální přístup.

Máte taky mánie a deprese?

Ne, já zaplaťpánbůh ten typ nejsem. To mi nediagnostikovali. Naopak jsem teď klidný až tak, že tím manželku i štvu. Dřív jsem se uměl radovat euforičtěji, dnes řeknu „jo, dobrý“. Je to u mě v rovince, ani vrcholy, ani propady, což je pro abstinenci žádoucí.

Srovnaly se také vztahy s vašimi dětmi?

Musím to zaklepat, ano. Kluky to podle mého nijak zásadně nepoznamenalo. Ve svém věku naštěstí rychle zapomínají. Pro dceru to v období jejího dospívání určitě nebylo jednoduché. A to mě hodně bolelo.

Každé mé selhání brala jako zradu, podvod. Nerozuměla tomu a nechápala to, dnes už snad mnohé pochopila. Je dospělá, žije si svůj život, studuje vysokou školu a má prima kluka. Máme zase hezký vztah.

Namlouvání audioknih ho velmi baví. Mimo jiné i proto, že coby introvert nemusí být – na rozdíl od hraní na divadelním jevišti – vidět.

Foto: vydavatelství audioknih OneHotBook

Prohlásil jste, že vám vyhovuje být neviditelný herec. Proto rád dabujete a namlouváte audioknihy?

Ano, je to součást uzavření se do mého klidnějšího vnitřního světa. A vyplnění dočasné neexistence divadla. Hodně namlouvám cestopisy a přírodopisné dokumenty, čímž si vynahrazuju touhu po cestování.

Některé ambice jsou jako štvavý pes, který člověka žene k nedosažitelnému cíli. A k tomuhle prozření holt někdy vede trnitá a bolestivá cesta.

Pan Munzar mi kdysi rozhlasovou práci barvitě líčil jako magickou. Souhlasíte?

Stoprocentně. V rozhlase je možnost intimity a soukromí. Pan Munzar byl úžasný spíkr a dabér. Mým nedostižným vzorem je Alfréd Strejček. Snažím se mu přiblížit, a přesto zůstat svůj.

Práce pro rozhlas je soustředěná, koncertovaná. Pracuje se jen s hlasem, není tam vizuální kontakt s posluchačem, a to je příjemné. Posluchač se nechává vést svým nitrem. Má prostor pro imaginaci. Je to jako u četby, ale poslechem si odpočine ještě víc.

Máte nějaké přání?

Aby to takhle zůstalo. Abychom my i naši blízcí zůstali jakžtakž zdraví. Aby nedocházelo k vnějším ani vnitřním hrozbám, aby se něco uvnitř mě nepobláznilo.

Ale to všechno souvisí s neukojenými ambicemi, mindráky a pocity nedostatečnosti. Když se toho podaří zbavit, a léčba není jen o odstavení od chlastu, člověk se naučí také nově nahlížet na život a svoje místo v něm.

Pokud se podaří přestavět systém hodnot, třeba zjistíte, že ač jezdíte v deset let starém autě, je to úplně fuk. To je osvobozující. Některé ambice jsou totiž jako štvavý pes, který člověka žene k nedosažitelnému cíli. A k tomuhle prozření holt někdy vede trnitá a bolestivá cesta.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků