Hlavní obsah
Lumíra Přichystalová Foto: Petr Hloušek, Právo

Lumíra Přichystalová: Nejsem zastánce přehnané tolerance, člověk by se mohl utolerovat k smrti

Lumíra se jmenuje po dědečkovi, který tragicky zemřel v osmnácti letech. Říká, že žije tak trochu i za něj. Dobře ji zná publikum pražského divadla Ypsilonka, kde třeba v komedii Utíkejte, slečno Nituš nesleze z jeviště. Ale nově i diváci filmu 3Bobule, kde Lumíra Přichystalová představuje tichou policistku. Což je její naprostý protipól.

Lumíra Přichystalová Foto: Petr Hloušek, Právo
Lumíra Přichystalová: Nejsem zastánce přehnané tolerance, člověk by se mohl utolerovat k smrti

Přibíhá se zpožděním a s omluvou ze zkoušky nové hry. Štíhlá jako nitka, ale akční a vitální. Mluví rychle, dramaticky šermuje rukama a mile koulí očima. Kavárna je jí okamžitě plná.

Jak byste charakterizovala své současné období?

Těžká otázka. Hraju ve dvou divadlech, vedle Ypsilonky v experimentálním divadle NoD. Jako Střelec jsem dřív dělala hodně věcí najednou, ale to už nechci, vymstilo se mi to. Vloni jsem musela dokonce z jedné hry odstoupit. Došla jsem do fáze, kdy jsem padla na ústa, vyhořela.

Pochopila jsem, že je zle, a začala to řešit. Poslední měsíce se proto snažím v pracovním i osobním životě vědomě uklidňovat, nenakládat si přehnaně úkolů…

A výsledky – daří se?

Dávám si domácí úkoly. Kamarádka mi poradila například psát padesátkrát miluji se a přijímám! Snažím se nenechávat se tolik ovlivňovat emocemi a vyhrocenými situacemi. Rozdýchávám je a pracuju na tom, abych se dostala do pohody. Začala jsem i abstinovat. A výsledky na sobě cítím, už jsem zase v pohodě a rovnováze.

(směje se) Ale hlavně mám zbrusu novou aktivitu: od 1. 4. jsme spustili pro děti ve streamové podobě Školu Ypsilon (vždy ve středu v 16 hodin na YouTube Studia Ypsilon). Jde o zábavně pojaté seznámení s vyjmenovanými slovy: kdy je používat, s čím se snadno zamění, kde je jejich původ, jakou mají melodii a zvuk.

Škola Ypsilon - internetový, živě vysílaný, vzdělávací pořad pro děti, ale nejen pro ně… Uvádí ho Lumíra a Jan Večeřa.

Foto: archiv divadla Ypsilon

Mým spoluprůvodcem je Honza Večeřa plus hudba a různé hudební nástroje v podání Jana Bradáče. V každém díle je pro děti připravena i soutěž…

To je fajn aktivita, potřebná právě teď. Což mi připomnělo vaši poslední roli ve hře Spálená 16. Hrajete Kaira – zástupce času nejpříhodnějšího okamžiku.

Přesně tak, představuje situaci právě teď. Moji postavu nezajímá minulost ani budoucnost, ale jen to, co se děje v současnosti. Říkám tam větu: „Zastavme se, protože teď je ten příhodný okamžik. “

Jednám intuitivně a někdy se tak dostávám do nepříjemné pasti emocí. Na druhou stranu mi intuice často pomohla.

Je to výborná poučka i pro život. Nematlat se v minulosti, což jsem hodně dělala, rozebírala jsem různé domněnky a přemýšlela, co by bylo, kdyby… Je třeba si připomínat, že TEĎ je nejdůležitější. Každý den se to učím.

Dáte hodně na intuici, nebo jste spíš racionální?

Jsem zcela intuitivní a emocionální. Když se snažím něco prakticky vyřešit nebo včas podchytit, aby nedocházelo ke stresům na poslední chvíli, nejde to. Jednám opravdu hlavně intuitivně, racionalita mi nefunguje. Někdy se tak dostávám do nepříjemné pasti emocí. Na druhou stranu mi intuice často pomohla v dobrém.

Třeba při vstupu na DAMU. Studovala jsem předtím cestovní ruch na VŠ polytechnické a ve třiadvaceti jsem najednou nutkavě pocítila, že je správná chvíle to zkusit. Úplně jsem to viděla, neexistovala jiná varianta.

Předtím jsem si netroufla, nechodila jsem do žádného dramaťáku a jen jsem si tak hrála s kamarády. A najednou osvícení, věděla jsem, že se tam dostanu.

A klaplo to!?

Klaplo. Možná i proto, že jsem si přečetla knížku Jak si správně přát. A později u dvojích státnic jsem si vytáhla přesně tu otázku, kterou jsem si přála.

Ale ještě k intuici: pomohla mi párkrát vycítit jisté nekalosti ve vztahu. Což bych v některých případech raději ani nevěděla. Samozřejmě to nemusí platit vždycky, na to pozor.

Zkoušíte novou hru o požáru Národního divadla. Co může divák čekat?

Tragédii, jak napovídá už název: Národní tragédie aneb Překrásný nadhasič. Ale režíruje to velmi kreativní Petr Oravec, takže i komedii. Původně je ta hra napsaná pro loutky a i my jsme směřováni k výrazně stylizovanému pojetí. V celém příběhu je spousta překvapivých momentů a moc nás baví.

Já skončím špatně. Hraju Marjánku, kterou opustí chlap (zase, samozřejmě), nadhasič Čeněk, který pak zemře. A jak víme z historie, všichni hasiči byli v době požáru ND právě na jeho pohřbu. Proto ho nestihli včas uhasit.

Zajímáte se víc o historii? Nebo až díky představením v Ypsilonce?

Je fakt, že většina her v Ypsilonce zabíhá do minulosti a zábavnou formou představuje nějakou její pasáž. To je fajn pro diváky i pro mne, kterou historie, obnášející biflování dat, nikdy příliš nezajímala.

Trochu se za to dnes stydím. Ale díky téhle divadelní formě, nenásilně edukativní, jsem se leccos dozvěděla. Třeba o Fredu Astairovi nebo o kulturním životě v Praze. Najednou chodím Spálenou ulicí, kde je naše divadlo, a všímám si nápisů o jejích slavných obyvatelích.

Stává se ze mě pomalu gramota, ale k tomu, abych si hledala další fakta v knížkách, mě to zatím nepřivedlo. Já otevřu knížku a spím. Ale měla bych, je to takový můj restík.

V Ypsilonce se ocitla náhodou: byla přizvaná jako náhrada do hry Kostky jsou vrženy. Následovala nabídka angažmá. Foto ze hry Utíkejte, slečno Nituš!

Foto: ČTK

Možná máte oblíbené historické období, kam byste se chtěla podívat!?

Do Ameriky 70. let 20. století. Nadchl mě film Horečka sobotní noci – volnomyšlenkářstvím, hudbou, módou. Taky bych stihla potkat svůj idol Johna Lennona, v patnácti jsem o něm věděla všechno a nosila jeho fotku v peněžence.

Nebo bych se vypravila do 20.–30. let u nás, do časů první republiky. Taky hlavně kvůli módě a muzice.

Nechci působit jako zapšklá třicítka, ale nerozumím generaci za mnou. Hodně mladých je absolutně bezprizorních, bez zájmu o cokoliv.

Často mám pocit, že jsem se narodila do špatné doby. Věřím na minulé životy a došla jsem k tomu, že jsem zřejmě byla pirát(ka). (směje se) Protože miluju přírodní živly jako vítr a déšť, vodu. Ale zároveň z ní mám respekt a fobii, že se topím. Takže jsem se asi minule utopila. Když mi dnes někdo dá ruce před obličej, panikařím.

Čím vám (ne)vyhovuje současnost?

Někdy se mi zdá, že dnešnímu světu moc nerozumím. Nechci působit jako zapšklá třicítka, ale nerozumím mládeži, generaci za mnou. Rychlým střihem je úplně jinde a má naprosto jiné priority.

V mém okolí se pohybuje řada mladých kolem dvacítky, absolutně bezprizorních, bez zájmu o cokoliv. Je mi z toho smutno. Možná se to teď trochu změní…

Moje priorita je být v pohodě, mít to v hlavě srovnané a nežít tak, abych si zbytečně ubližovala. Nesnažit se to za každou cenu někam dotáhnout, zbavit se přehnaných ambicí, které jsem dřív měla. Což ale neznamená, že mi je všechno jedno.

Jak reagujete na symptomy doby, jak o je genderové šílenství, hyperkorektnost, klimatická hrozba, fake news…?

Všechno, co jste zmínila, ve mně budí dojem, že se lidi zbláznili. A souvisí s tím, jak se chováme k sobě i k planetě. Nejvíc se dnes skloňuje termín klima. Pro mnohé jsou ty velké obecné věci přednější než to, v čem žijeme. A to je špatně. Mám strach, že už je nemůžeme zásadně ovlivnit, zastavit. Snad jen zpomalit. Snažím se proto, aby na mě nedoléhaly.

Co na mě doléhá… Jsem trochu hypochondr, takže když si přečtu příznaky čehokoliv, okamžitě to mám. To mě ovlivňuje hodně.

Řada lidí tvrdí, že do dnešního světa nechce přivést děti. Co vy?

U mě se to střídá. Někdy si řeknu: „Co já mu tady můžu nabídnout? Nebude naštvané nebo přenárokované? “ Na druhou stranu mi začínají tikat biologické hodiny. Takže miminko bych určitě chtěla, snad to jednou klapne.

Vaše partnerství s tanečníkem Janem Onderem už je minulost?

Ano. Co bych k tomu řekla? Poznali jsme se tady v divadle. Někdy se stane, že dva lidi k sobě něco táhne a mají si cosi předat. Ale pak se musí rozloučit, protože mají jiný životní rytmus. Nejsem zastánce přehnané tolerance, někdo tvrdí, že jsem sobec, ale to by se člověk taky mohl utolerovat k smrti.

Rozchod proběhl v klidu, i když každý viděl jeho důvod jinde. Při vztahu s Honzou jsem naplno projevila svou sběratelskou úchylku: nosila jsem domů bizarní předměty vytržené z kontextu. Třeba jsem mu dala k narozeninám plastové torzo mužského těla.

Dnes jsem v malém bytě se spolubydlící a vejdou se mi tam jen laserová disko světýlka, porcelánový ananas a nefunkční citera. Škoda.

Bývalý Lumířin partner Jan Onder

Foto: Profimedia.cz

Momentálně jste tedy single?

Ne, ne. Mám přítele, kolegu z divadla, sedí támhle v modré mikině. Ale je to ještě čerstvé, řeknu jen, že se jmenuje Martin. Z předchozích vztahů jsem se doufám už poučila a volím opatrně. Nemám vzhledově vyhraněný typ, je to o kouzlu osobnosti.

Nejvíc oceňuju smysl pro humor a přirozenost, nesnáším ješitnost, a když si chlap na něco hraje. Jednu dobu jsem byla přesvědčená, že muži jsou vážně z Marsu a ženy z Venuše a mají tak rozdílné myšlení, že nejsou schopní si porozumět.

Ne že bych chtěla raději žít s ženou, bez mužů to u mě nejde, ale někdy je to náročné.

V novém filmu 3Bobule hrajete policistku. Sedla vám?

Byl to můj první velký film a měla jsem z toho velký respekt. Ta role představovala protiúkol. Mě osobně je všude plno, pořád mluvím, na všechno se ptám a odpovídám. Strážmistryně Adéla byla naopak velmi klidná, přesná, skoro nemluvila a jen konala. Bylo pro mě těžké ji uhrát, respektive nehrát.

Režisér po mně chtěl až kamenný výraz. Ale hodně mi to dalo. Nejlepší je vystoupit ze své komfortní zóny – zjistíte, co ve vás je, co dokážete. Práce před kamerou mě hrozně chytla, je úplně jiná než v divadle, tak doufám, že se k ní ještě dostanu.

Trailer k filmu 3Bobule

Video: Bioscop

Držela jste někdy dřív v ruce pistoli?

Ne. Dostala jsem krátkou nalejvárnu, ale ten pocit pro mě nebyl moc příjemný, pistole mi do ruky nepatří. Být skutečná policistka by mě rozhodně nelákalo, nečtu ani detektivky.

Bavila mě na tom jen uniforma, kterou mi přešili slušivě na míru. A taky se mi líbilo jezdit v policejním autě, kdy si nás kolemjdoucí pletli s opravdovými policisty.

Jako policistka ve filmu 3Bobule budí respekt.

Foto: archiv Bioscop

V divadle NoD hrajete v detektivce Městečko Palermo usíná. Oč jde?

O specifickou formu zvanou larp, což znamená v překladu, že se divák stává hráčem a snaží se plnit úkoly, které si vytáhne na kartě. Jeden z nich je vrah a postupně likviduje ostatní. Cílem je ho odhalit a zneškodnit.

Jsme tam v poměru čtyři herci na padesát hráčů. Snažíme se nad nimi nevyčnívat a pouze je navádět, směrovat. Důležitá je improvizace a nutnost být stále ve střehu. Není to pro úplné introverty, ale většina lidí se spontánně otevře a získá zajímavé zážitky.

Nakolik improvizujete v životě?

Asi míň. Jak jsem říkala, momentálně se snažím dát do svého počínání víc logiky a rozumu. Ale pubertu jsem měla hodně divokou. Od barbín v pokojíčku jsem skočila rovnou do hospody.

Velmi mě lákalo kolektivní povídání o muzice, chození na koncerty a samozřejmě i popíjení piva. Mamka to se mnou rozhodně neměla jednoduché.

Co ještě prozradíte o Lumíře z doby před herectvím?

Jsem z Kolína a v rodině nikdo nehrál ani na žádný hudební nástroj. Mamka pracuje u Elektrizace železnic a tatínek pro obří betonárku. Říká se ale, že dědeček Lumír byl velmi múzický a veselý. Zpíval, miloval legraci, takový komediant.

Tragicky zahynul v osmnácti v autě, předtím se ale stihl oženit a počít moji maminku. Ona i já se jmenujeme po něm, mám to jméno ráda a občas se mi zdá, jako bych žila trochu i za něj.

Volný čas tráví ráda aktivně.

Foto: archiv Lumíry Přichystalové

Já si odmala hrála na modelku, zpěvačku, herečku. Pak mě začala bavit muzika a naučila jsem se na kytaru – chodit s kytarou na zádech bylo super, velká frajerka. Po maturitě jsem šla na ten cestovní ruch. Dál už to znáte.

Rodiče jsou spokojení, že mají herečku? Jste jedináček?

Maminka byla z mé volby dlouho úplně hotová, chudinka. Byť je Střelec jako já, je dost racionální. Mít doma bohéma, který lehkovážně obchází večírky, pro ni byl o děsné. Ale zvykla si. Pochopila, že makám, jen jinak než ona.

Život jí připravil i další nečekané události. Do sedmnácti jsem byla jedináček – a teď mám šest sourozenců! Dva od tatínka a další od maminky, která si vzala pána se čtyřmi dětmi. Takže jsme obrovská rodina, což je moc zajímavé i hezké.

Mamka dokonce hlídá a miluje tátovy děti z druhého manželství. Jde to, ale chvíli trvá, než se všechny křivdy vyčistí a zapomenou. Prioritou musí být děti. Snažím se vzít si z té situace maximum pro svoji budoucí rodinu. Zatím jsem ta, která při první větší hádce odchází.

Co podle vás obnáší být Střelec?

Jsem nervák, netrpělivá a do všeho jdu po hlavě. Jak není něco hned, konec. Trpělivost je od slova trpět – a já trpím, když je po mně vyžadovaná. Zkoušela jsem se srovnat jógou, jenže u ničeho dlouho nevydržím, Střelec udělá bum, bum, bum a letí dál. Pořád potřebuje změny. Taky se obvykle dost zajímá o neuchopitelné věci mezi nebem a zemí a o přírodu.

Lumíra se těší, až konečně dopíše diplomku a složí magisterské státnice na DAMU. A jednou taky na svoji svatbu…

Foto: Petr Hloušek, Právo

Čemu byste se chtěla víc věnovat?

Autorskému divadlu, ale zatím jsem ve stadiu zrání. Vedla jsem tři roky workshopy s dětmi, zkoušela jsem psát i něco vlastního a bavilo mě to. Jenže jsem u toho nevydržela. Snad napodruhé. Lákaly by mě i jiné formy divadla, klasická činohra nebo pohybové divadlo. Ale v Ypsilonce jsem spokojená.

Život je před vámi. Co vás baví v soukromí?

Od přítele jsem dostala zobcovou flétnu a začala si po letech hrát pro radost. On hraje na housličky a kytaru. Přemýšleli jsme, že bychom jednou třeba dali dohromady i něco pro veřejnost.

Baví nás koukat spolu na filmy, já k tomu hrozně ráda vařím – a jím. Můj majstrštyk je bůček a štrúdl. A ráno chystám oběma krabičky s jídlem… Taky ráda lyžuji a po třinácti letech jsem se znovu postavila na snowboard. A hodně mi chybí cestování, hned bych jela do Asie. Ale budu si muset počkat.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků