Hlavní obsah
Klára Issová Foto: Stanislav Honzík

Klára Issová: Jsem hyperaktivní puntičkářka

Do kavárny na pražských Vinohradech přichází Klára Issová (40) o pouhou minutu později, přesto se omlouvá: „Jsem hyperaktivní, mám toho moc.“ Slova volí pečlivě a věty formuluje precizně. Je za nimi cítit hluboká touha porozumět nejen postavám, které ztvárňuje na filmovém plátně, ale i sobě samé a světu, do něhož jako by sestoupila z nějaké jiné – krásnější a dokonalejší – planety.

Klára Issová Foto: Stanislav Honzík
Klára Issová: Jsem hyperaktivní puntičkářka

Co myslíte tím, že jste hyperaktivní?

Jsem perfekcionistka, která stále potřebuje něco dělat. Neumím odpočívat. Předsevzala jsem si, že musím zvolnit, ale je to pro mě výzva. Když mám totiž před sebou práci, nesednu si.

Nejsem ten typ člověka, který si řekne: Ne, to počká, teď si odpočinu. Když si odpočinek naplánuji, stejně to nedodržím. Mám to tak ve své profesi, ale přelévá se mi to i do ostatních oblastí života. V poslední době mě hodně vyškolila moje zahrada.

Zahradu bych u vás úplně nečekala…

Mám ji teprve rok, v jedné z pražských zahrádkářských kolonií. Předala mi ji moje milovaná paní profesorka Helena Kostečková, která mě v dětství učila na dramaťáku.

Původně jsem jí tam jen pomáhala. I ona mě varovala, ať to nepřeháním. Nikdy tam nemáte všechno hotové a dokonalé. Když jsem rekonstruovala byt, byla to pro mě také obrovská výzva a stres. Se zahradou je to podobné, akorát že tam to nekončí nikdy.

Je to živý organismus. Co vás naučila?

Otevřela mi oči. Teď už vím, že perfekcionismem a přehnanou pracovitostí si můžu i dost ublížit, že nesmím chtít všechno vydřít. Fyzicky mě práce na zahradě vyčerpala, dokonce jsem si zablokovala záda před jedním natáčením.

Praktikuji jógu, pomáhá mi předcházet právě těmto situacím, ale jak vidíte, stále to ještě úplně neumím. To, že si něco uvědomujete, totiž ještě neznamená, že to v praxi dokážete aplikovat. Pořád se učím.

Už jste něco vypěstovala?

Spoustu rajčat, cuket a dýní, také řapíkatý celer, saláty, ředkvičky. Nepovedly se jen papriky. Urodilo se hodně meruněk, takže jsem zavařila i dost marmelád. Mám tři druhy. První je připálený, druhý s tymiánem a třetí s mandlemi a se skořicí.

Zmínila jste jógu. Jak dlouho se jí věnujete?

Zkoušela jsem to spočítat, ale úplně přesně se mi to nepodařilo. Každopádně si vzpomínám, že před pěti lety jsem v Maroku točila film Zabít Ježíše a tam už jsem si brala podložku na cvičení a konvičku na proplachování nosu slanou vodou, což mě tenkrát zachránilo, protože jsme točili uprostřed pouště a všichni tam během dvou měsíců onemocněli kvůli dutinám zaneseným prachem.

Já jediná jsem to přežila ve zdraví bez angíny, chřipky i rýmy. Józe jsem se ale věnovala už předtím, dohromady to tedy může být šest sedm let.

Ve filmu Tichý společník hraje dceru Bolka Polívky.

Foto: Bontonfilm

Na čem nyní pracujete jako herečka?

Nedávno jsem dotočila film Tichý společník. Strávila jsem díky tomu měsíc na Slovácku, což bylo úžasné. Byli jsme ubytovaní v Uherském Brodě a dojížděli do okolních vesnic.

Příběh je natočený podle stejnojmenné knihy Pavla Göbla, který je zároveň režisérem filmu. Bylo to moc fajn natáčení, možná spíš nízkorozpočtový a nekomerční projekt, pro mě ovšem srdeční záležitost.

Role Lenky, kterou hraji, mi byla blízká. Vrací se po dvaceti letech domů, bydlet zase „k tatovi“, kterého hraje Bolek Polívka. Je čerstvě rozvedená a uvnitř sebe toho musí ještě hodně vyřešit.

Sympatické na ní je, že přijímá věci takové, jaké jsou, neodsuzuje a v klidu se vyrovnává se svou minulostí, i když třeba bolestnou. Příběh toho filmu není nijak pompézní, ale je v něm silně přítomná opravdovost lidského života. Do kin půjde příští rok.

Aktuálně s vámi běží v kinech film Pražské orgie. Velký projekt s mezinárodním obsazením…

To bylo něco úplně jiného: hrála jsem emocionálně založenou herečku, která je trochu zapšklá, potýká se s životní změnou a těžko se s ní vyrovnává. K tomu samozřejmě patřil jiný druh herectví, který mě také nesmírně bavil. Ráda hraju v angličtině a bylo fajn si to užít v rámci českého projektu.

Kniha Pražské orgie spisovatele Philipa Rotha, která je předlohou filmu, se mi hodně líbila. Roth je autor, který umí lidské charaktery vystihnout velice pravdivě. Stačí mu na to i malá plocha, pár vět.

Ve filmu Pražské orgie režisérky Ireny Pavláskové jako afektovaná herečka Eva.

Foto: Bioscop

Mám radost, že jsem si v poslední době mohla vyzkoušet tak zajímavé a přitom odlišné projekty.

Sleduji hodinky, protože čas na náš rozhovor je přesně vymezený, ohraničený vašimi dalšími pracovními povinnostmi. Co vás čeká, až se rozloučíme?

Převtělím se do Panenky Marie z filmu Anděl Páně. V České televizi natáčíme tematické úryvky k výstavě, která nás bude provázet pohádkami známými z televize. Bude to interaktivní výstava, na děti čeká v galerii na Kavčích horách řešení různých úkolů.

Přesunu se teď k méně pohádkovému tématu. Jak vnímáte současnou situaci v Sýrii, odkud pochází část vaší rodiny?

Lidé se mě na to pochopitelně často ptají, ale odpovídám nerada. Tu zemi znám a mám tam i příbuzné. Bolestná je pro mě však jakákoli válka ve světě. Trpí v ní obyčejní lidé, ať je to v Sýrii, nebo někde jinde.

Vaše příbuzné válka nezasáhla?

Zasáhla celou zemi, každého člověka. Někteří mí příbuzní odešli, jiní museli zůstat, protože neměli kam jít. K politické situaci se víc vyjadřovat nechci.

Abych mohla mít moudrý názor, vyžadovalo by to znát danou situaci historicky, neuplatňovat jen současný pohled. Ta země má svůj vývoj, je to jiná kultura. Vím, že asi chcete slyšet nějaké stanovisko, ale já tomu konfliktu nerozumím.

David Ondříček a sestřenice Martha a Klára Issovy na karlovarském festivalu.

Foto: ČTK

Chápu. Situaci v Sýrii, podobně jako situaci v jiných zemích chronicky postižených válkou, nerozumí nejspíš dost dobře nikdo, kdo tam trvale nežije a nemá tam předky…

Jen dodám, co říkala už moje babička – že za války nejvíce trpí právě obyčejní lidé. Pořád se z těchto těžkých zkušeností učíme. Jsem šťastná, že mám domov v České republice, kde se žije krásně.

Za příbuznými do Sýrie nejezdíte?

Teď už ne. Jezdila jsem tam jako dítě i později jako dospívající. Na atmosféru Damašku mám nádherné vzpomínky, prázdniny tam bývaly úžasné. Syřany jsem vždy vnímala jako velmi srdečné, otevřené lidi.

Naše rodina je křesťanská, ale v Sýrii žije mnoho náboženských i národnostních menšin, které vedle sebe svého času dokázaly fungovat v poklidu. Dnes se s radikálním islamismem nepotýká jen Sýrie, ale celý arabský svět.

Zmínila jste natáčení v Maroku. Zahraničních projektů však za sebou máte víc. Jak jste se k nim dostala?

Před šesti lety jsem začala spolupracovat s britskou agenturou, která mě zastupuje. Díky ní jsem účinkovala třeba v americkém seriálu Legends nebo Génius.

Manažera mám i v Los Angeles, což zvyšuje mé šance uplatnit se na obou kontinentech, alespoň to byl záměr mé londýnské agentury, proto mě do Ameriky vyslala na zkušenou. A mně se tak splnil sen.

Vždycky jsem si totiž přála někam na delší dobu odjet, vyzkoušet si, jaké to je žít v cizí zemi.

Panenku Marii ztvárnila v pohádkové klasice Anděl Páně.

Foto: Profimedia.cz

Co všechno váš americký pobyt obnášel?

Šest týdnů jsem hledala agenta. O pár týdnů později jsem se do Los Angeles vrátila na další tři měsíce na takzvanou pilotní sezonu. Ta probíhá od ledna do března. V té době se obsazují nové role, natáčejí se takzvané pilotní čili úvodní díly seriálů, které by mohly případně vzniknout.

Absolvovala jsem třeba tři castingy v týdnu. Když jsem měla volno, udělala jsem si výlet k oceánu nebo do některého z národních parků.

Taky jsem po patnácti letech navštívila svou sestřenici ze Sýrie, která teď v USA žije. Moc jsem si to užila a navíc se mi zlepšila angličtina.

Cestujete kvůli zahraničním castingům často?

Dnes už to není potřeba. Cestovat kvůli jednomu konkurzu třeba do Los Angeles by bylo nákladné a časově náročné. Díky internetu fungují castingy na dálku, herci natáčejí takzvané self tapy.

Co to přesně je?

Video, které si natočíte a pošlete. Funguje to celkem jednoduše. Dostanu text jako na klasický konkurz, během dvou tří dnů si ho musím připravit.

Mohu se vcítit do mnoha povahových rysů, vyzkoušet si je. Díky svým rolím získávám pochopení pro chování druhých.

Někdy je to třeba i deset patnáct stránek těžkého textu. Na základě self tapu vás pak případně pozvou do druhého kola. Pak už tedy letíte do Londýna nebo Los Angeles.

Roli v nekonečném českém seriálu byste přijala?

Už jsem to několikrát zvažovala a vždy nakonec odmítla. Výhodou takového projektu by byla finanční stabilita a jistota. Nějakou dobu se zkrátka nemusíte stresovat, co bude.

Přestože stres z toho, co přijde, ještě mívám, jsem zároveň dobrodruh a člověk, který rád riskuje. Proto jsem si nakonec vždycky řekla, že to vydržím a zkusím počkat na roli, která bude něčím jiná.

Mám ráda, když se s každou rolí něco nového učím o sobě i ostatních. Mohu se vcítit do mnoha postav, vyzkoušet si mnoho povahových rysů… Díky svým rolím získávám větší pochopení i pro chování druhých.

Přirostla vám některá z minulých rolí obzvlášť k srdci?

Moc ráda vzpomínám na Indiánské léto. Hodně jsem na něj myslela i během nedávného natáčení Tichého společníka. U obou filmů se sešla dobrá parta, která strávila relativně dlouhý čas společně mimo Prahu. Režiséři Saša Gedeon a Pavel Göbl jsou úžasné osobnosti.

Jsem vděčná i za to, že jsem ještě měla možnost pracovat se starší generací režisérů, třeba s Karlem Kachyňou nebo s Janem Švankmajerem.

Indiánským létem odstartovala kariéru, zůstává pro ni srdeční záležitostí.

Foto: archiv ČT

Měla jsem ráda také spolupráci s Českou televizí, zažila jsem totiž ještě dobu, kdy tam intenzivně fungovaly dílny, šily se ve velkém kostýmy, poutkovaly paruky. Dnes už se tato řemesla uplatňují spíš výjimečně, protože je to drahé. Ten svět švadlenek měl v sobě velké kouzlo.

Málokdy mluvíte o svém soukromí. Je pro vás zásadní udržet si ho?

Ano. Cením si chvil, kdy mohu jen tak spočinout mezi blízkými přáteli, být a žít bez určitých očekávání. Potřebuji mít s lidmi hluboké vztahy. Pokud je nemám, zraňuje mě to.

V tomto smyslu je můj veřejný život omezený, ze své podstaty ani jiný nemůže být. Herectví a fakt, že jsem známá, jsou součástí mého života, ale není to celý můj život. Snažím se být vstřícná a přátelská, ale na druhou stranu i já potřebuji mít svůj vlastní prostor. Mít kousek soukromí je pro mě důležité.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků