Hlavní obsah
Jitka Sedláčková Foto: Milan Malíček, Právo

Jitka Sedláčková: Už je mi jedno, co si o mně kdo myslí

„Napište, že jsem 55 plus, víc ke svému věku uvádět nebudu. Stačí jen říct, že je to báječné období a já se nikdy necítila líp. Chtěla bych dodat všem dámám 55 plus odvahu, že žít na plné pecky můžeme kdykoli,“ říká přesvědčivě herečka Jitka Sedláčková, kterou nyní můžeme vídat v seriálu Polda jako barmanku Vandu.

Jitka Sedláčková Foto: Milan Malíček, Právo
Jitka Sedláčková: Už je mi jedno, co si o mně kdo myslí

Můžem i s mužem je název divadelní hry, o které jste mi před dvěma lety nadšeně vyprávěla. Jak dopadla?

V březnu to byly dva roky, co ji úspěšně hrajeme po celé republice. Chystáme pokračování, ale není zatím dost inspirace a času (rozhovor vznikl začátkem října). Zato se nám podařilo natočit film.

Námět pro filmové zpracování vyšel od Vandy Hybnerové, která se ujala i režie. Naše představení je takový ženský kabaret. Milosrdná sranda, kterou si děláme hlavně samy ze sebe. My holky, tedy Vanda, Kateřina Kaira Hrachovcová, Dáša Zázvůrková a já, jsme taková srandovní čtyřhra…

Film je natočen a premiéru bude mít příští rok v březnu, dá-li bůh. Doufejme, že už bez roušek, kdy situace bude stabilizovaná. Věřím, že lidi přijdou, máme velkou diváckou základnu. Čeká je řada překvapení.

Slova vaší písničky z představení „55 plus, to je pěknej hnus“ jsou vaše autentické pocity?

Já se teď cítím velmi dobře. Jako žena se vlastně cítím nejlíp, jak jsem se kdy cítila.

Co to způsobilo?

Jisté vyrovnání se sama se sebou. Já třeba nikdy nechápala, co to znamená mít se rád. Říkala jsem si, že to jsou kecy a takový těšínský jablíčka. Nebyla jsem taky schopná pochopit význam „teď a tady“, moc přítomného okamžiku. Nechápala jsem to, i když tuhle informaci jsem dostala od Jardy Duška už před mnoha lety a Eckharta Tolleho jsem četla v době, kdy to tu ještě nikdo neznal. Ale o čem ty knihy skutečně byly, to vím až teď.

Už to umím. Opravdu žiju teď a tady. Nevím, co bude zítra, tím se nezabývám. Málo přemýšlím, většinu času mám prázdnou hlavu. A to je nový a příjemný pocit. Umím být sama se sebou.

Opravdu?

Ano, však to taky trvalo léta, než jsem k tomu došla. Začalo to intenzivně v roce 2012, takže ta cesta trvala osm let. Když už musím přemýšlet, pěkně to bolí.

A dřív?

To jsem přemýšlela pořád. V hlavě se mi točily myšlenky, scénáře, domněnky, pochyby. Teď se mi netočí nic, mám prázdnou hlavu. Ale pozor, nesmí jít o mého syna. Jakmile jde o něj, nefunguje to.

Taky jsem se začala mít ráda. Nechci, aby to znělo hloupě, ale většinou se neumíme sami pochválit. Považujeme to za něco sprostého. A navíc jsem se sama sobě začala líbit. Takhle jsem nikdy předtím neuvažovala.

Můžem i s mužem je název představení, podle kterého vzniká film. Autorsky ho kromě ní zaštiťují (zleva) Kateřina Kaira Hrachovcová, Dáša Zázvůrková a Vanda Hybnerová.

Foto: Martin Lukač

Takže velký obrat?

Veliký. Vždyť já se v padesáti považovala za odpornou, hnusnou, tlustou ropuchu. Rezignovala jsem a řekla si, že je konec. Že budu hrát už jen obstarožní báby. Taky jsem na tom byla fyzicky daleko hůř než dnes.

Dnes se už umím upravit jinak, jsem štíhlejší, mám zesvětlené vlasy. Denně běhám, abych byla v dobré kondici. Baví mě se hezky obléknout. Baví mě dát se do pořádku a líbit se. To se pozná, lidi na vás hned koukají jinak. Dávají najevo, že vám to sluší. Prostě jsem se rozhodla vzít si zpět deset let života, které jsem promarnila.

Která to jsou?

Domnívala jsem se, že to budou roky mezi padesátkou a šedesátkou. A jak se to chýlí, říkám si, že tyhle to nebyly. Že teprve přijdou. Beru si zpět svůj čas pro sebe. Syn je dospělý a já si svobodně dělám radost sama sobě. Je to fajn.

Protrápila jste se k takovému postoji?

Ano. Trápila jsem se láskou, kvůli mužům, kvůli tomu, jak vypadám. Měla jsem v sobě spoustu strachů. Třeba z onemocnění, byla jsem těžce karcinofobní, ale časem jsem si uvědomila, že se těmi hrůzami oslabuji.

Je pravda, že mi pomáhá kraniosakrální terapie. To si musí každý nastudovat, co to je, vysvětlovat to jednoduše nelze, ale doporučuji Marii Kolinovou, mou terapeutku.

Když na terapii delší dobu nemám čas, pociťuji to na sobě. Nedávno se mnou terapeutka pracovala plné tři hodiny. A velice se mi ulevilo. Cítila jsem se uvolněná a čistá. Snažím se žít zdravě. Nekouřím a vůbec se nerozčiluju.

Vůbec?

Mě nic nevytočí. A taky je mi jedno, co si kdo o mně myslí. Když si někdo o mně myslí něco nepěkného, s gustem odpovím, že je mi to u pr***. Toto slovo, které asi do rozhovoru nepatří, velice ráda používám.

Když mám svůj názor, nebojím se a sdělím ho. V tom mi jarní koronasituace dost pomohla. Uvědomila jsem si, co chci, jak to chci a co už nechci. Díky tomu se pouštím i do nových druhů práce, které mě baví.

Například?

Baví mě filmová produkce. Jestli se náš film povede dobře, neměl by být poslední.

„Nejhorší zpěvačku všech dob“, Florence Foster Jenkinsovou, ztvárnila v Divadle Na Jezerce v komedii Je úchvatná.

Foto: archiv Divadlo Na Jezerce

Zmínila jste, že cesta vaší proměny začala v roce 2012. To mnoho lidí čekalo konec světa. Vy také?

Konec světa ne, ale věděla jsem, že přijdou změny. Myslela jsem si, že jsem na dobré cestě a že se mi vše povede. A že já jsem ta připravená. Nebyla to vůbec pravda! Jestli jsem byla připravená, tak na půl procenta.

Dělala jsem na všechny chytrou, protože jsem měla spoustu načteno. Třeba Čtyři dohody. Naštěstí jsem ovlivněná Jardou Duškem, poslouchám ho a rozumím mu. Považuji ho za jednoho z nejhodnějších lidí, které jsem poznala. Když někdo přede mnou řekne, že Dušek je cvok, tak mu od plic odpovím, že cvok je třeba on.

Bývala jste pesimističtější. Teď mluvíte více od srdce, souhlasíte?

Srdce jsem více otevřela. Uzdravila jsem se z jednoho nedobrého vztahu, který jsem odnesla i zdravotně. A dnes se divím – proč to tak bylo? Proč se trápíme, nechceme toho druhého pustit, neřekneme: „Ano, já tě respektuji, už se mnou nechceš být, kus cesty jsme šli spolu a ty teď půjdeš jinou a já taky.“ Proč se místo toho tak trápíme? I na rozchody už pohlížím jinak.

Měla jsem pocit, že mě využil, a připadala jsem si odkopnutá. Ale to byl špatný postoj

Jak?

Tak, že nikdo nikomu nepatří. Každý má právo se rozhodnout, jak on chce. Proto nechápu lidi, co se těžce rozvádějí. Nechápu, proč se neobejmou, neřeknou si, že zažili krásné věci, ale jdou dál. Vztah se svým bývalým mužem mám vynikající.

Popíšete ho?

Jsme velcí kamarádi. Jeho dcera mi říká: „Jíťo, ty jsi vzor pro všechny maminky, které se rozvedou.“ Umím rychle odpouštět a máloco mi vadí. Rychle zapomenu, že mi někdo něco provedl. Nevyčítám.

S tím mužem, kvůli kterému jsem se trápila, jsem měla pocit, že mě využil, a připadala jsem si odkopnutá. Ale to byl špatný postoj. On už se mnou jen nechtěl být. No a co má být? Na to měl právo. Je to jeho život.

Peklo si děláme sami…

Jistě. Jsme plní domněnek a utváříme si příběhy, které se nikdy nestanou. Já nic neočekávám, kdo neočekává, není pak zklamán.

Zmínila jste, že jste čas jarní koronakrize využila k práci. Takže to období nevnímáte negativně?

Negativně vnímám ten vir. Myslím, že je laboratorního původu.

„Vanda dodává policajtskému prostředí lidský rozměr,“ říká o své roli v seriálu Polda.

Foto: archiv TV Prima

Proč by to kdo dělal?

Netvrdím, že to někdo udělal záměrně. Mohl to být omyl. Nezabývám se teoriemi, které plní sociální sítě. Ale sleduji odborníky poukazující na to, že laboratorního původu je.

Nechápu, proč máme ze všech evropských států největší nárůst počtu nakažených. Jak je to možné? Jsme švejkové. Odporem k rouškám dáváme najevo odpor k současné politické situaci, ale vir je téma, které by nemělo být zpolitizované.

Jsou tu i dva tábory lékařů. Jejich tvrzení jsou v rozporu, ale jména z obou úctyhodná. Mají opačné názory a v tom se mají lidé-laici zorientovat.

Jsem zvyklá peníze mít i nemít. Uskromnit bych se uměla, ale teď to nedělám, proč taky?

Pro sebe jsem si řekla, že je nutné žít svůj příběh. Dodržuji nařízení, nosím roušku. Ale třeba v mojí práci se to moc nedodržuje. Na jevišti žádné roušky nemáme. Řada kolegů neřekne, že jim je špatně, protože mají strach, že přijdou o práci, že si nevydělají.

Tipla bych si, že vy rebel nejste…

Dodržuji ta nařízení, ale sleduji i alternativní zdroje informací o situaci. Třeba paní doktorku Pekovou (viroložka) či imunologa Svobodu. Snažím se jíst vitamín D a dodržuji rozestupy. Což mnoha lidem dělá problém. Jsme nezralá společnost. Ukazuje se, jak nám chybí schopnost vést dialog.

Je to boj a válka mezi dvěma názorovými tábory. Nejsme schopni popovídat si v klidu, argumentovat. Neumíme se ani uskromnit, slevit ze svého pohodlí.

Vy byste to uměla?

Určitě. Jsem zvyklá peníze mít i nemít. Uskromnit bych se uměla, ale teď to nedělám, proč taky?

„Nikdy jsem se necítila líp,“ říká po padesátce.

Foto: Milan Malíček, Právo

Co byste oželela nejdřív?

Drahou voňavku a oblečení. Nepotřebuji ho. Mám ráda jednoduchý styl – bílá košile, džíny, sako. Nejsem ani sběratelka věcí. Mám čtyři hrnky, čtyři talíře, příbory, dvě peřiny a polštáře. Nemám obrazy a nesbírám cetky, jsem celkem skromná. Nerada cestuji do dalekých krajů, takže mně stačí být v lese.

Dovedu si představit, že jsem na minimu potřeb. Tak to bylo na jaře. Se synem jsme byli na chalupě a chodili jsme nakoupit do místního obchůdku.

Co si naopak neodpustíte?

Výlety do Rakouska a do Německa, kde mám svoje místa, kam si zajedu a kde si ráda dám kávu. Do Rakouska jezdím z chalupy přes Maříž a Slavonice. Do Německa jezdím do Oibynu. Tam to miluju. Výlety mám vůbec ráda.

Založila jsem si instagramový profil Miluju to po česku, kam z nich chci dávat zprávy. Když nemám práci, ráno vstanu a vyrazím. To mi dělá radost. Když je mi psychicky zle, jedu do Svatého Jana pod Skalou.

Jezdíte sama?

Nejraději. Ale mám dvě kamarádky, se kterými bych mohla jet taky, se kterými se snesu, aniž bychom se omezovaly: jedna je zpěvačka Dáša Zázvůrková, druhá Gábina Pejchalová.

Samota vám nedělá problém?

Ne. Vyrůstala jsem sama s maminkou, na samotu jsem zvyklá od dětství a chápou to i moji přátelé.

O radostech jste mluvila. Co vás štve?

Kromě stavu společnosti závist. Úspěch se neodpouští.

To jste zažila?

Ano, na vlastní kůži. Ale už se tomu směju.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků