Hlavní obsah
Jitka Sedláčková Foto: Milan Malíček, Právo

Jitka Sedláčková: Po padesátce nic nezačíná, naopak spousta věcí začíná končit

Po loňském rozchodu s přítelem tvrdí, že je na lovu. „Pozor na mě,“ směje se herečka Jitka Sedláčková (57), která si zahrála svéráznou barmanku v seriálu Polda a momentálně vystupuje v příběhu nejhorší zpěvačky všech dob ve hře Je úchvatná v Divadle Na Jezerce. „Je to hozená rukavice a já ji snad zvedla,“ říká o své poslední roli.

Jitka Sedláčková Foto: Milan Malíček, Právo
Jitka Sedláčková: Po padesátce nic nezačíná, naopak spousta věcí začíná končit

O Florence Foster Jenkinsové se říká, že byla nejhorší zpěvačkou všech dob. Jak jejímu příběhu rozumíte?

Často se mě lidé ptají, jak se mi role líbí, málokdy jak jí rozumím. Té postavě totiž nerozumí vůbec nikdo. Viděla jsem snad všechny dobové materiály, četla její životopis. Ale nikdo si nedokáže vysvětlit, že s tak příšerným nezpěvem byla přesvědčená, že je skvělá.

Florence údajně trpěla syfilidou, což mohlo vést ke ztrátě sluchu. To je polehčující okolnost. Přece jinak není možné, aby normální člověk s takovým projevem veřejně vystupoval a domníval se, že zpívá famózně. Myslím, že šlo o efekt císařových nových šatů. Měla hodně peněz, jistil ji značný finanční polštář, díky němuž si mohla úspěch zaplatit. Lidé, které měla kolem sebe, se chovali jako taková sekta.

Ale na druhou stranu je třeba říct, že štědře podporovala mladé muzikanty, protože hudbu milovala. Morálně obhajitelná však není. Nejde o žádnou roztomilou dámu, která kráčí za svým snem. Pro mě je to o penězích, což značně koresponduje s dnešní dobou. Když máte prachy, můžete dnes taky všechno.

Jak je možné, že vyprodala Carnegie Hall?

Představte si, že si někdo, kdo vyje a zpívá strašidelně a k tomu nosí šaty s křídly, které si sám šije, pronajme historickou budovu Národního divadla. Šla byste se podívat? Já jo. Byla oproti normě posunutá, až psychopatická. Ten příběh není nic veselého.

Na nejhorší zpěvačku všech dob se chystá v pražském Divadle Na Jezerce v komedii Je úchvatná.

Foto: archív Divadlo Na Jezerce

Když jsem chodila na DAMU, potkávala jsem na Karlově mostě poťouchlou dámu, která vozila v kočárku panenky. Byla taky fascinující. Florence Jenkinsová je pro mě bizarní osoba a myslím, že u ní syfilis sehrál jistou roli, vysvětlovalo by to mnohé. To však v divadelní verzi zmíněno není.

Existují dvě filmové verze tohoto příběhu, v jedné ji hrála Meryl Streepová, v belgické jiná okouzlující herečka. Ve skutečnosti vypadala Florence jako těžce se pohybující válec s kudrlinkami a diadémem na hlavě. Navštěvovala nejvyšší společnost, mohla si zaplatit nejlepší učitele i autory. Pokud jí roky tvrdili, že je výborná, ráda tomu uvěřila.

Setkala jste se někdy s podobným sebeobelháváním?

Ne. Mě nikdo nikdy přehnaně nechválil. Tedy myslím neoprávněně.

A co sebeobelhávání?

Nejsem ten typ. Jdu spíš proti němu. Snažím se říkat si naprosto tvrdou realitu. Neobelhávám ani sebe, ani své přátele, a někdy je to docela drsné. Popisuju věci tak, jak jsou. Nejčastěji člověk opravdu nalhává sám sobě. Utěšuje se, že to není tak hrozné, a upravuje si realitu. Já si vše říkám na férovku a natvrdo.

Neděláte si to ještě horší?

Ne. Vidím to tak, a tečka. Někdy mám jako každý člověk předsudky, vymýšlím si verze skutečnosti. Lidé se mnohdy trápí něčím, co se nikdy ani nestane. Proto se snažím říkat si popravdě, jak se věci mají.

Nedávno jste prohlásila, že život po padesátce rozhodně nezačíná!

Jistě, protože nesnáším těšínská jablíčka. Po padesátce nic nezačíná, naopak spousta věcí začíná končit. Já se zatím cítím moc dobře. Mám energii, věk nevnímám. Ale že by něco začínalo, to jsem si teda nevšimla.

Žádná nová etapa?

Nová etapa? Já si poměrně užívám, co je teď. Nikam nespěchám.

A co končí? Mládí?

To už dávno skončilo. Mám však výhodu, že jsem poměrně infantilní a střelená, takže myšlením zůstávám mladistvá. Co je ale po padesátce jinak, tak rozhodně záležitosti s muži.

Jana Paulová, jedna z nejhezčích českých hereček své generace, myslím prohlásila, že od pětapadesáti se po ní chlapi přestali dívat. Mně je o rok víc, to už se po mně nebudou muži koukat? Zděsila jsem se. A skutečně, něco na tom je.

Ono totiž dojde k jakémusi vnitřnímu zklidnění. A navíc muži mého věku chtějí mladé ženy. A my zralé, nikoli přezrálé, se máme zastřelit? Přitom řada mužů mého věku nevypadá zdaleka tak dobře jako ženy. A pokud jde o mě, já nehledám žádného. A ti správní se stejně někde schovávají.

Jako barmanka v seriálu Polda má pravidelné návštěvníky, hrají je Ondřej Pavelka a David Matásek

Foto: Prima FTV

Asi jsou šťastně zadaní.

Asi. Muži přes padesát chtějí pětatřicítky, které jim zřejmě plní potřebu obdivu a sexu. Ale zase jsou náročné finančně, chtějí zakládat rodiny a vyžadují byty, kabelky, botičky. Já toužím už jen po lásce.

Jak se vám s tím žije?

Blbě. Do loňska jsem měla vztah, ale ten už skončil. Rok to se mnou bylo špatné, byla jsem z toho hodně smutná, nechápala jsem, proč se to stalo. Prodělala jsem roční truchlení, pěkně jsem si ho prožila. Teď otvírám oči a jsem na lovu. Pozor na mě!

Fáze truchlení by se podceňovat neměla.

Ano, chtěla jsem si ji prožít. S tím mužem jsem žila čtyři roky, které pro mě byly zásadní. Proč se na mě vykašlal, nevím dodnes. Neřekl mi to. On je teď šťastně zadaný a já šťastně nezadaná. Možná šťastně žádaná.

Ve filmu Fotograf se objevila po boku Karla Rodena.

Foto: Bioscop

Nezdá se vám, že psychopatů přibývá a normy vztahů se kvůli tomu posouvají?

Lidi se chovají zvláštně nepřátelsky. Nebo se zbytečně uzavírají. Jako by doba nepřála otevřenosti.

Čím to?

Líbí se mi praxe Angličanů. Ti se pohádají a pak si jdou společně vypít čaj o páté. My si často odpustit neumíme, nepřátelsky se posuzujeme a hodnotíme. Nedopřáváme sluchu dialogu. Po mých zkušenostech se lidí docela bojím. Vím, že dovedou být pěkní blázni. Vyhýbám se masovým akcím. Metrem třeba vůbec nejezdím.

Jak jste na tom se zpěvem?

Zpívám slušně.

Takže se do vytí nutíte?

Dokonalá zpěvačka nejsem a noty neumím. Pracuje se mnou paní Irena Pluháčková, která naučí zpívat i kliku od dveří. Studuje se mnou roli a vede mě. Nastavuje mi pravidla, kudy bych měla jít, aby to nebylo ani málo, ani moc falešné.

Florence neřvala ani nekrákorala, ale kňourala jako kočka. Neměla silný hlas, trpěla výpadky jak intenzity, tak mnoha dalšími vadami. Měla sice rozsah, ale skoro nikdy nenasadila správný tón. Falešných tónů tam bylo hodně.

V autorském představení Můžem i s mužem se sešla s Kateřinou Hrachovcovou, Dášou Zázvůrkovou a Vandou Hybnerovou.

Foto: Martin Lukač

Kdy jste se s falší setkala vy?

Domnívám se, že právě v tom minulém vztahu. Mnoho věcí mi dochází zpětně. Vysvětlení nepřišlo. Už se k tomu ale nechci vracet, je to šťastně za mnou. A navíc byly i krásné dny. Nemám v sobě stopy hořkosti, a ani nechci mít.

Někdy chápeme druhé víc než své vlastní potřeby. Souhlasíte?

To tak možná u mě trochu je. Nevypadám, ale jsem ve vztazích submisivní. Působím jako dračice první třídy, ale nejsem. Jsem submisivní samaritánská gejša. Moc ráda obsluhuju přátele i partnera, ráda poslouchám a starám se. Taky si umím říct své, ale na ostatní myslím víc než na sebe. Tak to už asi zůstane.

Neklamete tělem?

Takových je nás asi devadesát procent! Kolem sebe dělám humbuk, jsem hlučná, ráda středem pozornosti, vypadám energicky a asi i jsem. Ale znamením jsem Ryba a ve vztahu se projevuju jemněji. Na člověku vždy vidíte pouze špičku ledovce. Nevíte, co se pod ním skrývá. Jen my sami se známe, nikdo jiný nám do hlavy nevidí.

Měla jste silný vztah k mamince, byla podobná jako vy?

Kdybych byla jako moje maminka, výskala bych si. Maminka byla úžasná, nadčasová žena. V padesátých letech uměla nejen německy, ale i anglicky, učila se italsky. Byla racionálnější než já a nebyla srab. Já se dost bojím.

Když jsem plavala dva metry do moře, volal na mě tatínek mého syna, ať se nepouštím do větších akcí. Tvrdil, že se bojím i chodit. Taková maminka nebyla, ale možná jsem po ní co do svéráznosti. Nevím, co by mi řekla, kdyby mě viděla. Maminko, líbila bych se ti? ptám se někdy. Nežije už dlouho, ale myslím na ni denně.

Nechybí vám dcera?

Ani náhodou. Vždy jsem dceru chtěla, aby se zopakoval model, jaký jsem měla se svou maminkou. Jenže jsem trošku kluk, takže si moc dobře rozumím se synem. Potřebuju vedle sebe ochranitele, a tak je fajn, že ho mám. Věděli tam nahoře, koho mi mají poslat, a on si mě taky vybral správně, protože s ním by nevydržel nikdo jiný než já. Je extravagantní, ale moc hodný. Ženská energie mi nechybí, víc si rozumím s muži.

Ve volných chvílích ráda cestuje.

Foto: Lenka Hatašová, archív Jitky Sedláčkové

Vypadá to, že v sobě skrýváte vícero osobností.

Nejste první, kdo mi to říká. Jsem ale hodně obyčejná. Když mě kamarádi přesvědčují, že jsem naopak neobyčejná, nerozumí mi. Být obyčejný je přece nejvíc.

V čem?

Líbí se mi nekomplikovat věci, vidět vše průzračně a jednoduše. Mně stačí ke štěstí málo. A taky nejsem řešící typ, který chodí probírat problémy na kafe s kámoškama. Jsem docela samotářka.

Ale kamarády máte, třeba Jaroslava Duška.

To ano, ale ten se mnou na kafe klábosit nechodí. Kamarádím se zpěvačkou Dášou Zázvůrkovou, tu mi nadělil pánbůh, je jako moje dítě. A navíc rády spolupracujeme.

Máme novinku, takové legrační představení o osamocení žen Můžem i s mužem. Je to autorské dílko, které jsem spunktovala, a můžete v něm vidět i úžasné Vandu Hybnerovou a Kairu Hrachovcovou. Slova mé autorské písně jsou: Padesát pět plus, to je pěknej hnus, bejvala jsem kus.

A zase ten pesimismus, proč?

Pesimismus? Nikoli, krutá pravda! Ne, ani tak to není, je to humor, nadsázka, taková lehká sebeironie.

Vždyť vypadáte výborně!

Děkuju. A nepřivedla byste mi sportovně založeného padesátníka?

Neříkejte, že kolem vás nejsou!

Nikam moc nechodím, asi to bude tím. A když jdu, vyrojí se ti, po kterých netoužím.

Jestli vy to nemáte takhle nastavené.

Tu teorii jsem už slyšela mockrát. Spolu s doporučením, ať napíšu dopis, pak ho spálím, vyšlu přání do vesmíru a popíšu, jak by můj vysněný měl vypadat. Všechno proběhlo, přišel před čtyřmi lety a byl to ten, co se na mě vykašlal. Teď to nechávám plynout. Je mi dobře, čeká mě moře skvělé práce, a jestli někdo ještě někde je, bude to fajn, a jestli ne, nevadí. Já jsem si v životě už užila dost.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků