Hlavní obsah
Jiří Dvořák rád spolupracuje s lidmi, s nimiž si rozumí. "Je to pro mě rozhodující," říká. Foto: Petr Horník, Právo

Jiří Dvořák: Velké jeviště mi pořád ještě nechybí

Před pěti lety vyměnil herec Jiří Dvořák (53) velké jeviště vinohradského divadla za komorní scénu pražské Violy a práci pro film, televizi a rozhlas a jeho doménou se stalo i načítání audioknih.

Jiří Dvořák rád spolupracuje s lidmi, s nimiž si rozumí. "Je to pro mě rozhodující," říká. Foto: Petr Horník, Právo
Jiří Dvořák: Velké jeviště mi pořád ještě nechybí

Zaslechla jsem, že plánujete spolupráci s Divadlem Ungelt. Je to pravda?

To je pravda, ale premiéra by měla být až v únoru roku 2022. Milan Hein (majitel divadla) mě lákal už asi deset let. Budeme dělat s Jirkou Langmajerem jednu krásnou hru pro dva chlapy.

Už se vám po odchodu z Divadla na Vinohradech před pěti lety začalo stýskat po jevišti a chcete si k Viole přidat další scénu?

Ne, ne, ne, zatím odolávám! Přesvědčil mě Jirka, který v Ungeltu hraje už řadu let.

Ungelt je malé komorní divadlo, které je k hercům vstřícné, kde mají možnost vybrat si hru a třeba i režiséra… To je pro vás asi zajímavé, ne?

To sice je, ale na druhou stranu jezdí na zájezdy a s tím já už jsem skončil před lety. Z toho mám trochu obavu. Někdy se hraje i v prostorách, které nejsou výsostně divadelní, což byl důvod, proč jsem s agenturními představeními jezdit už nechtěl. Cestování je taky časově náročné, a navíc nikdy nevíte, jak dojedete.

Takže velké jeviště vinohradského divadla už je pro vás opravdu uzavřená kapitola? Tento typ divadla jste měl vždycky rád, proto se těžko věří, že bez něho můžete už tolik let být.

Ono to má několik faktorů, které by to musely změnit, většinou soukromých, a tak o nich nechci mluvit. Zatím nevidím cestu ke změnám.

Pokračování Anděla Páně, kde hrál čerta, vzniklo až jedenáct let po „jedničce”.

Foto: Česká televize

Ke spolupráci vás ale lákají i v Brně, kde jste začínal, než vás tehdejší ředitelka vinohradského divadla Jiřina Jirásková pozvala do Prahy.

Pravda je, že v Brně taky probíhají nějaké námluvy. Jednak v Mahenově divadle, jednak přemýšlím, že bych něco zkusil do Městského divadla, ale chci si ještě dát čas na rozmyšlenou. Některé věci ještě nepřebolely a taky nemám na velké jeviště moc velkou chuť.

A pokud ta není, nemá to velký smysl. Ve Viole to mám moc rád, baví mě to, chodí tam prima publikum. S Honzou Hartlem tam hrajeme jedno představení už šestnáct let, s Jirkou Langmajerem tři roky. A je to dost na pohodu, protože je to čtené představení, a tak nemusím zažívat stres, že by mi třeba vypadl text. Zatím mi to vyhovuje.

Ukázka Anděl Páně 2

 

Zřejmě vám vyhovuje i to, že spolupracujete s lidmi, s nimiž si dobře rozumíte. Často natáčíte s Jiřím Strachem a s Filipem Renčem, což jsou vaši přátelé. Jak moc je pro vás právě tohle důležité?

Je to rozhodující. To je pro mě naprostý základ, co budu dělat a s kým. S Filipem Renčem jsem dokonce poprvé točil v Praze, a to televizní film Pokoj bez oken.

Potom jste spolupracovali na řadě dalších titulů. Letos v létě Filip Renč poprvé režíroval detektivku - seriál Hlava medúzy pro Českou televizi. Obrátil se na vás přitom nejen jako na spolehlivého kamaráda, jak o vás mluví, ale taky jako na zkušenou „policajtskou“ oporu. Jenže vy takových rolí za sebou už pár máte. Neodrazovalo vás to?

Ne, já se snažím, aby každý „můj“ policajt byl jiný. Začal jsem tím, že jsem si nechal narůst vousy, na to mě Filip ukecal. Ale hlavně jsme se mu snažili dát jiný charakter, aby nebyl příliš podobný roli, kterou jsem měl u Jirky Stracha ve Ztracené bráně nebo v Ďáblově lsti.

Zkusil jsem ho hodit do takového „starého psa“, který je sám, už něco prožil a má už leccos lehce na háku. Snad se mi ho povedlo charakterově rozlišit. Ale těžko říct, jak to nakonec dopadne, jak to sestříhají. To je rozhodující, všechno totiž v podstatě vzniká až ve střižně.

Poslouchá Filip Renč odborné policejní poradce?

Jak kdy! Žádný režisér nechce moc poslouchat poradce a většinou diskusi uzavírá větou: „Já točím film, ne dokument.“ Vždy je to na hraně, co tam nechat, co vyhodit…

Argument, že Columbo taky nechodil na místo činu v návlecích, rozhodně neobstojí, protože je to desítky let starý seriál. Myslím, že poradci by se poslouchat měli.

Když vyprávíme příběh z nějakého prostředí, které má určitá pravidla, měla by se dodržovat i před kamerou. Aspoň ta základní. Vyšetřovatelé nosí rukavice, návleky a pásky, což jsme třeba ve Ztracené bráně před pár lety ještě neměli. Doba se pořád posouvá.

Točíte poměrně často pro televizi, ale nedávno jsme vás mohli vidět i v kině. Film Narušitel vznikl podle skutečného příběhu a je z prostředí letců a pilotů RAF. To je také vaše celoživotní „srdeční“ téma, které jste sdíleli s tatínkem. Překvapilo mě proto, že knipl jste prý vzal v letadle do ruky až během natáčení Narušitele. Nelákalo vás zkusit si to dřív?

Už jsem si za to dřív sedl, ale k pilotování jsem měl odjakživa respekt, takže to bylo bez toho kniplu. Jediné počítačové hry, které jsem jako kluk měl, byly letecké simulátory, ale když jste pak v tom kokpitu doopravdy a třese se vám to pod zadkem, je to úplně jiný adrenalin.

Nedávno se mě někdo ptal, jestli bych si nechtěl udělat pilotní průkaz, ale na to, abych se dostal do vzduchu jednou za měsíc a celou dobu to tam probál, to nemá smysl.

Radši se jen nechám svézt od kamarádů. Létání se musíte věnovat, a když člověk nemá natrénováno a zautomatizované návyky, může to být i nebezpečné. A zkoušet to v padesáti… Na to musí být člověk asi i trošku blázen. A taky to není levný koníček.

Co vás k tomu přivedlo? Klukovský zájem o stroje nebo o letce a hrdiny odboje…

Dostal jsem se k tomu přes tátovy knížky. Poprvé v životě jsem totiž seděl v letadle až v dospělosti, to už jsme žili spolu s Bárou Munzarovou. Tehdy Bára točila nějaký dokument o létání. Jednou jsem jel s ní a na letišti v Polné mě svezli takzvaní traktoristi, tedy piloti, kteří tahají nahoru větroně.

Jiří Dvořák s přítelkyní Jitkou Randárovou (vlevo) a dcerou Aničkou.

Foto: Profimedia.cz

Když jsme letěli nad Jihlavou, pilot to z legrace naklonil na křídlo, protože věděl, že jsem nahoře poprvé… Pak už jsem se s letadly začal setkávat častěji, dokonce jsem se seznámil s kluky z naší akrobatické reprezentace. Jednou mě svezli v akrobatickém větroni a udělali se mnou sestavu na mistrovství Evropy. To bylo taky moc dobrý. Ale špatně se mi neudělalo.

Tatínek Báry, vaší bývalé manželky, herec Luděk Munzar, měl pilotní průkaz a rád létal. To vás k tomu nezlákal ani on?

Nezlákal. Poznal jsem ho totiž v době, kdy už sám nelétal, a dokonce se nenechal ani svézt od kamarádů. Vždycky jim na to říkal: „Já už si do toho sednout nemůžu, protože ve mně pak bouchnou saze a budu chtít být na letišti pořád. A na to už jsem starej.“

Zdá se, že se připravuje natáčení třetího dílu Anděla Páně. Režisér Jiří Strach nedávno už něco prozradil…

On pořád něco někde prozrazuje. (směje se) Má zatím jen námět, který by asi mohl dobře fungovat, ale scénář ještě není napsaný. A pro mě je pořád otázka, jestli do toho znovu jít.

Vždycky Áně říkám, aby si uvědomila, že ročně tu vyjde ze škol dvě stě lidí, kteří mají papír na to, že jsou herci.

Každé pokračování je riskantní. Film má léta nějakou pověst, a vy pak třeba přijdete s něčím, co ji celou srazí. Už s „dvojkou“ jsme hodně riskovali. Já to mám tedy tak padesát na padesát, jestli to stojí za to. A Ivan Trojan myslím podobně.

Ale vypadá to, že Jiří Strach po třetím pokračování docela touží.

Není divu, na základě obrovského úspěchu dvojky by už neměl takový problém s financemi, což by mu mohlo rozvázat ruce. A to určitě láká každého režiséra. V každém případě se ale musí nejdřív napsat dobrý scénář, aby to vůbec mělo smysl.

S Bárou Munzarovou máte dceru Aničku. Už je dospělá, je jí osmnáct, nedávno si zahrála ve videoklipu k písni Jakuba Moulise Den a noc a vypadá to, že herecké geny jí asi nedají pokoj… Vy jste ale ještě před pár lety říkal, že byste jí tuto profesi příliš nepřál. Změnil jste názor?

Já jsem hlavně rád, že jsme se s Bárou shodli na tom, že Áňa nepůjde na konzervatoř, ale napřed si udělá gymnázium. A když se pak bude chtít věnovat herectví, stejně už tomu nezabráníme. Zatím je pořád otázka, jak to celé dopadne.

Herectví je sice o nějakém talentu, píli a pracovitosti, ale také hodně o štěstí. Záleží na tom, s kým se kdy potkáte.

Znám spoustu, opravdu spoustu herců na takzvané oblasti, kteří jsou výborní, ale nikdo o nich neví, protože neměli to štěstí, že by se v rozhodující chvíli potkali s někým, kdo by tu jejich další dráhu výrazně ovlivnil.

Vždycky Áně říkám, aby si uvědomila, že ročně vyjde z různých typů škol v téhle republice dvě stě lidí, kteří mají papír na to, že jsou herci. Co s tím?! Kdybychom byli Amerika, bylo by to něco jiného, jenže my jsme na to moc malý rybníček.

Podpoříte ji tím, že jí to přestanete rozmlouvat?

To už nedělám, protože to bych nedělal nic jiného. Zatím neřekla nic definitivního, tak uvidíme. Ale rád bych nebyl. Herectví je povolání nedůstojné, protože čekáte na telefon, nemůžete ovlivnit, v čem budete hrát, vždy záleží na jiných.

V dnešní době do toho navíc režisérovi hodně mluví producenti, včetně obsazení. Co si budeme povídat, peníze rozhodují o všem. Je to docela složité a už to v tomhle smyslu nebude lepší. Nakonec nejautentičtější je pořád divadlo, živé umění, které je u nás pořád brutálně podfinancované.

V televizním filmu Jiřího Stracha Vůně vanilky si zahrál s bývalou manželkou Bárou Munzarovou.

Foto: Česká televize

Jenže podle čeho se pozná národ? Co skutečně tvoří zemi, stát? Kultura. Literatura, divadlo, hudba, architektura… Ekonomické grafy jsou všude podobné, ale ty kostely jsou v každé zemi trochu jiné. Přitom léta není žádná vláda schopná dát ministerstvu kultury věčně slibované jedno procento HDP.

Přijde mi i šílené, že někdo je schopný dát za fotbalistu čtyři miliardy. Chápu, že to určuje obrovský trh, ale přijde mi to „trošku“ nespravedlivé. Samozřejmě nepopírám, že ti kluci jsou špičkoví sportovci, ale ten nepoměr je až absurdní. To by bylo docela příjemné, kdyby chtěl někdo koupit herce z Brna do Prahy a divadlo by za to dostalo sto milionů.

Mimochodem, co dala paní Jirásková za brněnského Jiřího Dvořáka, když mu kdysi nabídla angažmá v Praze? Pěkně děkuji, v Brně to děláte dobře?

Něco takového… Nabídku jsem od ní dostal právě proto, že se jí moc líbilo brněnské představení Brouka v hlavě. Ona byla zlatá. Vždycky říkala, že „buduje ansámbl“.

A měla pravdu, ne? Když to někdo nedělá, nebo to třeba jen neumí, nemůže dlouhodobě vytvářet dobré divadlo.

S tím se v poslední době potýká dost divadel. Herci hostují třeba na pěti scénách a za takových podmínek soubor ani vytvořit nemůžete.

Jakmile si ani nemáte s kým popovídat o problémech svého divadla, protože dotyčnému herci je to jedno, jen přijde, vydělá peníze a odejde, ztrácí soubor vnitřní soudržnost. Což je obrovská chyba.

Proč má Dejvické divadlo takovou sílu? Protože hrají jednotně. V některých divadlech ale běžně vidíte představení, kdy hru napsal Shakespeare, ale jeden „hraje Čechova“ a druhý „Feydeaua“. Dohromady to má tvořit celek, jenže ono to samozřejmě takhle nejde.

Když to řeknu nadneseně, soubor by měl na jevišti stejně dýchat, aby to pro publikum mělo přesah.

Co tuto situaci způsobilo?

Troufám si říct, že ve svém kmenovém divadle se dnes téměř neuživíte. Takže ve snaze si tu a tam někde přivydělat začne herec nabírat různá hostování, až nakonec zjistí, že ho stálé angažmá brzdí.

Odejde na volnou nohu, může si organizovat lépe čas, jenže soubor se tím naruší, rozplizne a rozpadne. Je to hrozná škoda, protože dřív se všichni režiséři snažili vybudovat stálý soubor a pak s ním pracovat. Role obsazovali promyšleně.

Dřív se všichni režiséři snažili vybudovat stálý soubor a pak s ním pracovat.

Stručně řečeno: teď budeš hrát tohle, abys za dva roky mohl hrát tohle. Z toho samozřejmě mají prospěch i herci, nejen divadlo jako celek. Takto pracoval třeba pan Dudek na Vinohradech, kterého jsem bohužel už nezažil, ale tento přístup jsem už dobře znal z Brna…

Tam to ostatně trvá dodnes, Stanislav Moša v Městském divadle takhle působí léta. Nechci to zobecňovat, protože takový přehled o divadlech v celé zemi nemám, ale tohle nebezpečí tady rozhodně existuje, není malé, a svým způsobem v posledních letech nakonec postihlo i ty Vinohrady.

Takže v Brně mají možná dobrý argument pro námluvy ke spolupráci, na který slyšíte.

Řekněme, že by to mohl být jeden z více argumentů. V Brně jsem se narodil, mám tam kamarády z dětství, maminku a taky spoustu kamarádů-kolegů a je mi tam celkově dobře. Mimochodem, vždyť já jsem teď v Brně byl v divadle častěji, než jsem dnes tady v Praze.

A jezdíte tam dokonce i natáčet do rozhlasu!

To byla v létě docela náhoda. Petra Bučková, se kterou jsme v Brně během léta točili Hlavu medúzy, už věděla, že bude pro rozhlas dělat Milence lady Chatterleyové. Jednou se zmínila, že ještě nemají obsazenou mužskou roli, a ukázalo se, že bych se jim hodil. Byla to moc příjemná práce, strávil jsem tam hezké čtyři dny.

Když jste před lety začínal s natáčením pro rozhlas a s audioknihami, dokázal jste si představit, že se z toho stane tak významná část vaší herecké práce?

Vůbec ne. Mělo to i svůj vývoj. Myslím, že první audiokniha, kterou jsem načetl, vznikla v rozhlase, to byl Dykův Krysař. Režii měla Markéta Jahodová. Ale pak dlouho nebylo nic. Potom přišel Jakub Tabery se Zaklínačem a pak už se to rozběhlo: dělal jsem detektivky Petera Maye, čtyři nebo pět knih Michala Viewegha…

S Jakubem Taberym jsem těch věcí natočil nejvíc, i těch nejtěžších, včetně Exupéryho Citadely. V té není výjimkou věta na půl strany, charakter textu je někde mezi biblí a koránem, je to velmi obrazné…

Dlouho jsem proto přemýšlel, kudy do toho, a myslel jsem, že se z toho zblázním. Dost jsem váhal i nad jednou knížkou Michala Viewegha, kterou napsal po svojí těžké nemoci. Pomohlo mi, až když jsem se potkal se zpěvákem Michalem Hrůzou, který byl po úrazu taky v kómatu a také se velmi komplikovaným způsobem vracel zpátky.

Díky němu a jeho ženě Lindě jsem aspoň trochu pochopil, jak se člověk v takové situaci může cítit.

Z velkého jeviště a od velkého publika jste se stáhl až k audioknihám, tedy do naprosté intimity, kdy je to „jeden na jednoho“, herec na posluchače. Byla za tím vnitřní potřeba? Nepřepadal vás třeba pocit, že herectvím dáváte ze sebe sama už příliš?

Na té intimitě asi něco bude, ale že by to byl záměr, to určitě ne. Nikdy jsem nebyl rozervaný umělec a neměl jsem pocit, že bych měl umřít na jevišti. Ale ty okolnosti mého odchodu z Vinohrad nebyly moc příjemné. Tak jsem se rozhodl takhle. A zatím mi to vyhovuje.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků