Hlavní obsah

Jan Zázvorka: Teta Stella to uměla rozjet

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

„Tetino jubileum bychom jeli oslavit do Paříže. Tam bychom to pořádně rozjeli,“ říká synovec legendární herečky Stelly Zázvorkové a sám známý filmový architekt Jan Zázvorka (64). S tetou si byli velmi blízcí, po tragické smrti její jediné dcery ho brala jako syna.

Foto: Petr Horník, Právo

Jan Zázvorka

Článek

Vaše teta by 14. dubna oslavila sté narozeniny. Jaký dárek byste jí dal?

Asi nějakou cestu. Ideálně do velkého města plného dobrých restaurací a společenského života. Ona byla velký požitkář, ráda jedla, pila a cestovala. Navíc byla velmi dobře jazykově vybavená - mluvila výborně anglicky, německy a francouzsky. Jeli bychom proto třeba někam do Paříže a tam bychom to pořádně rozjeli.

Takže i oslava by byla velkolepá?

To rozhodně. Pokud jde o oslavy, jakmile teta začala, byla k nezastavení. Její tahy - a to nejenom ty narozeninové - obvykle začínaly větou: „Pane vrchní, deset lahví šampaňského, prosím!“ A pak pokračovaly několik dní a nocí. Všichni kolem už padali do kómatu, ale ona pořád objednávala. Nemusela ani moc spát, stačily jí dvě hodinky odpočinku a byla zase fit.

Na jejích narozeninách by navíc nechyběla spousta herců, byla hodně oblíbená. Třeba když slavila svoje osmdesátiny, Česká televize kvůli tomu natáčela pořad v Divadle ABC. Jmenovalo se to „Já a moji synové“ a sešla se tam celá plejáda známých osobností. Ona je všechny bavila, vyprávěla jednu anekdotu za druhou. Byla takovým Menšíkem v sukních.

S Vladimírem Menšíkem se také hodně kamarádila...

To je pravda. Vladimír Menšík, Jiří Sovák a Jan Werich byli jejími kumpány. Pokaždé ji brali na svoje mejdany. Přestože si zakládali na tom, že zvou výhradně pánskou společnost, teta nikdy nechyběla. A taky Jaroslava Adamová. Tyhle dvě herečky s nimi držely basu a krok.

Foto: archiv Jana Zázvorky

„Teta byla velký požitkář, ráda jedla, pila a cestovala,“ vzpomíná na Stellu Zázvorkovou její synovec.

Čím to bylo?

Ony byly obě vůdčí osobnosti, navíc nikdy v ničem nezklamaly - nikdy nezkazily žádnou legraci a nikdy nic nevynesly ven.

Nežárlily na ně manželky Menšíka nebo Sováka?

Ne. Samozřejmě jim někdy vadilo, že podporují tyhle flámy, takže pak jejich manželé nejsou doma, ale žárlivost v tom nebyla. Ony se naopak s tetou dobře znaly a občas spolu vyrazily i na dovolenou.

Třeba jednou jsme jeli i s celou rodinou Sováků do Itálie do Bibione. Koupil se společný zájezd u Čedoku, teta mi vyřídila výjezdní doložku a vyrazilo se. Vztahy mezi nimi byly opravdu hezké.

Stellina dcera Jana si pustila plyn. Bylo jí patnáct a těžce nesla, že máma chodí z divadla pozdě domů

Vy jste si byli s tetou opravdu hodně blízcí. Bylo to i proto, že její vlastní dcera Jana zemřela?

Částečně asi ano. Ta Janina smrt totiž byla tragédie, se kterou se teta nikdy pořádně nesmířila. Další děti už neměla, a tak si našla útěchu ve mně.

Připomenul byste, co se tehdy s Janou stalo?

Pustila si plyn. Bylo jí patnáct a těžce nesla, že teta chodí z divadla pozdě domů. Ono se totiž po každém představení, které se v Divadle ABC hrálo, konalo ještě i krátké posezení s Janem Werichem. Byl to prostě úzus, všichni to dělali. A tak se teta často vracela až pozdě v noci. Jana pak měla pocit, že je tak trochu stranou.

Foto: archiv Jana Zázvorky

Na svatbu dovezl Miloš Kopecký svou těhotnou nevěstu na invalidním vozíku a svatebčané kolem nich volali jako ve Švejkovi: „Na Bělehrad!“ Manželství trvalo rok.

Tu osudnou noc chtěla tetu asi postrašit. Chtěla si naoko pustit plyn, aby ji přiměla k větší pozornosti. Už to tak dřív udělala.

Volala proto do divadla a ujistila se, kdy Stella přijde domů. Ta jí řekla, že už jde. A tak Jana otevřela všechny plynové kohoutky na vařiči. Jenomže Stella se tentokrát zpozdila, zapovídala se na chodbě s kolegyní Natašou Gollovou. Když přišla domů, Janě už nebylo pomoci.

Já jsem zaznamenala i spekulace, že Jana zdědila po svém otci Miloši Kopeckém maniodepresivní sklony...

Ano, to se říká a možná to tak opravdu i bude. K té smrti to mohlo přispět.

Foto: archiv Jana Zázvorky

Stella Zázvorková si zahrála i v oblíbené pohádce Z pekla štěstí, kterou natočil v roce 1999 režisér Zdeněk Troška.

Jak na to tehdy reagoval Miloš Kopecký?

Oba to samozřejmě sebralo, možná i znovu semklo. Přestože už v té době nebyli manželé, zůstali až do konce života přáteli. Víc o tom ale nevím, protože u nás v rodině se o této události vůbec nemluvilo. Teprve až na konci života se o tom teta trochu víc rozpovídala.

Teta mi jednou vyprávěla, jak ji Kopecký na nějakém zájezdu prohrál v šachách! Normálně ji vsadil do hry

O jejich vztahu s Milošem Kopeckým něco víte? Povídají se o tom doslova legendy.

To povídají a není divu. To manželství bylo neuvěřitelné! Vůbec nechápu, jak mohlo vzniknout. Začalo známou svatbou, na kterou Kopecký dovezl těhotnou nevěstu na invalidním vozíku a svatebčané kolem nich volali jako ve Švejkovi: „Na Bělehrad!“ A skončilo po pouhém roce.

Foto: archiv Jana Zázvorky

„Pro roli klidně vstanu i z hrobu!“ říkala prý živelná herečka.

Ani během této krátké doby v něm nebylo nouze o překvápka. Teta mi dokonce jednou vyprávěla, jak ji Kopecký na nějakém zájezdu prohrál v šachách! Normálně ji vsadil do hry a vítěz si ji pak odvedl.

Ona se nechala?

Prý mu řekla: „Když jsi byl tak blbej a vsadil mě, tak si to teď užij!“ Miloš pak běhal po celém hotelu a zoufale bušil hlavou do zdi.

Proč se vlastně vaše teta podruhé nevdala?

Miloš Kopecký vždycky říkal, že ji poznamenal rukou mistra jako Stradivariho housle. A ona se tomu vždycky smála a přidávala to k dobrému. Jisté ale je, že příjmení Zázvorková-Kopecká skutečně používala až do smrti. Měla ho v občance i na zvonku, nikdy se ho nevzdala.

Našla starou dědečkovu zbraň ve skříni a začala s ní mířit na svého bratra. Strašně se jí líbilo, že leze po zemi

Nějaké románky potom samozřejmě byly, v jejím bytě ve Velvarské to pořádně žilo, ale žádnou stálou známost už neměla. Pokud vím, tak jen nějaký čas žila s režisérem Jánem Roháčem.

Jak vycházela s vaším tatínkem - tedy se svým bratrem a filmovým architektem Janem Zázvorkou mladším?

To bylo taky hodně problematické, zvlášť když byli malí. Stella byla totiž divoká a dělala spoustu lumpáren, za všechny byl ale nakonec potrestán její bratr.

Foto: archiv Jana Zázvorky

Po rozchodu s Milošem Kopeckým už se Stella Zázvorková nikdy nevdala. „Nějaké románky byly, v jejím bytě na Velvarské to pořádně žilo, ale žádnou stálou známost už neměla. Pokud vím, tak jen nějaký čas žila s režisérem Jánem Roháčem,“ říká její synovec.

Stalo se třeba, že Stella našla nějakou starou dědečkovu zbraň ve skříni, zmocnila se jí a začala s ní mířit na svého bratra. Strašně se jí přitom líbilo, jak na to reaguje - že leze po zemi a schovává se za nábytkem. Když pak ale přišel děda, který uslyšel ze salonu křik, zbil mého otce. Ne Stellu. Potrestal ho, protože si myslel, že jí tu zbraň dal.

Nebo další historka: Stella měla odmalička ráda šperky, vůbec nejvíc se jí líbily broušené brilianty. Už jako malé dítě se ráda zastavovala u výlohy klenotnictví a koukala se dovnitř. Jenomže pokaždé když je tam uviděla, se z toho počurala. Zvolala „třpytí” a pustila si do kalhot. Když ji pak bratr přivedl domů, schytal si to, že je mokrá.

Proč to tak bylo?

Asi proto, že zatímco Stella byla dědečkův miláček, s mým tátou se prvních pár let ani neviděl. Narodil se totiž až poté, co děda narukoval do první světové války. Zpráva o tom, že se mu narodil syn Jan, k němu doputovala až po tři čtvrtě roce. Pak navíc vstoupil i do československých legií v Rusku, takže se domů dostal až v srpnu roku 1920 - po strastiplné anabázi přes Havaj a Panamu. To už ale bylo mému tátovi šest let a jakýkoli vzájemný vztah se navazoval obtížně.

Foto: archiv Jana Zázvorky

Stella Zázvorková a Miroslav Horníček

Moc tomu nepřispěl ani fakt, že babička byla velmi excentrická dáma, která spolu s dalšími tetičkami a sestřenkami oblékala svého syna v prvních měsících jeho věku do samých pentlí. Takže fotografie, které se k dědovi dostávaly, zobrazovaly mého tátu jako zlatovlasou holčičku v roztomilém oblečku s pentlemi. Všichni bratři legionáři pak dědovi gratulovali k dcerušce, zatímco ve skutečnosti na něho doma čekal syn.

Babička zjevně toužila po holčičce, což se jí později se Stellou vyplnilo...

Vyplnilo, ale ani vztah se Stellou se nakonec nepovedl. Nesplňovala totiž babiččiny představy o roztomilé dlouhonohé plavovlásce, kterou si vysnila. Pořád jí připomínala, že není dost hezká.

Když později přišla Stella s tím, že by chtěla být herečkou, babička se jí dokonce vysmála. Měly proto velmi chladný vztah. Babička prý dokonce nikdy nepřišla ani na žádné Stellino představení do divadla.

Kterou svou roli měla teta nejradši? Řekla vám to?

Ona si s chutí zahrála cokoliv. Ještě na sklonku života, když už ji bolely klouby a trpěla při každém kroku, říkala: „Vezmu jakoukoliv nabídku. Pro roli klidně vstanu i z hrobu!“

Foto: Petr Horník, Právo

„Většinou byla laskavá, šarmantní, společenská a zábavná. Měla široké srdce a všechny do něj schovala, všem pomohla,“ vzpomíná na tetu Jan Zázvorka.

Hodně hrála hašteřivé paničky a pavlačové drbny. Byla taková i ve skutečnosti?

Samozřejmě dokázala být i náladová a protivná. To pak bylo lepší se jí vyhnout, protože člověk neudělal nic dobře. Najednou jste měla dojem, že špatně i dýcháte.

Takových momentů ale nebylo mnoho. Většinou byla laskavá, šarmantní, společenská a zábavná. Měla široké srdce a všechny do něj schovala, všem pomohla.

Bylo taky příjemné s ní konverzovat, protože měla neuvěřitelně široký rozhled. Hodně četla a zajímala se o dění kolem sebe, takže jste s ní mohli mluvit prakticky o čemkoliv - od politiky přes astronomii až po moderní umění.

Když se zajímala o politiku. Co by asi říkala na současnou situaci?

O tom jsem nedávno přemýšlel. Ruskou agresi by podle mě okomentovala se stejným opovržením a sarkasmem, s jakými jako filmová matka Zdeňka Svěráka v Koljovi odmítla, aby byl v jejím domě ubytovaný Rus.

Některé další současné problémy by ale asi moc nechápala. Třeba dnešní zaujetí pro korektnost či genderové a transgenderové záležitosti by asi vůbec nepobrala.

Vy jste se dal nakonec taky k filmu. Pomáhala vám někdy jako známá herečka? Nebo tatínek jako slavný filmový architekt?

Ne, u nás si šel každý vlastní cestou. Že by mi někdo z rodiny ušlapával cestičku, to vůbec. Naopak si myslím, že jsem to měl na začátku na Barrandově docela těžké. Těžší, než kdybych se jmenoval jinak.

Foto: archiv Jana Zázvorky

Herečka s bývalým prezidentem Václavem Havlem.

Když totiž někam nastoupíte jako synek úspěšného architekta, který je považován skoro za legendu, tak každý čeká, co předvedete. Navíc někteří z mých šéfů začínali u táty jako jeho asistenti, takže mi to za něj kolikrát dávali sežrat.

Co vám prováděli?

Poručili mi třeba, abych jim všechny plány přinesl hotové v neděli domů. Kreslil jsem je proto po nocích a pak k nim celý udýchaný spěchal. Když ale otevřeli dveře, tak mě seřvali, co je otravuju v době víkendu.

Pro film Hellboy jsme v jedné z průmyslových hal v Karlíně vytvářeli kopii stanice newyorského metra

Ale abych si jenom nestěžoval, tak jsem u filmu poznal i spoustu skvělých lidí. Měl jsem navíc štěstí na báječné učitele - třeba architekta a scénografa Jindřicha Oldřicha Bosáka nebo Zbyňka Hlocha. To byla velká škola a skvělí profíci.

Foto: ČTK

Jan Zázvorka nejmladší kráčel ve šlépějích svého otce - barrandovského filmového architekta - odmalička. Už od tří let kreslil, a v devíti letech dokonce vystavil v galerii Il Gonfalone v Římě padesát svých malířských prací.

Na jakých zajímavých projektech jste měl možnost pracovat?

Spolupracoval jsem třeba na akčním filmu Mission: Impossible s Tomem Cruisem nebo na romantické komedii Kosmetička a zvíře s Timothym Daltonem a Fran Drescherovou.

Hodně mě bavila i spolupráce na fantasy snímku Hellboy, který se částečně natáčel v Praze. Dělali jsme k tomu neuvěřitelné kulisy a dekorace. Rozpočet na jednu stavbu byl tehdy asi 130 milionů korun, takže jsme se pořádně vyřádili.

Třeba pro jednu scénu jsme tady vytvářeli kopii stanice newyorského metra. Postavili jsme ji v jedné z průmyslových hal v Karlíně, ve které jsme na zem položili dokonce i koleje. Ty pak navazovaly na trať, která vedla až do depa v metru na Skalce. Po kolejích jezdil skutečný vlak, který dekorovali nejznámější pražští sprejeři.

K další scéně k tomuto filmu jsme stavěli v Prokopském údolí irský klášter. Byl to velikánský objekt.

Jak se vůbec takové kulisy stavějí?

To je jednoduché. Nejprve vyrobíte základní konstrukci ze dřeva, na které všechno stojí. Tu pak obložíte. Třeba když jsme stavěli ten kamenný irský klášter, pokládali jsme na ni panely s povrchovou úpravou podobnou kameni.

Musíte to samozřejmě vždycky konzultovat i s kamerou, protože občas má zezadu pronikat světlo. V tom Prokopáku to bylo o to zajímavější, že jsme museli vyřešit, jak ta celá dekorace ustojí silný déšť. Natáčet se totiž mělo v dešti.

Na českých filmech se nepodílíte?

Jen velmi málo. Natáčím jen občas s Jurajem Jakubiskem, dělal jsem s ním třeba film Bathory. Byla to moc hezká práce, i když moc prostoru a volnosti mi nedal. On je totiž skvělý malíř a grafik, takže měl svou jasnou představu o tom, jak by měla každá scéna vypadat. Diskutovat s ním moc nešlo.

Své plány často měnil. Jedna dekorace se dokonce měnila tak moc, až se na mě nakonec zřítila a natrhla mi obličej. Měl jsem v něm takovou díru, že jsem si jí mohl prostrčit tři prsty. Dalo by se tedy říct, že jsem za Bathory i krvácel. (směje se)

Jan Zázvorka nejmladší v pěti bodech

  • Filmový architekt.
  • Narodil se ve znamení Berana v roce 1958.
  • Pochází ze slavné rodiny architektů.
  • Jeho otec Jan Zázvorka mladší (1914-1991) spolupracoval se slavnými českými režiséry, jako byli Karel Lamač, Martin Frič, Otakar Vávra, Karel Kachyňa a další. Pro Československou televizi navrhl scény k mnoha populárním filmům a seriálům, například k F. L. Věkovi či Chalupářům. V některých „jeho“ inscenacích a filmech hrála i jeho sestra Stella Zázvorková.
  • Nepřehlédnutelným výtvorem jeho dědečka - puristického architekta Jana Zázvorky staršího - je Národní památník na Vítkově v Praze. Doyen rodu Zázvorkových byl za první světové války v roce 1914 zajat na ruské frontě. Posléze vstoupil do československých legií, kde byl velitelem roty a později praporu.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám