Jachtařka Kristýna Chalupníková: Těžší holky jedou rychleji

Windsurfing. Celý můj život se v podstatě odehrává u vody. Jako sportovkyně jsem začala na lodi. Bylo mi osm, když jsem nasedla na dětskou plachetnici Optimist. Z ní jsem pak v jedenácti přešla na prkno, tedy na windsurf. Táta mi ho koupil na dovolené v Chorvatsku.

Ani mně to na prkně nešlo napoprvé úplně samo. Vše si ale sedlo poměrně brzy. Asi jsem zdědila nějaké ty geny po rodičích, kteří na surfu kdysi jezdili. U vody se taky seznámili.

Ovšem ten hlavní sportovec je v rodině – kromě mě – táta. Začínal nejdřív na lodi, z ní přešel na surf, teď dělá hlavně kity (kitesurfing, jízda na prkně za tažným drakem – pozn. red.). Ale líbí se mu i wingy, ty začínají být populární. Na vodě zkusil jezdit skoro na všem.

Možná ano, jen se už skoro rok držím olympijského foilu (třída windsurfingu IQfoil – pozn. red.). Ten je pro nás, v rámci windsurfingu, nejvíc. A na kity mě stejně táta moc nechce pouštět. Bojí se o mě. Jsou totiž asi nejrychlejší věc, kterou můžete u vody vyzkoušet.

Navíc ostatní „věci“ líp a bezpečněji zastavíte. Tak jsem zkusila alespoň wakeboarding, kde stojíte na prkně, jedete za člunem a taky díky němu chvíli letíte vzduchem. A ještě bych k naší rodinné adrenalinové historii dodala, že „vodní“ tradici začal můj děda, tátův táta. Kdysi si postavil loď i prkno, jezdil pak na nich. Čímž k vodě přivedl mého tátu, ten zase mě a sestru.

Ne, co se týče přízně větru, není to u nás úplně ideální. Doma se obvykle moc nesvezeme. Musíme být ve střehu. Připraveni vyrazit, když to jde. I proto sledujeme informace o počasí. Především táta. Ten se na ně dívá snad pořád.

Někdy mi napíše do školy: Hezky fouká, odpoledne půjdeme na přehradu. Nebo mi pošle informaci, že pěkně fouká v Itálii…

Ta není pro vodní sporty obecně moc vhodná. Klesne-li teplota k deseti stupňům Celsia, je nám i silný vítr k ničemu. Většinu zimy tak trávíme ve Španělsku, kde je tepleji a hezky tam fouká.

Doma se pak v zimě věnuji suché přípravě. Skoro denně vyrážíme s tátou na kole na naše okruhy, hlavně do kopců. Za hodinu ujedeme i dvacet pět kilometrů, což je taková naše ideální norma. Denně ještě posiluju, jezdím na veslovacím trenažéru, zvedám činky.

Všechno se dá. Když jsem doma v Brně, po škole vyrážím trénovat. Moc času na kamarády, kamarádky vážně nemám. Zatím mi ale podobný sportovní život vyhovuje.

Nejsou, jenže k sobě patří. Windsurfing je tradiční součástí jachtingu. Takhle je to odjakživa, včetně soutěží. I na olympiádě máte několik – zdánlivě odlišných – vodních disciplín pod hlavičkou jachtingu. Vedle lodí k nim patří i windsurfing. Já jsem v rámci něj až donedávna jezdila v kategorii Techno 293.

V lecčems to tak vážně je. Techno 293 má normální flosnu, prkno, na němž je vzadu ostruha. U foilu je sice také „prkno“, jenže to stojí na jakési „noze“ a pod vodou jsou dvě „křídla“. Takže ve finále stojím s prknem tak půl až tři čtvrtě metru nad vodou. V téhle výšce pak i jezdím. Dá se říci „létám“.

To není zas tak složité, tedy pro člověka s nějakými zkušenostmi se surfem. Podobné je to i v tom, že se po nástupu musíte rozjet. V čemž vám pomáhá vítr. Když se to nestane, buď zůstanu na IQfoilu na vodě stát, nebo do ní spadnu. I proto se závodí jen za podmínek, když fouká tolik, aby mohli všichni letět.

Je to podobné jako se sjezdovým lyžováním. I na vodě platí fyzikální zákony. Čím těžší jste, tím rychleji jedete. Ideální váha pro ženy je na IQfoilu kolem 80 kg. Což je při mé výšce 163 centimetrů vážně hodně. Nějaké to kilo jsem asi schopná přibrat, jen na těch osmdesát to dotáhnout úplně nechci. („Musí to dohnat technikou,“ říká maminka Kateřina).

Občas si v týmu děláme legraci, že IQfoil dieta spočívá v tom, sníst všeho co nejvíc. Tím neříkám, že se cpeme sladkostmi, tuky. Jídelníček si hlídáme jako jiní sportovci.

Od té doby, co s námi už nejezdí rodiče, si vaříme sami. Je to dobrý trénink na další život, to alespoň tvrdí trenéři. (smích) Prostě po tréninku si v kuchyni připravíme jídlo ze surovin, které jsme si nakoupili. Na soustředění jsou s námi i kluci, tedy tak dva. Holky v českém reprezentačním týmu převažují.

Ani ne. Skoro je nejím. Navíc pro nás, surfaře, lidi pohybující se po vodě, nejsou moc bezpečné. Dobře trefená ryba vás v pohybu poměrně spolehlivě zastaví. Podobně jako bójka, kusy dřeva… Tedy zastaví foil, prkno, vy z něj poté spadnete.

V závodech ano, ovšem tu „výhodu“ mají i soupeřky, které procházejí často podobným sportovním vývojem. Na foilu musíte být ve všem preciznější. Jednoduše proto, že jede velmi rychle. Každá chyba vás může poslat mimo závod. Stabilita je v tomhle zásadní.

V závodě je to přes 40 kilometrů v hodině. Kluci dávají přes padesát, což je vážně hodně. Pád do vody dost bolí, můžete se při něm i zranit. Proto všichni nosíme povinně helmy. Máme i neopreny a záchranné vesty. A protože jezdíme na poměrně hlubokých vodách, musíme také opravdu dobře plavat.

V posledních měsících mám pocit, že tam spíš nejsem, než jsem. Od tohoto pololetí mám totiž individuální studijní plán. Škola mě naštěstí v mém cestování a sportování podporuje. Ale musím se učit sama.

Hodně tak komunikuju se spolužáky, s učiteli, zjišťuji, co musím umět, kdy budu psát testy, kdy mě mohou vyzkoušet. Po příjezdu do Brna doháním vše zameškané. Zatím se mi to daří.

Vše je na domluvě. Trenér nám s předstihem posílá roční plán. Vyznačí závody, soustředění, kde bychom měli být, my můžeme doplnit ještě další akce. Nikdo mě do ničeho netlačí.

Záleží na tom, kdo se mnou jede. Bereme-li cestu jako rodinnou akci, jezdíme karavanem, prkna i plachty si na něm vezeme. Připojíme ho za auto. Když jedu ven sama, jako součást reprezentačního týmu, obvykle bere výbavu trenér. Jede na určené místo autem. My závodníci tam obvykle přiletíme.

Od dětství, od doby, kdy jsem začala jezdit na lodi. A jak jsem měnila disciplíny, měnila jsem i reprezentační družstva. Nyní jsem součástí zhruba pětičlenné skupiny: jedna holka je ještě z Prostějova, zbytek je z Čech.

Odjedu s rodinou do Chorvatska, kde bude mistrovství ČR. Vyrazíme asi s týdenním předstihem. Musíte si přímo na místě „osahat“ revír a jeho přírodní podmínky. Většinou jsou pravidelné: pravidelně odněkud fouká, vítr má nějakou sílu, někam vás tlačí. Na tohle se musíte před závodem připravit.

Ano, většinou všichni vyjíždějí na trasu najednou. Je-li závodníků opravdu hodně, občas se z nich udělají dvě skupiny. Cílem závodu je pak objet trasu co nejrychleji, nevynechat žádnou bójku. Vyhraje ten, kdo je první.

IQfoil je obecně velmi tvrdý sport. Především v seniorské kategorii. Rozdíl mezi vítězem a desítkou lidí za ním je v cíli jen pár metrů. První místo od dvacátého leckdy dělí půl minutky. I proto jde už při startu o hodně. Je tam cítit nervozita, je tam velký hluk. Všichni křičí. Budu si na to muset ještě zvyknout.

Asi jo, jen pak už nemusíte na trať vůbec vyrazit. Nemá to cenu, ostatní závodníci vám ujedou, už je nedoženete. Důležité je tedy se stoprocentně soustředit, nepromeškat zahoukání, jež nás posílá na trať. Proto máme na ruce speciální hodinky, jež odpočítávají čas do startu.

Ano, průměrný věk závodnice je kolem pětadvaceti let. Největší forma přichází po dvacítce.

Mým cílem je v roce 2024 hlavně maturita. Spíš to tedy vidím, že nad IQfoilem v tu dobu vyhraje škola. Ovšem kdo ví? Zatím se budu sportování věnovat co nejvíc.

V podstatě všechno. Hodně řešíme záda a ruce. Ty bolí z toho, jak taháme „plachtu“. Bolí nás i nohy, kvůli rovnováze tlačíme neustále do prkna. Na tréninky s námi na vodu vyjíždí trenér na motorovém člunu. Můžeme k němu v průběhu tréninku zajet, odpočinout si, napít se.

Tak hodinku, dvě. Déle to nevydržíme. Neznamená to ale, že „padla“. Další hodinu spolkne příprava. Musíme si přichystat foil. Po tréninku vše balíme.

K tomu přidejte teoretický trénink, kdy rozebíráme videa, trenér nám radí, jak a co zlepšit. Pořád máme co dělat. Někdy si taky, když je vše hotovo, zaplaveme. Studená voda je dobrá na regeneraci.

Většinou končí na chalupě na Slovensku, odkud pochází táta, jeho rodina. Nějaké poháry mám i doma. Zatím se pro ně místa nacházejí.

Zhruba v listopadu, v prosinci. Tehdy mám čas se víc věnovat kamarádům v Brně, zajít do kina nebo dohnat školní resty. Chci jít jednou na vysokou školu. Babička si přeje, abych šla na medicínu. Na tu to ale nevidím, spíš bych si zvolila práva. No a po Vánocích už zase vyrážíme trénovat do teplých krajů. Začíná nová sezona.