Ivana Jirešová: Cvičení mám jako relax a zároveň jako řád

Cítím se na jevišti mnohem jistější. A to mi dává svobodu a nezávislost, což je důležitý pocit. Když mám začít zpívat, nezačne mi už bušit srdce, naopak, je to pro mě projev nezávislosti.

Je to moje téma. Celoživotní.

Úplně ve všem.

To by asi můj přítel nechtěl slyšet a bývalý manžel to taky neměl rád. (směje se) Ale vážně, člověk přece může být svobodný a nezávislý, i když setrvává ve věrném a kvalitním vztahu. Tedy ne ve svobodném svazku, ale i tam, kde se dodržují láskyplná pravidla. Jde to, ale je to dřina. A já v ní jedu už asi dvacet let. Teď konečně trochu sklízím ovoce.

Možná je to i věkem. K tomu, aby byl člověk nezávislý, musí dodržovat disciplínu a vnitřní zásady. Práce je na nezávislém postoji mnoho, ale stojí za to. Vždy, když mám nějaký propad, vzpomenu si, jaké je to fajn, když se to daří. A to mě motivuje k další práci.

Určitě. Bývala jsem přecitlivělé stvoření z Písku a všechno si brala až moc osobně. Neúspěchy se mě velmi dotýkaly a určité problémy jsem měla i se vztahy.

Velmi často jsem se cítila zranitelně. Zraňovalo mě i to, co by nemuselo. Stejně tak jsem se cítila podváděná, i když jsem třeba nebyla. A na to jsem reagovala i dost extrémně. Teď mám konečně pocit, že jsem se s tím naučila trochu pracovat. A řeknu vám, že mi je líp.

Ano. Vybírala jsem si i autoritativní muže, ačkoli můj bývalý manžel Viktor Dyk takový v osobním životě moc nebyl. Ale v práci, tedy v jeho pěveckém projevu, z něj autorita vyzařovala.

S klidným svědomím mohu prohlásit, že ano.

Hodně mě naučila jóga. Učení, že ať se děje, co se děje, ať něco bolí či nebolí, je třeba zůstat neměnný. Vše se stále mění a hlavní opěrný bod je naše mysl. Cvičení mi dodává sílu a baví mě.

Vím, že je spousta žen, které mají problémy jít si zacvičit. Chtějí zhubnout, rády by se hýbaly, ale nemůžou se přinutit. S tím problém nemám. Po cvičení se vždy cítím šťastnější než před ním, a nemusím tedy žádnou nechuť překonávat. Když mám jakýkoli problém uvnitř sebe, vím, že cvičením odejde, a já se znovu cítím líp. Chápu, že člověk chce po práci relax. Ale já mám cvičení jako relax a zároveň jako řád.

Trochu ano. Jsem Račice s ascendentem v Panně a té je to blízké. Kupříkladu se nikdy nepřecpávám, to beru jako sebedestrukci. Na druhou stranu si umím povolit i nicnedělání. Když nevím kudy kam, nedělám nic. Jen nechám pracovat svůj vnitřek. A ono se to usadí.

Už jsem zmínila, že jsem přecitlivělá, mám toho v sobě ke zpracování moc. Reaguju i na věci, které by jiné nevyvedly z míry. Je proto přímo nutné, abych občas úplně vypnula. Takové nicnedělání miluju. Umím se taky válet den dva, když jsem na cestách, i to přináší ovoce.

Na moc věcí. Nedávno jsem si o citlivosti koupila knížku, abych se v práci s ní ještě zlepšila. Moje rodina mě někdy až nenávidí, jak jsem na všechno pintlich. Občas za mnou přijede na návštěvu do mého domu a já jsem moc šťastná, že jsme pohromadě.

Jenže vzápětí trpím, když nemám věci na svém místě. Když věci nejsou tam, kam patří, vyvolává to ve mně až úzkost. Začnu se cítit nepříjemně, za což se vzápětí obviňuju. Maminka spustí, ať se uklidním, ségra zas, že jsem hrozná, že o nic nejde. Vždyť je tady jen vylité kafe a vedle pár drobků.

Tak jsem si koupila knížku, abych jim mohla sdělit, že to opravdu nedělám naschvál, že jim nechci ublížit a buzerovat je, ale že mi z podobných věcí není až fyzicky dobře. Nemůžu si prostě pomoct, já bych snad praskla, kdybych to nechala být.

Asi jo. Ale jde o tu míru. S ní chci něco udělat.

Vrátila se ve věku, kdy vrcholí puberta, takže to není úplně růžové období. Mockrát si vzpomenu na mého otce, který mi to předpověděl. Počkej, tvoje dítě ti to jednou vrátí, tvrdil, když se mnou taky mlátila dost strašná puberta. A měl pravdu.

Doufám, že to přejde a že to, co se děje, je nějakou fází očistného programu mezi námi. Deset let jsem bojovala za to, abych ji měla ve své péči, a povedlo se to paradoxně v období, kdy je to pro nás obě těžké.

To by asi líp posoudil Viktor, u něj ve studiu nahrála Sofie už nějaké písničky. Já jsem ještě ze staré školy, protože si myslím, že člověk by si to měl odchodit, leckdy i oddřít. Samotný talent nestačí.

Znám holky, které odmala zpívají, chodí po konkurzech a intenzivně se svému nadání věnují. Sofinku jsem přihlásila na zpěv ve druhé třídě, ale tehdy odmítla zpívat lidovky. Myslím, že nadání má, ale nevěnuje se mu tak, jak by mohla.

Nedávno jsem se vrátila z Dolomit, kde jsem byla už podruhé. Dříve jsme jezdili lyžovat hromadně s dětmi do Špindlu. Bylo to fajn, děti se tam vzájemně motivovaly a já nemusela na Sofii křičet, že má lyžovat.

A teď už jezdíme sólo a my jsme zamířili právě do Dolomit. Není to tam o nicnedělání, ale pro mě to je pohádka. Fakt, nepřeháním. Město v údolí večer svítí jako o Vánocích, dřevěné chaloupky, přes den hory a slunce, sníh, volné sjezdovky. K tomu sklenka prosecca, no prostě ráj.

Ano, část dovolené tam byl s námi. Pak musel zpět do práce, ale není to nikdo veřejně známý. Láska k cestám nás spojuje. Procestoval toho hodně, což je výborné.

Ne, je na tom stejně. Nedávno jsme se vrátili k němu domů a on se úplně nafoukl, že to nenašel ve stavu, jaký si představoval. Uklidnila jsem ho, že ho zcela chápu, a za dva dny pak doma předvedla to samé.

Ano, známe se krátce, od listopadu. Vše má svůj čas.

Helenu Vondráčkovou jsem vždy ctila jako ohromného profesionála. Pamatuju ji hlavně z pořadů jako Možná přijde i kouzelník. U nás doma v jižních Čechách jsme spíš poslouchali rakouské stanice a taky táta nás odchoval zejména na Beatles, Shadows či Jimu Hendrixovi.

Kvítek mandragory napsal stejně jako Mýdlového prince Radek Balaš a myslím, že to bude velká komediální podívaná.

Co se dnes po ženách vše chce a co musejí zvládnout. Příběh začíná tím, že se s ženou rozešel její přítel. Se slovy: „Jsi příliš jako chlap, v ničem mě nepotřebuješ.“

Podobnou situaci, myslím, zažila nejedna žena. O tomhle a i tom, jak to udělat, aby mezi mužem a ženou zavládl láskyplný vztah, tahle hra je.