Hlavní obsah
Iva Kubelková Foto: Milan Malíček, Právo

Iva Kubelková: Vše se děje z nějakého důvodu. Strach ničemu nepomůže

Mohla by zůstat ve škatulce „nestárnoucí modelka“, ale to jí nestačí. Nebojí se zabrousit do nových vod. Album písní, které sama otextovala a natočila s muzikantem Michalem Pavlíčkem, je toho důkazem. „Když moderuji, mám scénář, ale v muzice jsem svobodná,“ říká Iva Kubelková.

Iva Kubelková Foto: Milan Malíček, Právo
Iva Kubelková: Vše se děje z nějakého důvodu. Strach ničemu nepomůže

Před dvěma lety jste vystavila svoje olejomalby, nyní jste ve spolupráci s kytaristou Michalem Pavlíčkem vydala svůj hudební debut, CD s názvem Jak moc mě znáš. Objevujete postupně své talenty, nebo zkoušíte, který vám bude víc vyhovovat?

Obrazy, o kterých mluvíte, vznikly dávno. Ještě v době, kdy jsem neměla děti. Byly inspirované cestou do Indie, konkrétně do Benáres, kam jsme se vypravili s mým partnerem. Ta cesta na mě velmi zapůsobila, a tak jsem svoje pocity zkusila zpracovat výtvarně.

Zachytila jsem několik míst, třeba Benáres a jeho spaloviště lidských těl. Obrazy pak byly dlouhou dobu zasuté někde na půdě, až jsem po letech dostala nabídku, abych je vystavila. Jinak jsem nemalovala, nebyl na to čas.

Malovat znamená ponořit se do svého světa, myšlenek a pocitů. Když se mi pak narodily děti, moc to nešlo. Není to ale tak, že bych hledala, co mě baví. K hudbě jsem tíhla vždycky. Před nějakou dobou jsem se rozhodla jen tak, pro radost, oprášit hru na klavír, na který jsem hrála jako dítě.

Chtěla jsem natočit opravdu poctivé muzikantské album se vším všudy, žádná elektronika, ale skutečná hudba

Začala jsem taky navštěvovat hodiny zpěvu. Začal mě bavit tak, že klavír šel stranou. Zjistila jsem, že zpívání jako vyjadřovací prostředek je mi daleko bližší. A tak jsem se rozhodla natočit album.

Ke spolupráci jste oslovila Michala Pavlíčka. Proč právě jeho?

Je jen málo tak všestranných muzikantů, jako je právě on. Michal má obrovsky široký záběr a jeho hudba má vždy jedinečnou atmosféru. Všechno, co dělá, má zvláštní magii, a to se mi moc líbilo.

Chtěla jsem natočit opravdu poctivé muzikantské album se vším všudy, žádná elektronika, ale skutečná hudba. Jsem velmi moc ráda, že jsem zvolila takto.

„Zpívám o zákrutách ženské duše. Některé věci jsou v životě žen společné, jen je každá prožívá v jiných kulisách.“

Foto: Profimedia.cz

Album jste si textovala sama. K psaní textů jste si našla čas lehčeji než k malování?

Byl to proces. Jednodušší to bylo v tom, že zpívám o věcech, které důvěrně znám, co přináší život. Ty texty ze mě vytryskly, nosila jsem je v sobě. Kdysi jsem jako holka psala básničky, a před pár lety jsem veršování oprášila. Povzbuzením pro mě bylo, že se Michalu Pavlíčkovi moje texty líbily. Vždyť on má s čím srovnávat!

O čem vaše texty jsou?

Sama pro sebe jsem si to nazvala, že zpívám o zákrutách ženské duše. Některé věci jsou v životě žen společné, jen je každá prožívá v jiných kulisách. Jsou to radosti, smutky a vůbec pocity, nálady, prožitky.

Některé písničky na albu jsou povrchnější, záměrně nejdou do hloubky. Jsou třeba o pocitu, kdy se žena chce jen bavit, tančit a nad ničím nepřemýšlet, jako třeba latina Všude tančí svět. Jiné se zamýšlejí více.

Jedna písnička je třeba o svědomí, jiná o situaci, kdy muž přichází za ženou a ona se ho zdráhá přijmout, protože má za sebou nepříjemné chvíle, a ptá se, kde byl, když toto prožívala.

„S nálepkou sexbomby a touhou mudrců, troufám si přemejšlet nad smyslem našich dnů“, zpíváte v písni Filozofka. Jak moc je text o vás?

(Směje se) Umět si udělat ze sebe legraci považuji za důležité. A je fakt, že muži mají raději jiné tváře ženy nežli zrovna tu, která nad něčím stále mudruje. Co však s tím, když otázky přicházejí?

Album se jmenuje Jak moc mě znáš. Jak moc vás zná váš partner?

Řekla bych, že víc než já sebe sama. Žijeme spolu osmnáct let a to je dlouhá doba. Lidé kolem mě mi vždy dávají trochu jinou informaci o mně samotné. Člověk se nějak vidí, vnímá, přemýšlí o sobě, ale druzí ho vidí jinak. Je důležité, jaké lidi máme kolem sebe, kým se obklopíme. Vždycky je to výpověď o nás samých. Často ale druhé chceme předělat, změnit je. To je kámen úrazu v mnoha vztazích.

„Zná mě víc než já sebe sama,“ tvrdí o svém partnerovi, výtvarníkovi Georgi Jiráskovi.

Foto: Profimedia.cz

Nemůžeme změnit nikoho druhého, protože nikdo nechce, aby ho někdo předělával, a navíc to ani nejde. Přesto se do toho pouštíme. Někdy si myslíme, že to je jediná cesta z extrémního utrpení a bolesti. Ty mohou vycházet z toho, že se druzí nechovají podle našich představ.

A na svoje představy, jak by věci měly být, narážíme všude, ať jsou to vztahy, nebo práce. Pokud na nich lpíme, vychází z toho pak hodně nespokojenosti. Než lámat věci přes koleno, je lepší druhého inspirovat. Nenásilně.

Uvědomuju si, že mám velké štěstí, že mám vedle sebe tak dlouho někoho, kdo mě podporuje. Spousta věcí by byla mnohem těžší, kdyby tomu tak nebylo. Někdy mám dokonce dojem, že mi partner věří víc, než věřím já sama sobě. Ale možná to bude jen tím, že mě opravdu dobře zná.

Jak zareagoval Michal Pavlíček, když jste ho oslovila?

Na můj e-mail odpověděl velmi brzy, že o tom bude přemýšlet, že tu spolupráci nezavrhuje. Když se pak půl roku neozval, říkala jsem si, že je hodný, že aspoň odepsal.

Po půl roce dal vědět, že by pro mě něco měl. A poslal nějaké demonahrávky, které mě úplně uchvátily, už v té pracovní verzi. To je přesně ono, říkala jsem si a byla jsem nadšená, protože jsem z té hudby cítila skutečné emoce.

Původně jsem myslela, že otextuji tak dvě skladby, ale spolupráce s Michalem mě tak vyburcovala, že jsem nakonec napsala texty ke všem dvanácti. To jsem původně vůbec neměla v úmyslu.

Nakonec z toho vyšla moje osobní výpověď o chvílích, které jsem v životě prožila. Nevadí mi se o ně podělit. Hudba Michala Pavlíčka mě prostě nadchla, rozjela ve mně silné emoce a byla mi velkou inspirací.

Asi máte štěstí nejen na životní, ale i pracovní partnery.

Ano, byli jsme na stejné vlně, věci vznikaly spontánně. Ta spolupráce pro mě byla neopakovatelnou zkušeností. Přinesla mi radost z tvorby, potěšení z toho, že mohu zpívat svoje texty.

Michal byl pro mě jasná volba jako muzikant, skladatel i producent, který mě vedl. A myslím, že mi naše spolupráce dala i dobrého přítele, kterého si moc vážím.

„Chtěla jsem natočit skutečné muzikantské album,“ říká o svém CD, se kterým jí pomáhal hudební skladatel Michal Pavlíček.

Foto: ČTK

Úvodní skladba se jmenuje Až přijde čas. K čemu?

K využití příležitosti, která se nemusí opakovat. Je to skladba o tom, že vše přichází v určitý čas. Když nebudeme patřičně bdělí, nemusíme rozpoznat šanci, která se už nebude opakovat, protože přichází jednou za život. Takovou příležitost je třeba využít.

Pomáhají vám v životě východní filozofie?

Je to životní postoj, který funguje v každém čase. Víra, že věci přicházejí ve správný čas a mají svůj důvod, který se ukáže třeba až později.

Lidé jsou ale zvyklí vše okamžitě soudit a hodnotit, ke všemu zaujímat postoj, což často věci ještě více zkomplikuje. Jak je možné něco soudit, když se stále měníme nejen my, naše názory, emoce, ale i situace a okolnosti.

Pro mě je to důkaz, že rituály fungují a že nelze svět brát jen jako materii

Takovým soudem můžeme velmi rychle popřít sami sebe. Sociální sítě tomu značně napomáhají. Každý se tam bez jakékoli zodpovědnosti vyjadřuje ke všemu, často přehnaně.

Myslím, že je třeba k věcem přistupovat s pokorou a důvěrou, že vše má nějaký smysl. A nechat je vyvinout, nezasahovat do nich. Život poplyne i bez našich zásahů.

Daří se vám to? Nezasahovat třeba do toho, co vás štve?

Snažím se tím v životě řídit. Například jen velmi málo plánuji. Mám pocit, že život ví lépe než já, co mám dělat. Člověk si samozřejmě musí postavit hranice, aby se nestal obětí těch, co to s vámi nemyslí dobře.

Ale zasahuji čím dál méně, o to víc se však snažím rozpoznat a využít výzvy, které přicházejí.

Prý máte doma vodu z Gangy, je to pravda?

Ano, už několik desetiletí, a je pořád čirá. Když víme, co všechno v té řece plave, tak je to s podivem. Život kolem Gangy je velice čilý, Indové se tam modlí a provádějí rituální úkony. A pro mě je to důkaz, že rituály a podobné věci fungují a že nelze svět zúžit jen na materii.

Podle mě rituály mají svůj smysl a ovlivňují realitu. Možná i díky nim je voda, kterou jsme si v roce 2002 přivezli, opravdu stále čistá. Normálně se voda zavřená v nádobě brzy zakalí, ale tahle ani trochu, není žlutá ani hnědá, ale stále čirá.

„Podzimní příroda je uklidňující, protože můžeme vidět, že tam je vše jako dřív, že příroda podléhá stále stejnému koloběhu, který je neměnný. Odtud můžeme čerpat velkou jistotu a klid.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Věnujete se ještě modelingu?

Kdepak, už asi deset let ne. Jako skoro každý z prostředí showbyznysu propůjčuji občas svou tvář nějakým tématům, akcím nebo účelům, které mě zaujmou. To dělají i lidé, kteří se modelingu nikdy nevěnovali. S některými značkami spolupracuji už dlouhá léta. Ale za modelku bych se rozhodně neoznačila.

Dočetla jsem se, že jste se před dvaceti lety stala součástí vystoupení kouzelníka Davida Copperfielda. Pamatujete si ještě na ten zážitek?

Ano, velmi dobře. Šla jsem na jeho vystoupení v Las Vegas a seděla v první řadě se svým tehdejším přítelem. Kouzelník mě oslovil a vytáhl na podium, kde stála velká papírová stěna.

Vyzval mě, abych na ni nakreslila vlka, a zároveň vložil do obálky čistý list papíru a zalepil ji. Pověsil ji na tu stěnu, takže ji všichni mohli stále pozorovat. Do ruky mi vtiskl lahvičku se sprejem, kterým jsem toho vlka načrtla.

No, on to byl spíš Maxipes Fík, ze kterého stékala dolů barva. Asi jsem pobavila celý sál svou představou o tom, jak vypadá vlk.

Nicméně to bylo celkem nezaměnitelné. Copperfield pak se mnou chvilku vtipkoval a pak sundal ze zdi tu obálku, kterou rozlepil. Vyndal z ní ten zalepený list papíru a podal mi ho. Bylo na něm přesně to, co jsem nakreslila, trochu rozmazaný Maxipes Fík.

Dozvěděla jste se později, jak to udělal?

Dodnes to netuším. Na pódiu jsme byli sami, obálku nikdo vyměnit nemohl.

Přistupuji však k tomu pokorně, protože i korona nás učí. Učí nás být tady a teď

Zázrak. Ty se pojí i s adventní dobou, jak ji prožíváte?

Velmi intenzivně. Moje děti milují Vánoce, a tak si nejen je, ale i dobu předvánoční velmi užíváme. Dodržujeme spoustu zvyků, poctivě zapalujeme každou neděli svíčku na adventním věnci, navštěvujeme se s přáteli.

„Myslím, že je třeba k věcem přistupovat s pokorou a důvěrou, že vše má nějaký smysl. A nechat je vyvinout, nezasahovat do nich. Život poplyne i bez našich zásahů.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Letos to asi bude trochu jiné. Velmi bych si přála, aby pominul ten čas, kdy lidi nemohou vyjít do divadla nebo na koncert, protože stále hrozí riziko nákazy. Bylo by moc fajn, kdyby se lidi mohli zase normálně bavit. Přistupuji však k tomu pokorně, protože i korona nás učí.

Pro dospívající dívku je modeling hezký zážitek, který podpoří rodící se sebevědomí

Učí nás být tady a teď. Nedělat sáhodlouhé plány, ale plně se soustředit na přítomnost. Mnoho lidí přehodnocuje smysl různých věcí a přicházejí na to, že ne všechny hodnoty jsou materiální. Že je skvělé, když máme možnost odjet třeba na chatu nebo si vyjít do přírody.

I podzimní příroda je uklidňující, protože můžeme vidět, že tam je vše jako dřív, že příroda podléhá stále stejnému koloběhu, který je neměnný. Odtud můžeme čerpat velkou jistotu a klid.

Na přehlídkovém mole se před nedávnem poprvé objevila vaše patnáctiletá dcera Natálka. Je její zájem o modeling vážný?

Nemůžu říct, že se vydala v mých šlépějích. Vyzkoušela si to a celkem ji to bavilo. Což chápu, protože pro dospívající dívku je to opravdu hezký zážitek, určitě podpořil i rodící se sebevědomí. Ale nemám pocit, že by se rozhodla, že se modelingu bude věnovat nějak soustavněji. Není to střed jejího života, kterému by chtěla všechno podřídit.

Dost ji baví jazyky, studuje gymnázium, které si sama vybrala, takže se asi bude ubírat jiným směrem. K modelingu si ale může občas odskočit, v tom jí nikdo nebrání. Je velmi citlivá a empatická, tak uvidíme, kam ji osud zavane.

Její šestnáctiletá dcera Natálie bere modeling jen jako koníček.

Foto: Profimedia.cz

A mladší Karolína?

Ta je mnohem introvertnější a po tatínkovi i výtvarně nadaná. Ráda maluje, hodně věcí řeší uvnitř sebe a do společnosti se úplně nehrne.

Nedávno jste začala moderovat pořad Showtime po hlavních zprávách, budete přesto pokračovat v muzice?

Ráda bych. Měli jsme jet s kapelou na turné, kde bych lidem představila to svoje cédéčko, což bohužel nevyšlo. Ráda bych vystoupila ze škatulky, kam si mě lidi zařadili.

Už před tím jsem si zahrála v muzikálu Trhák a občas vystoupila s jazzovou kapelou, takže v tom bych chtěla pokračovat. V hudbě jsem svobodná. Když moderuju, mám scénář, co musím říct. Když dávám rozhovor, mají otázky v rukou média. Ale v hudbě jsem sama za sebe.

S Martinem Dejdarem se sešla v muzikálu Trhák.

Foto: ČTK

Myslíte škatulku „ta modelka, která teď moderuje“?

Ano, přesně tu. Ale to chce čas. Lidi mají rádi vše uspořádané tak, jak jsou zvyklí. Když se něco mění, slábne to předchozí, to jisté, co známe, ale co už neplatí. A to je zdrojem obav.

Podléháte strachu i vy?

Myslím, že ne. A nikdy to nebylo moje téma, s žádnými strachy jsem nikdy nebojovala.

Domnívám se, že není čeho se bát, protože vše se děje z nějakého důvodu. Strach ničemu nepomůže, naopak vše jen zhorší.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků