Herec Vuk Čelebić: Rozdíl mezi Čechy a Černohorci je zejména v povaze

Narodil se v Praze, ale dětství prožil v Černé Hoře, odkud pochází jeho otec. Ten v 80. letech minulého století studoval na DAMU divadelní režii a v pražském Klementinu potkal Vukovu matku.

„Čekali mě už v době, kdy táta dokončoval studium. Nějakou dobu jsme žili v Česku a pak jsme se přestěhovali do Černé Hory. Táta se tam coby vystudovaný režisér a dramaturg stal ministrem kultury a naši chtěli, aby byla rodina pohromadě, proto jsme šli za ním,“ vysvětluje mladý herec, který je na svého otce hrdý.

„Prosazoval mnohé odvážné změny. Nechal v Černé Hoře postavit nové národní divadlo, protože původní vyhořelo. Nějakou dobu ho i vedl. Dodnes si pamatuju, že jsme se byli podívat, jak se nová budova staví,“ vzpomíná.

Černá Hora byla válečné fronty během balkánského konfliktu v 90. letech minulého století ušetřena, přesto ji dění v okolních zemích zasahovalo. „Cítili jsme se bezpečně, ale válka se dodnes objevuje v tématech, která umělci zpracovávají,“ upozorňuje herec.

Jeho otec působil také několik let jako diplomat v Argentině a Vuk díky tomu kromě češtiny, srbštiny a angličtiny ovládá i španělštinu. Nejčastěji jí hovoří se svým o tři roky mladším bratrem, který má také nadání na jazyky.

Na černohorském gymnáziu zvažoval, kudy se vydá dál. Už tehdy ho to táhlo k herectví a rozhodl se pro studium na pražské DAMU. Stejně jako kdysi jeho otec. Avšak na tento obor se talentové zkoušky konají v lednu. Přerušovat přípravu k závěrečným testům na gymnáziu se během školního roku maturantovi nechtělo.

„Chtěl jsem dělat herectví a divadlo, ač mi to otec vymlouval. Varoval mě, že to nebude snadné. Já si trval na svém. Přišlo mi logické jít sem do Čech, kde znám prostředí, mám tu prarodiče a umím jazyk. A mého tátu si někteří profesoři ještě pamatovali.“

Vybral si teoretický obor divadelní kritiky, kde měla svoje místo i psychologie a sociologie. Přijímačky se konaly až po maturitě a on byl přijat. Dlouho se však mezi teoretiky neohřál.

„Měli jsme společný předmět s režiséry, s nimiž jsme si vzájemně hráli ve svých zkušebních divadelních projektech. Ještě jsme neměli herce, byli jsme teprve v prvním ročníku a nebylo kam sáhnout. Rozhodl jsem se, že si taky zarežíruju, ta možnost tehdy existovala. Vznikla malá divadelní anekdota a vedení katedry mi záhy nabídlo přestup na režii. Jenže mezi režiséry jsem se zase víc soustředil na hraní než režírování. A dostal jsem další šanci: přestup na katedru herectví. Tam už jsem zůstal,“ směje se.

Během studií se při jednom z uměleckých projektů seznámil s klavíristkou Bárou Císařovskou. Bylo mu třiadvacet, když se jim narodila první dcerka Ester Clare, za dva roky přibyla Isabella Aria.

„Bára nyní pokračuje ve studiu hudby na HAMU,“ říká o své partnerce, se kterou občas hovoří anglicky. „To, když nechceme, aby nám děti rozuměly,“ žertuje. „S tátou mluvím srbsky, s mladším bratrem španělsky, s maminkou česky. Moje dcery bohužel už mluví jen česky, což mě trošku mrzí.“

S rodiči se vídá často. Jeho otec stále pracuje na ministerstvu zahraničí v Černé Hoře, maminka na Akademii věd v Praze, odkud často do Černé Hory zajíždí. „Je tam uznávaná za vědeckou práci týkající se středověku a latinských textů,“ upozorňuje Vuk a dodává, že rozdíl mezi Čechy a Černohorci je zejména v povaze.

„Jsou velice hrdí, někdy až příliš. Válečný, výbojný národ, který přestál i mnohá století turecké nadvlády. Černohorci si rádi připomínají historii své malé země. I tu nedávnou, poznamenanou občanskou válkou. Někdy je to tam hodně divoké, jsou asi nejtemperamentnějším národem z celého Balkánu,“ srovnává zemi, kde vyrůstal, se svým nynějším domovem.

„Češi jsou mnohem racionálnější. Někdy až příliš. Myslím, že cesta je někde mezi tím.“

Ihned po ukončení studia byl jako mladý otec postaven před nutnost přinést do rodiny peníze. A nabídky se zrovna nehrnuly.

„Byl jsem zvyklý hrát každý druhý večer na studentské scéně v Disku, a najednou nic. Zprvu se mi do fyzické práce moc nechtělo, byl jsem hrdý, ale přišel jsem na to, že bezvadně vyčistí hlavu. Od té doby se jí nebráním,“ tvrdí.

Nakonec získal angažmá v Západočeském divadle v Chebu, kde má spoustu rolí. Ty záporné, které mu režiséři nabízejí často, obzvlášť miluje. I díky tomu, že umí jezdit na koni, by si rád zahrál třeba prince, ale zatím stále převažují intrikáni.

„Nejvychytralejší z nich je asi Jago, kterého momentálně hraju. Je to jeden z největších záporáků vůbec. Neudělá sám nic, jen nutí manipulací k jednání ostatní. Jeho motivace jsou sporné, v každé části hry Othello tvrdí něco jiného. Jednou se cítí ukřivděn, pak zase argumentuje účelově.

Baví mě nad tím přemýšlet. Zjistil jsem totiž, že nejlépe se padouši ztvárňují, pokud je nehraju jako padouchy. Každý z nich si myslí, že to, co dělá, je správné. Věří, že jejich jednání je opodstatněné. Jejich činy jim nevadí ani to, že jsou označováni za zlé. Z tohoto hlediska zlí lidé vlastně neexistují, jen nevědomí. Bez sebereflexe. Bývají to lidé, kteří staví na pokřivených myšlenkách. Rád odhaduji, jaký impulz z minulosti je k tomu vede,“ rozvíjí úvahu o záporných hrdinech Vuk Čelebić.

Jeho jazyková výbava mu umožňuje natáčet i se zahraniční produkcí a sám by rád zúročil své dvojí kořeny spoluprací s černohorskou kulturní scénou.

„Nosím v hlavě plán na fyzické divadlo, které překonává jazykovou bariéru. Rád bych propojil různé pohybové složky a doplnil je o znakovou řeč, kterou se právě učím. Když jsou tady v Čechách divadelní prázdniny, v Černé Hoře kulturní sezóna vrcholí. Představení by se díky tomu mohlo z Čech plynule přesunout do Černé Hory,“ plánuje herec, který se už těší na letní vodácký sraz se svými spolužáky z DAMU.