Hlavní obsah
Eva Vrbková Foto: Martin Mikeš

Eva Vrbková: Nespoutanou Eržiku má v sobě každá z nás

Sálá z ní neuvěřitelná energie. Prostě živel, napadlo mě ve chvíli, kdy jsme se setkaly. Eva Vrbková je výraznou divadelní i filmovou herečkou a zpěvačkou. Touha porozumět sama sobě ji dovedla k pořádání workshopů pěveckého i osobního rozvoje.

Eva Vrbková Foto: Martin Mikeš
Eva Vrbková: Nespoutanou Eržiku má v sobě každá z nás

Diváci si ji oblíbili v magazínu ČT Všechno, co mám ráda, ale nejvíc se do povědomí zapsala rolí Eržiky v legendárním představení Vladimíra Morávka Balada pro banditu. V divadle Husa na provázku ji hrála celých dvanáct let.

O to zajímavější je, že její původní profesí je pánská krejčová. Ne náhodou, šití jí prostě šlo i ji bavilo. Milovala ale také tanec – a ukázalo se, že od rolí tanečních k těm hereckým stačí udělat jen krůček.

V osmnácti letech uspěla v konkurzu do Studia Dům k režisérce Evě Talské, jež kdysi zakládala i Divadlo Husa na provázku.

Proslulá brněnská scéna se jí pak zakrátko stala na celých 14 let i scénou domovskou. A i když se v posledních letech těžiště práce třiačtyřicetileté herečky přehouplo hlavně do Národního a Švandova divadla v Praze, v Brně stále hostuje.

Balada pro banditu se už v Brně nehraje. Jak se vám opouštěla Eržika?

Bylo to těžké a bylo nám z toho smutno. Byla jsem přesvědčená, že ještě nemuselo. Zpětně si ale říkám, že je to asi dobře. Máme na to léta, ale i tak jsem si připadala, že mě někdo od příběhu násilím odtrhává.

S Honzou Zadražilem jsme dvanáct let hráli milence a najednou má přijít rozchod! Byla to síla. Jak hraní, tak i odcházení. Naštěstí ale Balada pokračuje v koncertní formě s Jihočeskou filharmonií a za to jsem šťastná.

Teď ale s Vladimírem Morávkem točíte Baladu jako film. Před pár týdny běžel na ČT film o filmu…

Je to tak. Minulé i letošní prázdniny jsme strávili na Ukrajině. Loňské natáčení bylo zaručeně horší než to letošní. Všechny nás chytla těžká virová epidemie, která nás zaměstnala tak, že si z loňského natáčení nic moc jiného nepamatuju, ale letos jsem si to konečně užila.

Ty jejich kopce! Jsou nádherné. Vyšli jsme si na několik výletů po poloninách, kde skutečně lítali havrani, a mně se vůbec, ale vůbec nechtělo pryč.

Balada pro banditu. Představení plné vášní i smutku hráli s Janem Zadražilem 12 let.

Foto: archiv divadla Husa na provázku

Co vás po příjezdu nejvíc zasáhlo, překvapilo?

Koločava je roztomilá i legrační. Všude jsou krávy. Opravdu všude jsou krávy! Lidé si dávají hodně záležet na domech, fascinovala mě lesklá a pevná zábradlí.

Všichni jsou přívětiví, hned věděli, že točíme film, a byla to pro ně událost. Příběh Eržiky a Šuhaje tam všichni znají. Seznámila jsem se s místním Nikolou Šuhajem, vzal nás na výlety krajem a zařídil, abychom se měli co nejlépe.

Spousta lidí umí dobře česky, neb jezdí za prací do Čech. Zato řeky nejsou tak romantické, jak jsem si představovala. Všude plavou plasty. Abychom v jedné mohli natáčet, museli jsme ji uklidit.

Tak jste byli Koločavě i prospěšní.

V rámci vlastní potřeby byli, ale také jsme tam hráli živý koncert s Jihočeskou filharmonií. Celá vesnice napjatě sledovala vše, co se tam z naší strany odehrávalo.

Navíc Koločavští ve filmu i sami hrají a to se jim, myslím, líbilo nejvíc. Vladimír pracuje tak, že když vidí něco inspirativního či zajímavého, okamžitě to točí. Takových situací bylo v Koločavě opravdu dost. Myslím, že na to místní jen tak nezapomenou. (usmívá se)

Zmiňujete Jihočeskou filharmonii, o co se jedná?

Hrajeme s ní právě Baladu pro banditu v orchestrální verzi. A to je veliká krása. Hudebně byla Balada v divadelním provedení surová a plná vášní, ale tohle je hudebně tak nádherné, že jsem tím naprosto unesená. Je to dojemné a lidem se to moc líbí.

Měli jsme hrát i v Edinburghu, ale nakonec to nedopadlo, protože se to křížilo s dotáčením Balady jako filmu.

Film ještě není hotový? Jak tedy bude vypadat?

Rukopis Vladimíra Morávka je hodně specifický, ale já ho miluju. Možná se v tom příběhu někdo ztratí, někdo najde… Uvidíme.

Každopádně je to příběh o vášni, svobodě, o zradě a taky trochu o tom, kterak skupinka herců jede tento příběh hrát na Ukrajinu a trochu nestíhá.

Takže dokument?

Působí to tak. Je tam zasazený reálný příběh, ale nikdo vlastně neví, co je realita a co je to hraní.

Něco jako forma Bratrů Karamazových od Dejvického divadla?

Trošku ano. Pro přiblížení: točili jsme zrovna kousek, kde jsem zoufalá Eržika, která nestihne kus představení, protože nechce jet s ostatními v autobuse. Trochu se tam promítají i naše osobní vlastnosti a přístupy. Nikdy jsem na zájezdy nebyla.

Divadlo je pro vás tedy primárně o hraní, ne o lidech?

Myslím, že je hlavně o lidech, ale je třeba se s nimi sladit, nijak zvlášť nevyčnívat, nebojovat. Je to jako každé jiné zaměstnání. Jste tam vy zasazení do nějakého kolektivu a s tím se sžíváte. A stejně jako v životě si všichni nesednou, tak to může a nemusí nastat i v divadle.

Z výrazné divadelní i filmové herečky a zpěvačky sálá neuvěřitelná energie.

Foto: Martin Mikeš

To zřejmě musí být znát i na nejlepších hercích, když si lidsky nesednou.

Je. Je to pro mě veliká škola. Uvědomuji si to, i když já sama jdu na představení jako divák a vidím, že herci spolu neladí nebo si nesednou.

Sama jsem zažila opačnou intenzivní zkušenost s Natálií Drabisčákovou v Ústí při představení Život je krásný. Bylo neskutečné hrát s někým, jako je ona. Miluji takhle zajímavé a živelné herečky.

S workshopy jsem začala, protože jsem se nevyznala v tom, kdo jsem já a kdo jsou mé role. Smývala se mi hranice. Z některých rolí mi dokonce bývalo divně.

Chvílemi jsem měla pocit, že s ní jsem někde v obýváku a nehrajeme, jen si povídáme. A to jsem snad s nikým jiným jindy nezažila. Sympatie a obdiv jsou zkrátka velmi důležité faktory.

Jak moc musí být člověk psycholog, aby mohl být dobrý herec?

Hodně! Je pravda, že to mě právě na hercích baví, že jsou citliví a je s nimi sranda. Já to poslední dobou začínám propojovat, protože bez toho sebepoznávání se bych asi vůbec nemohla hrát. Nestuduju psychologii, ale dělám dvanáct let semináře osobního rozvoje.

Začala jsem s tím, protože jsem přestávala rozlišovat, kdo jsem já a kdo jsou mé role. Smývala se mi hranice. Z některých rolí mi dokonce bývalo divně. Potřebovala jsem se v sobě víc vyznat.

Začalo to s Dostojevským. Tam jsem hrála opravdu rozervané, plačtivé divoženy a na druhou stranu i ufňukané princezny. Vůbec jsem nevěděla, co s tím mám dělat. Hledala jsem tedy lidi, kteří by mi pomohli s rozmotáváním toho klubíčka emocí, a nejvíc zafungovaly workshopy, na které jezdím doteď. Stále je to pro mě důležité.

Řešíme nefunkční mechanismy. Mnohdy si ty nefunkční mechanismy i sama hraji. Tvořím tak koncentrované zrcadlo jak pro sebe, tak i pro ostatní, kteří jsou u toho.

To musí být šok, vidět se koncentrovaně, ne?

Je! A někdy i dost nepříjemný, ale zároveň velmi efektivní. V nějaké formě potkáváte ta zrcadla neustále. Otázka pak je, jak si je spojím se sebou. Někdy se mi chce a někdy zkrátka ne.

Dozvědět se od někoho nějakou dardu sami o sobě? To může vést k docela velkému posunu v životě. Rozhodně se ale nevyplácí dávat někomu osobnostní zpětnou vazbu, když o ni nestojí. Zkušenosti říkají, že je to o malér.

Člověk musí sám chtít změnu.

Je to tak. Dělám i pěvecké workshopy, ale tam uvolňuji lidi hlasově. Spousta lidí si totiž myslí, že neumějí zpívat. Učím je rozdýchat se, opřít se o bránici a břicho. A taky si pojmenovat spoustu „zákazů“ – bloků v sobě, kvůli kterým si myslí, že nemůžou zpívat, nebo jim to nejde tak, jak by mohlo či jak by chtěli.

U každého individuálně hledám jeho specifičnost a barvu. To hledání mě opravdu naplňuje. Především proto, že na workshopu vidím pokroky, které lidé dělají.

Naplňují vás workshopy víc než hraní?

Vlastně asi ano. Ale ani bez hraní nechci být. Kdybych nehrála, něco by mi chybělo. Při hraní se cítím šťastná. Vždyť představení Cry Baby Cry, které hrajeme ve Švandově divadle, vznikalo jako spojení umění a terapie.

Koučové vs. herečky, tedy postavy ve hře. Vzniklo tak úžasné, stále vyprodané představení o pěti ženách hledajících recept na štěstí. Velmi zábavná i dojemná podívaná.

V Národním divadle hraje Eva Vrbková v Malém princi.

Foto: Pavel Nesvadba

Pracujete na pěveckých workshopech i s emocemi?

Vždy na začátku účastníky poprosím, ať se emočně nijak nebrzdí, že by to mohlo být kontraproduktivní. Většinou to dobře funguje jako odšpuntování a pak se zpívá daleko lépe.

Někdy přijdou lidé, kteří třeba nezpívají léta a nesou si velkou bariéru, kterou je třeba prorazit. Holky v pubertě se zase stydí za to, že by mohly být citlivé. U mužů je citlivost kapitola sama pro sebe. Kolikrát ji vnímají jako špatnou věc, a přitom je to úplně naopak.

Jsem přesvědčená, že hlas nelže a ukáže, co uvnitř cítíte. I proto mě práce s ním tak baví. Navíc jsem si sama tímhle procesem také prošla.

Nejsou ale brzdy někdy třeba? Třeba právě v herectví?

Při hraní je dobré oddělovat, kdo je postava a kdo jsem já. Pokud se do rolí typu Nastasji Filippovny (hlavní ženská postava románu F. M. Dostojevského Idiot – pozn. red.) vžíváte, což ale může být někdy náročný proces a otřese to s vámi, je pak fajn si říct, že tohle byla role a teď jdu domů jako Eva, a ne Nastasja.

Párkrát se mi stalo, že jsem se nepřeklikla a zůstala v roli i doma. To je pak dost nepraktické. (směje se)

Na ČT jste účinkovala v lifestylovém hobby pořadu Všechno, co mám ráda. Kolik tam bylo opravdu z vás?

Na procenta se to říct nedá. Snažila jsem se víc ukázat sebe a být autentická. To je pro mě při hraní nejdůležitější. To byl taky faktor, díky kterému si pořad divačky, podle mě, oblíbily.

Neřekla byste, ale je něco úplně jiného vařit si doma a vařit před třemi kamerami. Bylo to těžké. V šití jsem si byla nejjistější, protože původně jsem vystudovaná pánská krejčová.

A co se týče kutění v domácnosti, vždycky mě bavilo zvelebovat si dům či byt, ve kterém zrovna bydlím. Teplo a zázemí domova je pro mě velice důležité.

Proč už v pořadu nebudete?

Potřebovala jsem mít v létě volno. Minulý rok byl velice náročný. V srpnu jsme navíc, jak jsem říkala, dotáčeli Nikolu Šuhaje v Koločavě.

Jak postupujete v životě? Máte mety, za kterými si jdete, nebo všechno přichází nahodile?

Snažím se jít za svým srdcem, to je nejlepší tahoun. Necítím-li se v něčem dobře, nevydržím to dělat dlouho. Ale chuť poznávat nové lidi a situace v sobě cítím pořád.

Mety se mi někdy ztrácejí v nedohlednu, když v ně nevěřím. Potřebuji se zasnít, pojmenovat to a pak se hlavně nevzdat, když nedosáhnu cíle okamžitě.

Je nějaká scéna, kde byste si chtěla zahrát?

V Národním divadle jsem stálým hostem v inscenacích Malý princ a Sen čarovné noci. Jsem velký vlastenec a moc si vážím herců, kteří před dávnými lety stáli na jevišti přede mnou.

Nebráním se ale ani muzikálovým divadlům, mám chuť si to zkusit. Mimo to plánuji i koncerty a překvapení v podobě nového pořadu.

V Národním divadle hraje též ve hře Sen čarovné noci.

Foto: Petr Neubert

Kde je vám prostě dobře?

Miluji přírodu a procházky. Nejlepší dovolená je pro mě ta, kdy nemusím nic plánovat a nevymýšlím aktivity, když se mi prostě nic nechce.

Moc ráda jezdím na hory, miluji Vysočinu, kde mám rodinu a chatu v lese, co potřebuje opravit. Také se cítím šťastná, když mám v zádech orchestr. Je to neuvěřitelný pocit a mně s ním život najednou dává ještě větší smysl.

Hrajete ještě s kapelou?

Momentálně jsem v procesu. Chystáme nové písničky a moc ráda bych je nechala rozepsat do orchestrální partitury. Zpívat s orchestrem je pro mě taková síla, že si už bez smyčců svůj koncert nedokážu představit.

Chcete mi ještě říct něco, na co jsem se neptala?

Chci moc poděkovat za podporu od diváků pořadu Všechno, co mám ráda. Musím říct, že by mě ani ve snu nenapadlo, že za mne budou takto lobbovat. Vážím si toho!

Ještě mě napadá k Baladě – přemýšlela jsem, čím ten příběh lidi už roky tak fascinuje. Myslím, že by to mohlo být tím, že každá z nás máme v sobě Eržiku – nespoutanou, divokou, jdoucí za city a svým srdcem. A stejně tak muži Šuhaje. Na tenhle příběh nechci nikdy zapomenout!

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Související články

Výběr článků