Hlavní obsah
Eliška Podzimková Foto: Petr Hloušek, Právo

Eliška Podzimková: Strach plyne především z neznáma

Její energie vás hned strhne. I její nakažlivý smích. Jako by ji bavila každá minuta. Na svých dvacet sedm let toho má fotografka, ilustrátorka a animátorka Eliška Podzimková za sebou opravdu dost. Včetně rakoviny mízních uzlin, kterou prodělala v šestnácti. Hned po škole jí pak díky její originální technice dokreslovaných fotografií nabídli práci v New Yorku. Tvořila pro Vogue, Jamieho Olivera či Tomáše Kluse a také samozřejmě vystavuje.

Eliška Podzimková Foto: Petr Hloušek, Právo
Eliška Podzimková: Strach plyne především z neznáma

Od loňského podzimu vám běží výstava Malý princ. Čí to byl nápad?

No, můj ne. Já bych se do toho nehrnula takhle rychle, ale když mě oslovilo nakladatelství Albatros s tím, že bych mohla ilustrovat tu knihu, protože vypadám jako on, a budu mít navíc naprostou svobodu, nemohla jsem to odmítnout. (směje se)

Výstava je ale s knihou spojená jen tématem a zpracováním fotografií. Jinak s ní Albatros nemá nic společného.

Kde jste k Malému princi fotila?

Na Islandu. Bylo mi jasné od samého začátku, že to musí být tam. Spousta lidí to nechápala, protože Malý princ se odehrává na Sahaře. Ale zároveň také na planetách - a na Islandu najdete úplně všechno od vodopádů po krátery atd.

Věděla jste, co a kde chcete fotit?

Vůbec! Nikdy jsem tam nebyla. Znala jsem jen fotografie mého kamaráda Petra Hricka, který tam jezdí několikrát ročně už léta a má ho dokonale zmapovaný.

Věděla jsem, jakou dává atmosféru a dokázala jsem si představit, co s tím udělám já. Nakonec Island předčil má očekávání. Jezdili jsme naslepo. Jinak by to bylo moc připravené, a to nemám ráda.

Takže jste projížděla Island a hledala Malého prince?

V podstatě. Jezdili jsme po ostrově, já občas zakřičela „Stůj!“. Pak jsme šli pár kilometrů a já fotila.

Víte, než jsem odjela na Island, vystavování mi nic moc neříkalo. Čekala jsem, až budu mít prostor k tomu, aby výstava byla trochu jako zážitek. Aby s ní člověk vešel do jiného světa, aby byla hodně interaktivní a na to jsem předtím neměla vlastně ani nápad, ani peníze. Island to změnil, pro výstavu jsem chtěla využít toho, že jsme tam byli.

Časový plán vám zamotal koronavirus. Víte už, jak to s výstavou bude dál?

Praha je hotová. Potom byla zaseklá ve Vídni, ale teď je Malý princ v kavárně Ořech v Mnichově Hradišti.

V září se pak chystá expozice v rámci filmového festivalu Finále Plzeň v DEPu2015, pak nás čeká Ostrov u Karlových Varů, Hradec Králové a na jaře Bratislava. Dál se uvidí. (směje se)

Ještě bych chtěla dát Brno, ale zatím jsme tam nenašli hezký vhodný prostor.

Eliška Podzimková: V Lisabonu se sardinkou

Foto: archiv Elišky Podzimkové

Jak to tedy vypadá?

Přes sdílenou aplikaci je vše napojené na rozšířenou realitu, což byl takový můj sociální experiment. Nevěděla jsem, jak se tady k tomu lidi budou stavět.

A jak dopadl?

No, bylo to zajímavé. Já bych taky nejradši na výstavě telefon v ruce nedržela. Ale ono to nakonec funguje jako kouzlo. Trochu jako v Harrym Potterovi pohyblivé obrázky v novinách.

Když se na exponát podíváte skrz displej telefonu, ožije a začne se hýbat, objevíte animaci i se zvuky. Je to fixované přímo na konkrétní obraz, takže můžete chodit kolem něj, přibližovat se, oddalovat a dějí se věci.

To, že u toho člověk musí držet tuhle hloupou krabičku (ukazuje na chytrý telefon -pozn. aut.), je holt zatím jediná možnost, jak to dělat. Jestli se technologie bude posouvat dál a já budu za dva roky rozdávat u vchodu na výstavu brýle místo stahování aplikace, bude to jedině dobře.

Měl s tím někdo problém?

Přišlo za mnou pár maminek s tím, že doma dětem mobil zakazují, vezmou je na výstavu a ona je nutí mít telefon v ruce, tak co to prý je. Pak si výstavu prošly a vrátily se za mnou se slovy, že se děti na mobil sice koukaly, ale tak nějak jinak. Jako skrze dalekohled nebo na nástroj umožňující vidět jinak neviděné.

Bylo to tedy trochu kontroverzní, ale myslím, že výstava má zatím i právě tím konceptem úspěch.

Jaký je váš vztah k Malému princi? Tedy když odhlédnete od toho, že vám dovolil udělat takový projekt...

Předtím jsem k němu moc vztah neměla. Teď ano. Četla jsem ho naposledy někdy asi v sedmé třídě a myslím, že takhle malé dítě nemůže pochopit, co v té knize všechno je. Teď vím, že jde o geniální záležitost.

Ale chci říct, že můj vztah není nijak fanatický. To jsem vlastně nikdy neměla.

Obálka, kterou vytvořila pro knihu Malý princ nakladatelství Albatros.

Foto: archiv Elišky Podzimkové

Ani jako mladší třeba k hudebníkovi, herci?

V pokojíčku jsem měla na plakátech skejťáky a pak přišlo období Kietha Haringa (1958-1990, americký pop-artový umělec inspirovaný graffiti a pouliční kulturou - pozn. red.).

Takže jednoznačně výtvarno. Máte i dost tetování. Co je to za obrázky? Jsou vaše?

Tetování jsou pro mě jako deník. Každé mám spojené s nějakým obdobím, které jsem si chtěla zapamatovat. Mám upomínku na Malého prince, New York, Afriku. Tam mi jeden Masaj vypaloval kroužek, ale já ucukla, tak jsem si ho pak domalovala.

Mám vlastně i toho Kietha Haringa. Taky mám zvířátko, které jsem malovala sama, když mi bylo asi sedm. Zdálo se mi o něm a začala jsem mu říkat pižmoň, aniž bych věděla, že nějaký pižmoň opravdu existuje.

Proužek mi udělal kamarád s tím, že má stejnou barvu jako moje rakovina a tím za ní uděláme tlustou čáru.

Rakoviny mají barvu?

Jejich označení, určitě znáte růžové stužky na podporu rakoviny prsu.

Vaše nemoc vlastně může i za to, že malujete, je to tak?

Asi ano, táta mi do nemocnice přinesl malovací tablet, ale kdo ví. Možná bych malovala i tak. Máma je výtvarnice, takže bych to stejně měla v sobě.

Byla jste k tomu tedy vedená?

Spíš jsem v tom byla podporovaná. Když jsem nastupovala na animaci do Písku, začaly mě bavit vizuální efekty. Myslela jsem si, že skončím někde ve studiu, noci a dny trávené u počítače...

Jsem ráda, že nakonec dělám to, co dělám. Někde u výtvarna bych byla zřejmě tak jako tak, ale nemoc a New York mě naučily prosadit si to, co chci. Asi bych si bez toho nedokázala tak jednoznačně říct, že když mi něco nedává smysl, mám se na to vybodnout. Neměla bych na to odvahu. Třeba už můj návrat z New Yorku byl poměrně razantní...

Eliška jako plešoun v čase, kdy bojovala s rakovinou.

Foto: archiv Elišky Podzimkové

Byla cesta do USA dobré rozhodnutí?

Určitě! New York byl pro mě obrovská škola. Zjistila jsem tam, co nechci, a to je hodně důležité.

Co to je?

Aby mi někdo říkal, co mám dělat. Jsem hodně vysazená na svobodu pohybování se, určování si, kdy mám a kdy nemám pracovat atd. Limity a meze od někoho jiného na mě při práci absolutně nefungují. V tu chvíli mi přestanou chodit nápady.

Co jste v New Yorku dělala?

Byla to moje první práce po škole, tvořila jsem obsah sociálních sítí newyorské filmové školy (New York Film Academy, NYFA - pozn. red.). Tenkrát si mě vytipovali přes Instagram, oslovili mě, jestli pro ně nechci pracovat.

Takže se jim líbil váš styl domalovávání?

Ano, ten jsem si mohla ponechat, jen jsem musela dodržovat obsah, který byl tematický ke škole, ale zároveň i poměrně bohatý. Pak jsem asi po tři čtvrtě roce narazila na to, že vzít si foťák a jít fotit ven neexistuje.

Jít ven znamená, že nepracujete. Začala jsem se cítit uvázaná a s tím se pojilo zase to, že jsem měla pocit, že nic nevymyslím. Teď na to nahlížím jinak - vysvětlila bych své šéfové, že takhle to nejde. Ale tehdy jsem na to neměla odvahu.

Když jste se vrátila, byla jste ještě zaměstnaná, nebo jste po té zkušenosti rovnou přešla na volnou nohu?

Vždycky jsem se na léto vracela domů. Před posledním návratem jsem ještě přemýšlela, že bych si tam řekla o poloviční úvazek, ale přes léto jsem se tu zamilovala a už tomu nešlo poručit.

Po návratu jsem pak šla rovnou na volnou nohu. Vzniklo to tak krásně organicky, že jsem vlastně nemusela vůbec nic nikam tlačit. Jak vzpomínám, neměla jsem z toho ani strach. První práce po návratu byla pro Tomáše Kluse, který za mnou přišel, že by chtěl vizuál k jeho Recyklus tour.

S přítelkyní v Benátkách

Foto: archiv Elišky Podzimkové

Vida, zase možnost se naučit nové věci.

To tedy! Taky jsem jela s kapelou turné po republice jako ilustrátor. To je trošku bizár.

Je to práce snů?

Mám na ní ráda, že je pokaždé jiná. Kdybych třeba pořád dokola jezdila šňůru, tak mě to asi taky nebude bavit.

Byl pro vás nějaký projekt zásadní? Případně vás posunul někam, kam jste to nečekala?

Do Malého prince jsem vlastně dělala věci pro někoho. Člověk se ale musí vypracovat k tomu, aby si mohl dělat jen své projekty. Začala jsem pozorovat, že si nejsem jistá, jestli se mi to, co dělám, ještě pořád líbí. Zlomilo se to právě prací na Malém princi a tím, že jsem k němu udělala svoji samostatnou výstavu.

S kamarády jsme si z ní vytvořili prostředí, kde nám bylo dobře. I po zavíračce jsme zůstávali v galerii, seděli, pili pivo a měli se. Tehdy jsem si uvědomila, že to je to, co mě baví a mělo by to tak být. Našla jsem se v tom a beru to jako odrazový můstek k pokračování někam dál.

Myslím, že když člověku důkladně a pozitivně vysvětlíte, co se s ním děje, velká část strachu zmizí. Strach plyne především z neznáma.

Kam dál? Třeba k projektu Plešouni, který by měl pomoci dětem s rakovinou i jejich rodinám?

Na těch pracujeme. Pořád z nich ale mám velký respekt. Začínají bobtnat na všechny strany i mezinárodně a já necítím, že bych měla kompetence na to, abych v takové šíři někomu říkala, co má a nemá říkat dětem s rakovinou.

Jsem jen jeden člověk, který zažil jeden druh rakoviny a neví o tom ani zdaleka všechno. Jistě, konzultujeme s nejrůznějšími odborníky.

Teď jen popisuji svůj osobní pocit, který narůstá s rozrůstáním projektu. Je to pro mě velké a strašidelné, ale zase si myslím, že to dokazuje smysl Plešounů. Jinak by na to neslyšelo takové množství lidí jak z filmového průmyslu, tak doktorů a onkologických asociací.

Jak jsem pochopila, Plešouni jsou docela zvláštní seriál. Mám pravdu?

Je to animovaný seriál primárně pro nové pacienty na dětské onkologii a jejich rodiny. Má za úkol vysvětlit různé věci, které se dějí během léčby. Jsou to spíš obecnější věci, protože každá rakovina je jiná, stejně jako léčba i její prožívání.

Je plný různých tipů, jak nahlížet na věci pozitivně. Myslím, že když člověku důkladně a pozitivně vysvětlíte, co se s ním děje, velká část strachu zmizí. Strach plyne především z neznáma.

Jak je takový formát seriálu koncipovaný? Má nějaké hlavní postavy?

Hlavní mojí referencí je vždycky francouzský seriál Byl jednou jeden život. To je přesně ta forma, na kterou jsme všichni koukali, protože nás to bavilo, ale zároveň si z toho informace pamatujeme dodnes.

Technicky zase bude kombinovaný reálný svět s animací. Všechny nemocné děti jsou animované, ale ostatní jsou reální. Hlavní postava je osmiletý Tobiáš s jeho kouzelnou hračkou broukem. Ten děti umí zmenšit a kamkoli dovézt. Mohou tedy cestovat i po těle.

Jak jste daleko?

Vytváříme vesmír a určujeme mu pravidla, kterých se celou dobu musíme držet. Tady je to složitější, protože něco je animované, něco hrané, něco děti, něco dospělí. Spousta pohledů, které musí držet formu a být srozumitelné.

Jsme tedy na začátku vývoje, ale také se na palubu projektu přidali kluci z COFILM produkce s Jirkou Sádkem. Od té chvíle Plešouni nabírají úplně jiné obrátky, objíždíme různá animátorská fóra po Evropě a hledáme producenty.

Zajímavé je, že je to něco úplně jiného, než co se běžně na takových fórech objevuje. Vytváříme spíš nástroj než zábavu.

Eliška Podzimková: Kaluž, co tě zdraví

Foto: archiv Elišky Podzimkové

Takže to chcete jako nástroj nechat pouze nemocnicím. Nebo ne?

Není úplně jednoduché vysvětlit televizím, o co jde. Respektive tady u nás v Česku. Různé veřejnoprávní televize v Evropě chtějí Plešouny už teď, ale u nás to nějak nejde.

Chtěla bych, aby byl seriál dostupný co nejvíce lidem, a k tomu je televize dobrý nástroj. Kdykoli se na nějaké besedě nebo na fórech zeptám, kdo má zkušenost s rakovinou i od někoho v okolí, přihlásí se 90 procent lidí. Většina z nich ale nemá moc informací. Do televizí plánujeme jak seriál, tak i třiceti- až čtyřicetiminutový speciál.

Budou mít Plešouni i interaktivní část?

Pro pacienty plánujeme aplikaci. Během léčby totiž musíte odevzdávat lékařům informace o pitném režimu, o tom, co jste jedli, jestli jste si vzali prášky a spoustu dalších. Pro mě to třeba byl hrozný opruz, ale nemůžete podvádět, jde vám přece o život.

Takže vzniká aplikace, kde to jednoduše odkliknete a za správný postup získáváte imaginární body, za ty si pak pro svého avatara můžete pořídit třeba novou paruku.

Čím se bavíte?

Mám pocit, že stárnu, ale ráda chodím ven. Do lesa se psem, zkrátka na výlety. Teď jedu po hodně dlouhé době do Alp, jen tak si sama pro sebe fotit. Miluji cestování. A to, čím se baví normální lidi v mém věku.

Kdo nebo co vás inspiruje?

Nevím. Je to vlastně cokoli. Hodně se bavíme s mámou o tom, na čem zrovna pracujeme.

A pracujete i spolu?

Ještě ne, ale mám to trošku v plánu.

Posloucháte hudbu, když pracujete?

Poslouchám, ale vlastně víc podcasty, rozhovory, zkrátka mluvené slovo.

Doporučila byste nějaký?

Každé ráno si dávám Lucii Výbornou, která dokáže i nudné téma podat tak, že mě baví. Moje přítelkyně teď hraje v úplně novém formátu - podcastovém seriálu Zkouškový rádia Wave. Ten mě baví. Mám to radši než televizní seriál, můžu přijít večer domů, nechat zhasnuto, zapálit si svíčku, pustit si do sluchátek podcast a relaxovat.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků