Hlavní obsah

Arnošt Goldflam: V tatových stopách nejdu, já su měkký otec

Dana Braunová, Právo, Dana Braunová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Na podzim oslavil pětasedmdesátiny, ale ve spisovatelské, herecké a režisérské činnosti Arnošt Goldflam nepolevil. Jeho kulatý obličej s brýlemi, zasmušilý pohled a laskavý hlas pozná snad každý. „I když působím vesele a legračně, su v jádru spíše trudnomyslný,“ tvrdí. „Takový umělecký úředník.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Arnošt Goldflam

Článek

Jak vypadá váš život v téhle zvláštní době?

Ráno, když se nasnídám, vyrovnávám se nějaký čas se svými úzkostmi, vezmu si léky a seberu síly... Pak většinou píšu. Napsal jsem během toho covidového půl druha roku dvě hry, nedávno mi vyšly příběhy pro rodiče a děti Strašidelné Brno.

Bydlím sice už patnáct let v Praze, ale srdcem su pořád Brňák, a tak jsem napsal knížku Brno, ty město mých snů, ta vyjde na jaře. Obě ilustrovala moje žena (jevištní výtvarnice Petra Goldflamová Štětinová). Teď chystám novou knihu, tu tentokrát bude ilustrovat náš syn Otto. Už vloni mi vyšla kniha Hlavně o mamince. Byl jsem vlastně docela pilný.

Dosud jste psal hlavně povídky o svém tatínkovi Ottovi.

Moje žena Petra mi vždycky říkala, proč taky nenapíšu něco o mamince. Jenže já jsem si myslel, že nemám, o čem bych psal, poněvadž zemřela brzo, chystal jsem se tehdy teprve k maturitě.

S tatou jsem hodně bojoval, nelíbilo se mu, že jsem tíhl k umění, ale pak jsem došel k tomu, že to myslel dobře

Ale jak šel čas, pořád se mi vynořovaly nějaké vzpomínky. Tak jsem se nakonec rozhodl, že o ní taky musím napsat, a při tom psaní jsem zjistil, že je toho víc, než jsem myslel, i když jsem si, jako vždy, přitom hodně vymýšlel.

Nicméně svérázný tatínek odstartoval vaši spisovatelskou dráhu (sbírkou povídek Tata a jeho syn).

Tata mě hodně poznamenal, i právě proto, že maminka brzy zemřela. Dřív jsem s ním hodně bojoval, nelíbilo se mu, že jsem tíhl k umění, ale pak jsem došel k tomu, že to celou dobu myslel dobře, že mě vedl k pracovitosti, pořádkumilovnosti a spolehlivosti. To se mu, myslím, povedlo. Stal se ze mě takový umělecký úředník.

Marek Daniel: Jsem plný zábran a neumím to ze sebe dostat

Styl

Goldflamové byli inženýři nebo doktoři, a když jsem po dvou semestrech přestal chodit na lékařskou fakultu a místo na přednášky jsem chodil do kina, křičeli na mě tehdy se strýcem, že špatně dopadnu, že budu celý život žebrák.

Když jsem se pak přihlásil na JAMU na činoherní režii, tata s tím nebyl spokojený. Nakonec se s tím smířil, když viděl, že jsem začal být úspěšný a že si na živobytí vydělám.

Dožil se téměř stovky, takže jistě viděl vaše režie.

V brněnském Národním divadle, ve zlatě a purpuru, jsem režíroval svou dramatizaci Poláčkova Okresního města. Tata se usadil v lóži, a když to skončilo, rozezněl se potlesk, ale on netleskal, založil ruce a přijímal hold. Naklonil se k dámám do vedlejší lóže a pronesl: „To dělal můj kluk.“ Takže mě přece jen vlastně vzal na milost.

Foto: rodinný archiv

Na konci 40. let v Brně s tatínkem Ottou, maminkou Soňou a strýcem lékařem u jeho vozu Tudor.

S dámami to asi uměl, vystřídal šest žen...

Po smrti maminky měl každých sedm let novou ženu. Naposledy se oženil v šestaosmdesáti, seznámil se s ní v lázních, tam rád jezdil. Po pár letech přišel převrat, ona to hrozně prožívala, neustále sledovala televizi a tata, který vyžadoval plný servis, měl dojem, že ho zanedbává.

Začali se hádat. Stalo se třeba, že měli v košíku připravené meruňky na zavařování a ona mu je na protest vysypala pod nohy. Jenže po těch meruňkách sklouzla a zlomila si ruku. Když nakonec došlo na rozvod, pověřil mě, abych sehnal advokáta.

„Pane inženýre, co mám do té žádosti napsat?“ ošíval se, „přece nemůžu ve vašem věku napsat sexuální nesoulad.“ Tata na to: „Pardon, pane doktore, všechno kompletní.“ Takže byl až do devadesáti tří stále aktivní. Pak už nebyl v plné síle, bohužel.

Pavel Rímský: Stallone, Freeman, Jackson… Mám je rád všechny

Styl

Jaké to mělo pokračování?

Ve třiadevadesáti byl zase rozvedený a chtěl po mně, abych mu dal inzerát: „Napiš starší, dobře situovaný pán...“ Namítal jsem, že není starší, ale starý, ale o tom nechtěl ani slyšet. Přišly mu nabídky, dával si s těmi dámami schůzky.

Vyřadil ty, které nebyly dostatečně baculaté, které se pravidelně scházely s kamarádkami, žádná mu nebyla dost dobrá. Nakonec jsem mu přece jen obstaral moc hodnou paní, pečovatelku, která se o něho až do jeho osmadevadesáti pěkně starala.

Bezpochyby prožil život, který po literárním zpracování přímo volal.

Na začátku války byl i se třemi bratry transportován do Niska ve východním Polsku, kde měl být vybudován koncentrák. Podařilo se jim uprchnout do Sovětského svazu, kde narukovali do Svobodovy armády.

Prošel bitvami o Kyjev, Sokolovo i Duklu, byl dvakrát zraněn. Po válce pracoval jako šéfkonstruktér v První brněnské.

Doma se o zážitcích z války mluvilo, hodně se toho ve mně usadilo, občas jsem se setkával i s antisemitismem

Na útěku z Polska se dostal ke Lvovu, kde se seznámil s maminkou. Když odjížděl na východ, slíbili si, že přežijí-li, sejdou se. Stalo se, maminka se s babičkou a tetou skrývaly nedaleko okupovaného Lvova u Poláků ve výklenku za skříní. Jenže Sověti po válce nepouštěli lidi ze země.

Naši tedy řekli, že se před válkou vzali, a tak maminku s babičkou a tetou v rámci povoleného sjednocení rodiny pustili do Československa. Podruhé se už ale vzít nemohli, takže su vlastně nemanželské děcko.

Foto: Martin Špelda

V Divadle v Dlouhé hraje v Jiráskově Lucerně vodníka Ivana.

Vyrůstat v Brně padesátých let v židovské rodině s takhle spletitými kořeny byla jistě ojedinělá zkušenost.

Doma se o zážitcích z války mluvilo, hodně se toho ve mně usadilo, občas jsem se setkával i s antisemitismem, jistou odlišnost jsem tedy cítil. Ze všeho nejvíc mě zajímaly knížky: v dětství jsem četl jednu knížku denně, se zaujetím jsem to, co jsem četl, kreslil: indiány, piráty, dobrodruhy.

Vedle jsem měl talíř s jídlem, které odpovídalo příběhu, který jsem zrovna četl. Když to byl Hrabě Monte Christo, byl to chleba s tvrdým sýrem, zapíjel jsem to vodou ze džbánku.

Když jsme u jídla, babička a maminka pocházely ze Lvova. Poznalo se to v kuchyni?

Babička vařila košer, maminka víceméně taky. Jedli jsme pirogy, buchty s kyselým zelím, boršč, hodně drůbeže. Maminka a teta se naučily dobře česky, babička mluvila až do smrti jen jidiš a polsky.

Slavili jste Vánoce?

Slavili a stejně tak v přibližně stejnou dobu i židovské svátky chanuka. Jedli jsme smaženého kapra i gefilte fiš (tradiční židovský předkrm). Tata byl z velké rodiny, bylo jich devět dětí (jeho sestry s rodinami zahynuly v koncentračních táborech), měli co dělat, aby se uživili. Byl hodně šetrný, na Vánoce jsem moc dárky nedostával.

Milan Šteindler: Na stará kolena se ze mě stal skeptický optimista

Styl

Když jsem se na to ptal, odpovídal, že přece máme chanuku. K ní jsem ale taky nic nedostal, to zas odkazoval na Vánoce. Aby se pochlubil v kanceláři, zabalil do vánočního papíru nějaké krabice a položil je ke stromku a vyfotil mě s nimi. Když mně bylo devět, dostal jsem z antikvariátu knihu Julesa Verna Dva Robinsoni za osm korun. To jsem byl šťastný.

Vynahrazujete si to na svých dětech?

V tatových stopách nejdu, já su měkký otec. Snažím se být s nimi kamarád a dětem dopřát vše, co si přejí a potřebují. Jsou taky velcí čtenáři. Mám velkou knihovnu, kde je i hodně židovské literatury, tu mají k dispozici. Moje žena je křesťanka, děti tak mají bohatě na výběr.

Foto: Profimedia.cz

S manželkou výtvarnicí Petrou Goldflamovou Štětinovou, dcerou Mimi a synem Ottou před šesti lety.

Zprvu jste směroval k výtvarnému umění, kdy převážilo divadlo?

Byl jsem sice výtvarník amatér, ale nastudoval jsem si všelijaké malířské techniky (grafika, malba, keramika). Než jsem začal studovat na JAMU režii, každé odpoledne jsem se věnoval malování.

Dopoledne jsem pracoval jako dělník ve slévárně, na brněnském výstavišti, pak jako technický úředník-rozpočtář v Královopolské strojírně.

Bolek si před padesáti lety předsevzal, že mě zkazí. Nějaké známosti byly, ale jeho slávy jsem zdaleka nedosáhl

Když mě v jednadvaceti opustila moje první láska, velmi mě to zasáhlo, nemohl jsem jíst, zhubl jsem asi o třináct kilo a rozhodl jsem se, že změním svůj život. Přihlásil jsem se do školy a začal jsem hrát malé roličky v Divadle Husa na provázku, byl jsem už v Brně celkem známá figura z výtvarného světa. Skamarádil jsem se s Bolkem Polívkou a on mě bral do svých představení.

Když jsem skončil JAMU, dostal jsem se pak taky šťastnou náhodou do HaDivadla. Postupně jsem s dramaturgem Josefem Kovalčukem začal psát pro divadlo dramatizace a pak vlastní texty. Napsal jsem toho od té doby hodně (je autorem ke stovce her a dramatizací).

Jak jste jako poměrně uzavřený člověk fungoval vedle bonvivána, jakým je Bolek Polívka?

On si před padesáti lety předsevzal, že mě zkazí. Po představení v Divadle na provázku jsme chodili do hotelu Continental a ve vinárně mě tam ďábelsky nabádal ke konzumaci alkoholu.

Nikdy jsem nepil, ale tenkrát jsem se nechal zviklat, skončilo to osmi fernety. Jak jsem se dopotácel domů, nevím. K dalšímu velkému pití to u mě nevedlo ani mě nijak zvlášť nezkazil. Nějaké známosti byly, ale jeho slávy jsem zdaleka nedosáhl.

A po tvůrčí stránce?

Výborně! Bolek tehdy dělal různé vlastní klauniády, první, v níž jsem účinkoval, byla Am a Ea, s Mirkem Donutilem jsme tam hráli nebeské zřízence. Leccos jsem od něho odkoukal, hlavně jeho schopnost improvizace.

Později jsme vystupovali ještě s Jirkou Pechou a Chantalkou v jeho Terapii. Párkrát jsem byl také v Bolkově televizní Manéži, hrál s ním u Věry Chytilové v Dědictví aneb Kurvahošigutntág i jinde.

Foto: ČTK

V Manéži Bolka Polívky, kde se poprvé objevil v roce 1987, je častým a oblíbeným hostem.

Od devadesátých let režírujete, ale i hrajete v Praze. Na kterou roli nejraději vzpomínáte?

V Divadle v Dlouhé jsem hrál hlavní roli v Epochálním výletu pana Broučka do XV. století, který režíroval můj kamarád Jan Borna. Upozornil jsem ho, že na představení přijedu možná hladový a že mi tam musí zajistit stravu. Dostal jsem pokaždé grilované kuře, sledě a k tomu jsem pil pivo Brouček. Kuře jsem pak dva roky nemohl ani vidět.

Tehdy jste se seznámil se svou ženou?

Ne, to bylo v Dejvickém divadle. Několikrát jsem tam režíroval, scénu a kostýmy poprvé dělala Barbora Lhotáková. Pak jednou nemohla a dohodila mi svou spolužačku Petru Štětinovou. Já jsem byl už tehdy zase sám, začali jsme spolupracovat, chodit na procházky, na výlety, zkrátka jsme se dali dohromady.

Moje nynější paní se - z mně neznámých důvodů - do mě asi zamilovala, já si ale zpočátku říkal, a jí taky, že je pro mě moc mladá. Stejně jsem se nakonec taky zamiloval.

Petr Vacek: Žijeme si na příliš vysoké noze

Styl

Když začala o dětech, váhal jsem, protože ten věkový rozdíl byl velký (24 let). Řekl jsem jí, že když nám to vydrží rok, půjdu do toho. Šel jsem do nemocnice za známým doktorem a chtěl jsem vědět, zda tu ještě nějakou chvíli budu. Prohlídli mě a ubezpečili, že nějaký čas vydržím, a tak jsem se už pak dětem nebránil.

Když se nám narodil Otík, Bolek začal chodit se svou nynější paní Marcelkou. Přijeli jsme k nim na farmu a ona chytla našeho čerstvě narozeného kluka a nechtěla ho vůbec pustit. Bolek z toho úplně nadšený nebyl, ale já mu řekl, že pokud nechce, aby ho opustila, tak tomu neunikne. Narodil se jim syn, pak další. Když mi bylo šedesát, narodila se nám dcerka. Nato se jim narodila Marjánka. Tehdy jsem mu oznámil, že já ale už odstupuju ze závodů.

Pro děti jste však začal psát.

Když se narodil syn, napsal jsem ve čtyřiapadesáti první dětskou knížku Tatínek není k zahození (cena Magnesia Litera 2005). Knížku Tatínek 002 jsem vydal, když se narodila dcera Mimi. Od té doby jsem napsal deset dětských knížek a pět povídkových pro dospělé a dvě tlusté knihy sebraných divadelních textů. Většinu těch knih ilustrovala právě má žena Petra.

Jedna z vašich her se jmenuje U Hitlerů v kuchyni. Židovský humor vám, zdá se, není cizí.

Mám načteno hodně židovské literatury a řekl bych, že charakteristickou polohou je tragikomedie. Mám rád díla oscilující mezi tragédií a komedií, kde nechybí ani humor a sebeironie.

V životě to tak přece bývá: máloco bývá jednoznačně tragické a jednoznačně komické. Snažím se, aby moje věci, jak autorské, tak režisérské, obě tyto polohy obsahovaly. Právě jako v tom životě.

Máte nějaký oblíbený židovský vtip?

Je to oblíbený vtip Franze Kafky. Bankéř sestupuje ze schodů, dole sedí žebrák a natahuje k němu ruku: „Prosím vás, už několik dní jsem neměl v ústech.“ Bankéř se k němu skloní a laskavě řekne: „Pane, člověk se musí nutit.“

Reklama

Výběr článků

Načítám